VÁCLAV RABSKÝ

VÁCLAV RABSKÝ

(JAROSLAV VELINSKÝ)

HRA NA SMRT

1.

Plesk!

Něco sletělo shora a odrazilo se to od ramene osamělého chodce. Rozpláclo se to na zemi a Vincenc Kabrhel se rozhlédl.

Nikde nikdo a nahoře šedivé nebe, tmavnoucí v odpoledním soumraku. Řekl si, že to po něm někdo hodil. Považoval se po devíti pivech za dost důležitého, aby po něm někdo hodil – ač neznámo odkud – ten kus páchnoucí flákoty.

Chvíli nad tím stál a bručel. Pak do toho strčil špičkou boty a šel dál po vyasfaltovaném chodníku, který rozděloval park na dvě skoro stejné části. Hlídku konajícího příslušníka VB Habáska potkal po dvaceti krocích a snad jen tomu vděčíme za následující události, temné a páchnoucí přinejmenším stejně, jako ona beztvará věc na asfaltu.

„Helejte, echrvrhrm,“ řekl a vytáhl kapesník velikosti značně posmrkané vratiplachty, „ňáký hovado po mně mejklo smradlavým biftekem, víme?“

„Jméno,“ řekl suše Habásek, počítaje v duchu Kabrhelova piva. Odhadl to na deset. Habásek byl vůbec talentovaný chlapec a dalo se předpokládat, že to dotáhne daleko.

„Já ho neviděl,“ řekl nechápavě Kabrhel. „Vidět ho, dostal po hubě a nemuseli bysme se tady unavovat.“

„Vaše jméno,“ vysvětlil mu Habásek blíže svou otázku. „Povolání, bydliště. Občanský průkaz.“

Na počet piv se nezeptal, ale napadlo ho to. Zatímco se těšil ze svého smyslu pro humor, hledal Vincenc Kabrhel po kapsách.

„Kdybych já věděl, kde mám tu vobčanku…“

Ještě v této chvíli se nemuselo stát vůbec nic. Habásek mohl poslat fasádníka do kanafasu a pokračovat v obchůzce. Leč od Habáska se nic takového čekat nedalo. Měl takový nos, že ho náčelník Pařízek v některých případech div nepoužil jako čuchacího psa.

Chodec nakonec průkaz našel a podal Habáskovi. Ten ho uchopil s lačností vzhledem k vydedukovanému počtu piv zcela omluvitelnou a zahloubal se do jeho první stránky.

„Tak Vincenc Kabrhel,“ řekl káravě. „Fasádník. Vida.“

„Mám se vám za to méno snad vomluvit?“ zeptal se výhružně delikvent a ukázal prstem na své levé rameno. „Semhle mě to fláklo, cejtíte to? Smrdí to jak psí kšíry.“

„Tak mi to pojďte ukázat,“ pravil Habásek a sklapl občanský průkaz. „Ópé máte v pořádku, naštěstí. S ledvinami to bude horší, co?“

Ušli pár kroků zpět.

„Tuhle je to,“ ukázal Kabrhel.

Habásek se naklonil a pozoroval. Musel mít oči všude. Občas i v různých neestetických předmětech. Tohle bylo dost eklhaft; páchlo to velice a mělo to šedavou barvu rozkladu.

„Myslíte, že je to biftek?“ zeptal se nejistě fasádníka.

„Ňáká zkažená flákota,“ řekl Kabrhel. „Je mi fuk, jestli je to biftek nebo roštěnka. Někdo to po mně hodil. Z vejšky.“

„No no, soudruhu,“ napomenul ho Habásek. „Z jaké výšky? Nahoře přece nikdo není.“

Oba zvedli zraky nahoru. Honila se tam šedivá, nízká oblaka. Jestli to někdo hodil shora, musel měřit dvacet metrů. Spíš to přiletělo z křoví u cesty.

Habásek tam poctivě vlezl, ale nic nenašel. „Povídám, že to spadlo shora,“ řekl Kabrhel. „Fláklo mě to do ramene. Byla to pořádná rána.“

„Tak mi vysvětlete, odkud to spadlo,“ namítl Habásek.

„Od toho jste tady vy,“ zachrchlal fasádník.

„No no,“ děl Habásek a vytáhl ze služební brašny igelitový pytlík od svačiny. „Já to ohlásím a pak si vás předvoláme jako svědka.“

Za huhlavých protestů Vincence Kabrhela všoupl páchnoucí kus masa do sáčku, pořádně zakroutil okraj a navlékl na to červenou gumičku. Celek zasunul do brašny a ťukl se do čepice.

Potom se rozešli na různé strany, bručíce si velice rozdílné poznámky.

2.

Nadporučík Antonín Dvořák choval vřelé přátelské city k bývalému náčelníkovi, s nímž se dělil i po jeho odchodu mezi důchodce o dobré i zlé, což přinášela služba zhruba ve stejném množství. To zlé většinou nebyly zločinné rejdy gangsterských band, ale nekonečná otrava ve městě, které ožilo jen jednou do roka pravidelnou výstavou odíváni. Konala se v létě; takže se právě teď nedělo nic, co by stálo za řeč.

Proto se Dvořák nevzrušil ani Habáskovým igelitovým pytlíkem. Páchlo to hrozně, to ano. Ale i když se tím hnusem někdo pokusil inzultovat počestného fasádníka Kabrhela, nemuselo to znamenat víc než zamazaný svrchník oběti.

Je pravda pravdoucí, že se Dvořák nad tou nešťastnou flákotou zadumal jen z nudy a pokud ho nakonec na celé věci něco zaujalo, bylo to tvrdošíjné tvrzení napadeného, že maso spadlo shora, kde podle Habáskových slov nebylo nic, z čeho by se dalo házet smradlavými bifteky po chodcích.

„Byl hodně ožralý?“ zeptal se Habáska.

„Nebyl, soudruhu nadporučíku,“ zavrtěl hlavou Habásek. „Měl asi pár piv, táhlo to z něj. Ale ožralý nebyl, to bych nemohl tvrdit.“

„A co o tom říkal? Nezmínil se, proč by to po něm někdo měl hodit? Nesváděl to na někoho?“

„Ne, v tomhle byl úplně věcný, soudruhu nadporučíku. Spadlo to shora, pláclo ho to do levého ramene a odrazilo se to na zem. Prý to byla dost velká rána.“

„Takže to spadlo z velké výšky, co?“

„On to říkal,“ kývl Habásek.

„Pojďte se tam podívat,“ ožil Dvořák a vzal si s věšáku kabát. Připadal si, jako když luští křížovku.

Za chvíli už stáli na místě, kde se na asfaltu ještě před chvíli leskla páchnoucí stopa.

„Támhle odtud,“ řekl Habásek a ukázal prstem do oblak.

„Tak pokračujte v obchůzce,“ pravil Dvořák dobromyslně. „Já se tady porozhlédnu sám.“

Habásek pozdravil a pomalu se vzdálil.

Dvořák se za ním chvíli díval, spílaje si pitomců. Navíc dostal hroznou chuť na pivo a kafe zároveň. Překonal se a vlezl na trávník, kde předpokládal nějaké stopy. Travička ještě nerašila, naopak se po záhonech povalovaly špinavé zbytky sněhu.

Prošel se dvacet metrů tam a dvacet zpátky, předpokládaje, že by nikdo na větší vzdálenost tím sajrajtem nehodil. Potom byl jat pochybnostmi o svém odhadu. Nakonec vytáhl ošklivý pytlík z hluboké kapsy kabátu a z mísu, kde ta věc spadla na fasádníkovu vycpávku, hodil vši silou pytlíkem někam pryč. V houstnoucím šeru to plesklo o zem a Dvořák se tam rozběhl. Hodil mnohem míň, než odhadoval a spokojeně sebral pytlík.

Potom se dlouho šoural sem a tam, ale ve škraloupech zledovatělého, tajícího sněhu kolem cestičky nenašel jedinou šlépěj.

Musel vytáhnout baterku.

Několik chodců na něj zavolalo z cesty, jestli něco neztratil. Všichni po jeho zamítavé odpovědi pokračovali v cestě s radostí, že mu nemusí pomáhat hledat.

„Stejně si mysleli, že zažijí nějakou srandu,“ zabručel Dvořák a pomalu se vracel na cestu. Přitom si všiml malé hnědavé skvrny na sněhu. Když si pořádně posvítil, zjistil, že je to část neřádu, který měl v kapse. Jako by to tam někomu upadlo ve chvíli, kdy se rozmáchl. Vada byla v absolutním nedostatku stop toho, kdo by tím hodil.

Dvořáka ani nenapadlou aby tu ošklivou věc sbíral. Jenom zavrtěl hlavou a vyšel z parku. Za chvíli nato už seděl v tramvaji a kodrcal se ještě s několika cestujícími na konečnou stanici.

Stála tam budova Parku kultury, v jejímž přízemí byla, příjemná restaurace „V sadech“. Dvořák doufal, že tam najde vedle uspokojení svých chutí jistého Augustina Velikého.

3.

„Řeknětě, jestli to není zajímavé,“ pravil širokoramenný vousáč s lulkou světlovlasému dlouhánovi, který melancholicky popíjel tesavelu vermouth bianco. „Dneska přišel od Gréty dopis, že přijede – a támhle se řítí Dvořák s očima jako pětikoruny. Vzhledem ke Grétině příjezdu lze doufat, že přináší příjemné zprávy. O nějaké vraždě, příkladně.“

„Nevím, nevím,“ zavrtěl hlavou blonďák. „Vypadá spíš jako by mu někdo nakakal do kapsy.“

„To by nešel za námi,“ podotkl vousatý.

„Za kým by mohl v této noční době jít?“ otázal se blonďák a pokynul velebně Dvořákovi, který právě dorazil ke stolu. „Těbůh,“ pravil přitom.

Nadporučík si pověsil kabát na věšák a padl na židli. Pro tuto chvíli byl spokojen. Už mu nesli pivo a u stolu s ním seděl bývalý náčelník kriminálky, Dvořákův někdejší šéf, Augustin Veliký. Pokud si člověk zvykl brát to jméno jako soustavu hlásek, muselo mu to připadat jako vtip. Veliký totiž veliký byl. Měřil něco málo ke dvěma metrům a kolovaly pověsti, že vylupovač pokladen doplatil na záchvat hrůzy, když se tehdy ještě inspektor Veliký narovnal v tmavém koutě vylupovaného interiéru. Tento dvoumetrový muž měl obličej dobromyslného filosofa; bledé, namodralé oči se usmívaly ze soustavy vrásek, pokrývajících opálenou, úzkou tvář. Vlasy měl tak světlé, že se marně snažily zešedivět. Veliký si je česal do přesné, jako podle pravítka nalinkované pěšinky.

Vousatým spolustolovníkem bývalého náčelníka byl Jozífek Smetana, akademický malíř, kterému občas říkali Grand. Není jasné, zda proto, že věčně vysedával s Velikým u vermutu, ačkoliv měl měsíčně asi tolik jako lépe placená myčka nádobí. Díval se na svět stejně dobromyslně jako jeho přítel, ale dovedl v jistých případech zapracovat pěstmi stejně dobře jako štětcem. Čert ví, kde se to v něm při jeho způsobu života vzalo.

Veliký a Smetana bydleli v podkroví obludného secesního baráku v Lobéliově ulici; Jozífek tam měl ateliér, Veliký mládenecký byt. Oba byli svobodní; malíř proto, že chtěl ještě něco užít, policejní vysloužilec proto, že si myslel, že v životě užil dost.

Přítelkyní obou byla pražská sochařka Gréta Hornová, kterou právě drbali. Že se v téže chvíli dostavil nadporučík, považovali za dobrou konstelaci proto, že se za Grétou táhla dobrodružství jako mouchy za medem. Strkala zásadně nos, kam neměla, a vždycky měla pekelné štěstí. Jozífek, který s ní kdysi navštěvoval akademii, do ní byl mírně zamilován; Veliký k ní cítil podezřely strýčkovský vztah a Dvořák se jí trochu styděl, protože názory na jisté věci říkala příliš nezaobaleně. Dvořák byl shodou okolností také starým mládencem. Gréta tvrdila, že může mít svérázné názory na vztahy mezi lidmi různých pohlaví už vzhledem ke svému povolání. Kdoví, jak to myslela; většinou pracovala jako opravářka hřbitovních plastik. Jelikož právě dnes došel do Lobéliovy ulice dopis, v němž oznamovala svůj příjezd, dalo se předpokládat, že se záležitost zasmrádlého bifteku nesmrskne v provincionáln í zanedbatelno.

„Hurrah,“ prohlásil Jozífek, když se Dvořák usadil. „Vypadáte, že jste na stopě zlého činu.“

Veliký si objednal další vermut. „Dejte mi tam kolečko nějakého citrusového plůdku,“ řekl vrchnímu. „Je to nějaké mdlé.“

„Citrónek, prosím,“ pravil vrchní.

„A kousek ledové kříčky, sklepníče,“ doplnil to Jozífek.

Číšník se neusmál, neboť mu tyto zdrobnělinové fóry Jozífek a Veliký servírovali při každé příležitosti pár let. Nehledě na to, že měl fofr. Vždycky.

Veliký upřel zrak na Dvořáka.

Nadporučík se do těch vyčkávajících studánek zadíval. Potom si lokl ze svého půllitru a otřel si ústa hřbetem ruky. Chvíli si mnul dolní ret.

„Co je?“ vybafl na něj Smetana. „Vypadáte jako byste chtěl začít nějakou koledu.“

„Někdo shodil z velké výšky kus zasmrádlého masa na levé rameno fasádníka Vincence Kabrhela, Za poštou jedenáct,“ řekl Dvořák.

„Matka i dítě zdrávi,“ dodal Jozífek.

Veliký stále mlčel. Čekal, až přijde to hlavní.

„Stalo se to v parku u vodárny,“ pokračoval Dvořák. „Nad místem, kde to spadlo, je akorát nekonečno. Tak jsem si myslel, že by vás to mohlo zaujmout.“

„Spadlo to z montgolfiéry,“ hádal Jozífek, tváře se jako absolvent prvního ročníku zvláštní školy. Veliký se zeptal na něco, co ještě nikoho nenapadlo. „Co to bylo za maso?“

Dvořák se natáhl ke kabátu, sáhl do kapsy a vytáhl igelitový sáček. „Tohle,“ pravil a položil to na stůl vedle popelníčku.

Augustin Veliký si klidně zapálil partyzánku.

„Smrdí to,“ konstatoval Smetana. „Dejte to pryč, než nás vyvedou. Ani policajti si tohle nemohou dovolovat ve slušných hospodách.“

Veliký do sáčku píchl špičkou malíčku. „Je to celé?“ zeptal se.

„Všechno, co sebral Habásek,“ kývl Dvořák. „Naštěstí byl pár kroků od Kabrhela, když to na něj spadlo. Kousek od cesty jsem našel ještě ždibec, ale nechal jsem to tam.“

„Zajímalo by mě, jestli je to hovězí, nebo vepřové,“ prohlásil Veliký. „A odkud. To nebude biftek. Připomíná to spíš játra.“

„Já s tím skočím do kuchyně,“ nabídl se Jozífek.

„Schválně,“ kývl Dvořák. „Jsem zvědav, jestli vyletíte dřív vy, nebo ten pytlík.“

Smetana vzal sáček dvěma prsty a zmizel ve dveřích s tabulkou VSTUP ZAKÁZÁN. Chodil sem už dlouho a s kuchařem se znal. Proto vyšel za pět minut bez úhony a vrátil se ke stolu.

„Musel jsem mu dát frťana myslivce,“ řekl. „Už dlouho prý neviděl něco tak zasmrádlého. Je to srdíčko, povídal.“

„Počkejte,“ ožil náhle Veliký. „Támhle sedí doktor Machotka.“

„Machotka není veterinář,“ podotkl Dvořák. „Je to chirurg.“

Ale Veliký už se zvedl a kráčel s obskurním pytlíkem ke stolu doktora Machotky. Řekli si pár slov, pak se Machotka zvedl a zmizel s Velikým ve dveřích pánské toalety.

„Taky řešení,“ prohlásil Jozífek. „Jen aby se to neucpalo.“

„Neblázněte,“ lekl se Dvořák. „Habásek už tomu určitě dal inventární číslo.“

Nadporučíkovy obavy byly bezpředmětné. Než mu stačili přinést další pivo, vynořil se Veliký ze dveří, označených panáčkem. Doktor nešel.

„Kde jste nechal Machotku,“ staral se Dvořák. „Dejte sem ten pytlík.“

„Doktor si teď bude pět minut mýt ruce v teplé vodě,“ pousmál se Veliký. „Vy říkáte, že nad kritickým místem není nic jiného než obloha?“

„Na mou duši,“ pravil Dvořák.

„Tak si tedy představte, že vám vrány roznášejí po městě docela slušně rozloženou mrtvolu, o které nevíte,“ děl Veliký a podal Dvořákovi sáček. „Nosíte po kapsách lidskou srdeční komoru, říkal doktor Machotka. Nuže, jedná se buď o hinduistický pohřeb, nebo máte v rajónu pěkný chlívek.“

„Zatracená Gréta,“ komentoval to Jozífek.

4.

Kapitán Pařízek už dva dny nezaléval podezřelé bylinky, které se mu pnuly po tělocvičném nářadí kolem oken kanceláře. Skaláry ve velikém akváriu neřvaly hlady jenom proto, že ryby neřvou. Na skle, pokrývajícím desku sarkofágovitého stolu, se řadila lepivá kolečka, udávající počet náčelníkem zkonzumovaných přeslazených limonád. Abstinent a nekuřák Pařízek neměl jinou možnost uklidnit svou rozháranou nervovou soustavu. Limonády stály šedesátník jedna a jejich ohavnou chuť vyrovnávala zářivá červenofialová barva, připomínající hypermangán.

Náčelník sáhl snad posté po obtloustlém fasciklu, udělal palcem frrrr na okraji popsaných papírů a zahleděl se na protější stěnu. Byla to v podstatě k zoufání.

Někdo praštil fasádníka Kabrhela kusem lidského srdce přes rameno, ztratil se beze stopy a navíc se nenašla k onomu srdci se hodící mrtvola. Jako by ono výše zmíněné srdce existovalo jenom tak už od začátku.

V tlustém svazku papírů byla hlášení od všech okrskářů a hlídek; terén kolem města byl prohledán do vzdálenosti pěti kilometrů a stále se v hledáni pokračovalo. Byli vyslechnuti všichni zjistitelní chodci, kteří se v době činu vyskytovali poblíž. Minulost Vincence Kabrhela byla prostudována až k prarodičům. Zjistilo se tak, že se přistěhovali do Čech za napoleonských válek, ale to bohužel souviselo s mrtvolami mnohem staršími.

Medicinmani z krajské správy zjistili, že srdce není příliš staré; opatrně prohlásili, že může být mrtvé déle, než naznačuje stupeň rozkladu vzhledem k mrazu, který povolil teprve nedávno. Všechna tato zjištění neukazovala, komu patřilo. Ten záhadný někdo nebyl k nalezení.

Lidí, kteří v poslední době beze stopy zmizeli, bylo v okrese tak málo, že by je spočítal na prstech jedné ruky bezruký Frantík. Náčelníka by to vlastně mělo těšit. Nezaměřil se pochopitelně jen na okres, v němž nikdo nezmizel; když prostudoval všechny popisy lidi, jichž se týkalo celostátní pátrání za poslední půlrok, dělalo se mu mdlo. Zdůvodnit, jak se srdeční sval kteréhokoliv dostal až na rameno fasádnického mistra, bylo těžší, než vypočítat dráhu kosmické rakety. Nebyla to vůbec žádná legrace a na Pořízka z toho šla hrůza.

Šedavý kousek masa zatím čekal ve formalínu, až se najde zbytek. Ten zbytek mohl vážit šedesát kilo, zatímco se doličný předmět vešel do skleničky od hořčice.

Bylo to k zbláznění.

Pařízek nechal papíry na stole, oblékl si kožeňák a zamkl kancelář. Musel zajít do akvaristické prodejny, než zavřou. Mrtvola – nemrtvola, rybičky musely jíst. Naštěstí si nemohly stěžovat.

Cesta vedla kolem parku a Pařízek se tam octl po osmatřicáté.

Nebylo tam co najít. Nejméně pak mrtvolu.

Přesto se o park nezajímal jen Pařízek.

5.

Scéna: opět restaurace „V sadech“.

„Ach, ten vermut,“ děl Veliký. „Všimněte si poezie, ukryté v názvu tohoto ušlechtilého nápoje. Vermut! člověk by řekl, že pomáhá ve rmutu všedního dne. A když se s povzdechem chápu této prázdné sklenice, uvědomuji si, že mohu brát úplatky, neboť už nikdy nebudu ve službě.“

„Já na úplatky nemám,“ zavrčel Dvořák. „Jestli se vám tahle záhada nezdá půvabnou, mluvme o něčem jiném.“

„Půvabné záhady nesmrdí,“ řekl Jozífek, šťouraje se zamyšleně v pomačkané krabičce partyzánek.

„Mluvit o něčem jiném nepadá v úvahu,“ vzdychl Veliký. „My už o tom mluvíme dva dny. Nemyslete si, že nás to nezajímá. Například se mi zdá, že mi ta věc plave ve sklenici nebo v hrnku s kafem. Teoreticky je to příšerně zajímavé. Nemůžete na nás ovšem chtít, abychom vzali motyku a šli překopat cely okres. Jestli zbytek toho exponátu nenajde rota specialistů –“

„V celém ansámblu nemáme jediného hrobníka nebo proutkaře,“ řekl Dvořák. „A dva psi to nevytrhnou, i když dělají, co mohou. Museli bychom jích mít tisíc.“

„Nebo jednoho velikého,“ pravil Jozífek. „Nemyslím tady superintendanta, pochopitelně.“

„Ano, představoval jste si zřejmě zvlášť cvičeného mamuta,“ kývl Dvořák. „Co by ne, však je to také obratlovec. Navíc má takovou tu násosku.“

„Spíš by to chtělo pterodaktyla,“ prohodil Veliký a kývl na číšníka. „Doneste mi ještě jednu tesavelu,“ řekl. „S tou obvyklou zdrobnělinou, pochopitelně.“

Jozífek přidal svou sklenici.

„Co jste myslel tím pterodaktylem?“ ptal se Dvořák.

„Ještěra z jurské doby,“ prohlásil Veliký poučně. „Měl blanitá křídla, upevněná na předních packách.“

„Takhle se daleko nedostaneme,“ zabručel Dvořák.

„Jinak taky ne.“

„Pařízek mě zabije.“

„Kdepak,“ řekl otcovsky Veliký. „Uvidíte, že se nakonec najde docela ucházející mrtvola a všecko bude v pořádku.“

Dvořák zavile hleděl do piva. Vrchní přinesl vermut.

„Čím se živil takový pterodaktylus?“ zeptal se Smetana, srkaje zároveň tesavelu brčkem. Zaznělo to, jako když mluví vodník z potrubí.

„Zdechlinami,“ prohlásil Veliký.

„Nelovil?“

„Ten můj se živil zdechlinami,“ trval na svém Veliký.

„Vy máte na mysli určitého pterodaktyla?“ zeptal se Dvořák.

„Právě tak,“ kývl Veliký.

„Který se živil zdechlinami?“

Veliký opět kývl.

„To mě podržte.“

„S radostí,“ děl Jozífek a podržel Dvořáka.

„Je mi líto, že s vámi nemohu strávit dalších několik hodin v poučné rozpravě o druhohorní fauně,“ řekl nadporučík. „Další pivo si už nedám, protože z vás stejně nevyrazím nic kloudného.“

„Mrtvoly nejsou příliš kloudné,“ odpověděl mu na to Veliký. „Váš odchod mě neurazí. Mám pochopení, víte? Dělal jsem to nějaký pátek.“

„Nezapomeňte si v šatně motyčku,“ dodal Smetana. Dvořák kývl na vrchního.

Veliký vytáhl peněženku. „Změníte lokál?“ rýpl Dvořák.

„Půjdeme na čerstvý vzduch,“ prohlásil Veliký. „Do parku.“

„Za takový čerstvý vzduch pěkně děkuju,“ řekl Jozífek. „Rojí se to tam hnilobnými produkty.“

„Co myslíte, že tam najdete?“ zeptal se nadporučík. „Pročesali jsme to tam s maximálními prostředky.“

„Za použití tupírovacích hřebenů,“ řekl Jozífek.

„Najdete starou belu,“ uzavřel to Dvořák.

„To je dobrý.“

„Ještě dostanu osmdesát haléřů,“ usmál se vrchní v odpověď.

Vyšli z restaurace.

Mírně se šeřilo. Jako v den, kdy se z nebe snesl fatální ostatek kohosi, spícího věčný sen neznámo kde. Vzduch voněl předjařím.

„Člověk by měl chuť létat,“ pronesl poeticky Veliký, když nastupovali do křaplavé tramvaje.

„Člověk není pterodaktylus,“ poučil ho Dvořák. „Co chcete v tom parku najít?“

„Cokoliv,“ vysvětlil Veliký. „Nemáte drobné?“

„Já to zacvaknu,“ řekl nadporučík velkomyslně. „Vypadáte, jako byste chtěl najít toho jurského ptakoještěra.“

„Taky mi o nic jiného nejde,“ ujistil ho Veliký a složil se na sedadlo. „A když nenajdu pterodaktyla, podívám se aspoň po jeho hnízdečku.“

6.

V parku někdo zkoumavě pobíhal od stromu ke stromu.

„Pterodaktylus,“ řekl Jozífek.

„Pařízek,“ opravil ho Dvořák. „Nedá mu to, chudákovi.“

„To bychom měli,“ dodal Jozífek.

„Dvořák,“ pronesl smutně kapitán, když zahlédl přicházející trojici. „Tak copak je nového?“

„Nová Ves pod Pleší,“ zabručel Jozífek. „Dobrý večer.“

Vztahy mezi Smetanou a kapitánem Pařízkem byly něčím mezi ozbrojeným příměřím a studenou válkou. Nejspíš by se nenáviděli, nebýt jistých okolností, které kdysi přinesly Pařízkovi pochvalu vyšších míst a Jozífkovi průstřel stehna. Náčelník se tehdy překonal a pozval Jozífka s Velikým na flám, který skončil k ránu na Pařízkově zahrádce. Podnapilý rekonvalescent Smetana tam zválel nějaké floxy, čímž si to u náčelníka polepil nanovo. Teď se tedy po delší době sešli v parku, kde z čista jasna padaly divné věci na pokojné chodce. Že u toho byl ještě Veliký, to nebyla žádná polehčující okolnost a Pařízek rázem upadl do popudivé nálady.

„Nového nic,“ pokrčil rameny Dvořák.

„Vy to berete nějak laxně, soudruhu nadporučíku,“ zabručel komisně Pařízek. „Vy si neuvědomujete, že nám bezprizornou aortu brzy omažou o hubu.“

Smetana radostně povyskočil. Pařízek právě pronesl nejlepší vtip od svého narození. „Přišli jsme sem hledat pterodaktyla,“ oznámil mu tajuplně a klesl na vlhkou lavičku: „Aspoň tuhle konstábl to tvrdí.“

„Ještě nevíte, kam vedou stopy?“ zeptal se dramaticky Veliký.

Kapitán se pokřiveně usmál a ukázal do nebes. „Also sprach Kabrhel,“ dodal k tomu Jozífek.

„Nechte si toho Švejka,“ zavrčel náčelník.

„To je Nietzsche,“ vysvětloval mu Veliký.

„Na to se vám vykašlu,“ prohlásil Pařízek rezolutně. „S nějakými dekadentními citáty mrtvolu nenajdete.“ Stáli někde v místě, kde Habásek vecpal do igelitového pytlíku tu věc. Sníh kolem už roztál; zbylo z něhu jen pár nepatrných čmouh, vydatně rozšlapaných botami všech mužů, které měl Pařízek k dispozici. Vypadalo to, že tam tráva sedm let neporoste. Nahoře se klenula šedivá oblaka a někde v křoví pískal kos.

„Je to na draka,“ vyjádřil náladu chvíle Pařízek a odplivl si do roští.

„Na pterodaktyla,“ upřesnil to Veliký. „Víte, jestli ten kousek masa upustil pták, musel být pořádně veliký. Ale nikdy nemohl být tak velký, aby unesl celou mrtvolu. Hledat to tělo na zemi je nesmysl. Jestli si nepospíšíte, budete mít velice ztíženou identifikaci.“

„Co tím myslíte?“ vyjel Pařízek.

„Prostě to, že mrtvola musí ležet někde nahoře. Žádný pták by nevynesl takový kus vysoko. Sebral to, někde ve výšce a potom se prostě snášel klouzavým letem. Minimálně se párkrát kousek vznesl, ale tady už toho měl dost a upustil to.“

„Prosím vás,“ namítl náčelník. „Mrtvola na střeše?!“

„Třeba,“ usmál se pochmurně Veliký. „Jsou věci mezi nebem a zemí, o nichž mysl naše nemá zdání, Horatio.“

„– pravil kuchař okultista Jurajda,“ děl Jozífek.

7.

Bylo příjemné, zelenavé ráno, konečně první jarní den.

Z Lobéliovy ulice se vymotal oplík a zamířil Kaštanovou třídou k sadům. Za volantem tohoto předválečného vozidla seděl Jozífek Smetana. Vedle byl naskládán Veliký, kouřil a zamyšleně zíral z okénka.

„Taky byste si mohl umýt to přední sklo,“ řekl.

„Škoda vody,“ prohlásil Smetana. „Stejně bude pršet.“

Najednou dupl na brzdu a zuřivě zatočil kličkou u okénka. „Kam to lezete, slepoune?“

„No, no,“ odpověděl uniformovaný příslušník, který taktak vskočil na chodník. „Ukažte mi svůj řidičsky průkaz.

„Nikdy nezdůvodníte své pošetilé přání,“ řekl mu velebně Veliký. „Všiml jsem si, že jste šel v záklonu a vůbec jste se nedíval, jestli něco nejede. Tady není přechod pro chodce.“

„Promiňte,“ pravil příslušník, jeden z těch, kteří Velikého pamatovali. „Kdybych byl věděl, že je to vaše vozidlo…

„Co jste hledal tam nahoře?“ staral se Veliký.

„Sledujeme let ptáků,“ odpověděl příslušník. Vypadal přitom, že se stydí.

„Lovu zdar,“ řekl Veliký. „To není právě hloupé.“

„Cha – cha,“ udělal Jozífek, když se oplík rozjížděl. „Vyhlíží toho vašeho pterodaktyla.“

Nebyl daleko od pravdy. Dalo se předpokládat, že v nejbližší době bude polovina Pařízkových mužů marodit s rozbitými nosy, protože se při plnění úkolu nemohli pořádně koukat na cestu. Ve městě bylo zničehonic asi stokrát víc kandelábrů, telegrafních tyčí a stromů, než kdy jindy. Aspoň příslušníkům, zírajícím do oblak, až jim lupalo za krkem, to tak připadalo.

Oplík se zastavil u restaurace „V sadech“.

Bylo zavřeno, ale Jozífek prošel domem dozadu, na terasu.

„Zdar a sílu,“ řekl výčepnímu, který za oknem přičinlivě pleskal mokrým hadrem po zinkovém pultu.

„Máte u ledu nějaký vermut? Ve městě došel. Vzal bych si dvě flašky, čekáme návštěvu.“

„Pro Vás vždycky, mistře,“ prohlásil výčepní. „Když chvilku počkáte, přinesu vám to ze sklepa. Tady je to moc přechlazený“

Zatímco Smetana čekal u okna, sedl si Veliký na lavičku před hlavním vchodem, labužnicky si zapálil a zamžoural do paprsků slunce, které se právě vyhouplo nad vrcholy smrků naproti. Sady byly na konci města. Obracela tu tramvaj. Restaurace, která patřila k budově Parku kultury stejně jako dětský koutek, bývala poslední občerstvovací stanicí turistů a výletníků, vyrážejících na kopečky za městem, nebo první občerstvovací stanicí těch, kteří se vraceli.

„Dobrý ráno, pane vachmajstr,“ ozvalo se za Velikým.

„Dobrý,“ odpověděl. „Už z práce?“

„Ale jo,“ kývala babka, která vyšla z lítaček hlavního vchodu. „Už mám uklizíno. Teď jedu domů, přijela mi céra a chce se jít kouknout po městě. Tak jdu hlídat vnouče. Ale vy budete mít asi fofr, jak tak na vás koukám.“

„Prosím vás,“ řekl dotčeně Veliký. „Já jsem přece penzista.“

„Děte,“ podivila se babka, která v Parku kultury uklízela pár let a s Velikým už měla co dělat. „Takovej fešák mladej, co byste dělal v penzi. Já si spíš myslím, že hledáte tu mrtvolu, co ji vrány roznášej po městě.“

„Kdepak jste to sebrala?!“

„To víte,“ odvětila babka. „Povídá se všelicos.“

„A co?“

„Ále – že prej má bejt někde ve vejšce.“ Pařízka by trefil šlak, pomyslel si Veliký.

„Já bych vám něco poradila,“ pokračovala babka. „A víte, že já neradím zrovna špatně. Tam naproti tomu parku bydlí jedna bába – pánbů s náma a zlý pryč – a věští. Víte, z karet, z lógru, a tak. Jestli vona neuhádne, kde ta mrtvola leží, tak na to nepřijde nikdo. Vona totiž určitě lítá v noci po střechách.“

Veliký se chtěl ještě na něco zeptat. Ale babičce už jela tramvaj a z lítaček se vybatolil Jozífek se dvěma láhvemi.

Za chvíli nato už míjeli park, v němž si včera tak pěkně popovídali s kapitánem Pařízkem. Veliký se pátravě díval z okénka.

„Zastavte před tímhle domem,“ požádal Jozífka. „Nebo to objeďte ještě jednou dokola. Na nádraží máme fůru času.“

„O co jde?“ zeptal se Smetana. „Chcete se zabývat studiem sadové úpravy?“

V parku se tužilo pár zahradnických učňů. Něco zapichovali do zkypřených pruhů země. Nijak to nevypadalo na to, že tam jednou v létě – kde se vzal, tu se vzal – vykvete emblém. Veliký pravil, že mu do sadových úprav nic není, protože ho spíš zajímá okultismus.

„Představte si,“ dodal, „že tady v jednom baráku bydlí jasnovidka.“

„To by mohl být tenhle,“ řekl klidně Jozífek. Zastavil přitom před domem, značně připomínajícím jejich společné bydliště. „Budete se vdávat?“

Veliký stručně vylíčil svou rozmluvu s babičkou. „Hrome,“ řekl Smetana. „Myslíte, že fakt lítá po střechách?“

„Třeba ne,“ odvětil Veliký. „Ale mohla by to být královna zdejších drben. Taková bába musí mít oči, to by se neuživila.“

„Tak mě pusťte, jestli je to královna drben, bude vědět, co jste zač. Místo věštění bude předstírat vysoký důchod. Starobní, myslím.“

Veliký připustil, že by na tom mohlo být něco pravdy. „Tak jděte,“ vzdychl. „A ne abyste tam vykládal o nějakých mrtvolách.“

„To bych byl blázen,“ prohlásil Jozífek a vyhrabal se z vozu. „Zeptám se, po čem si šlapu.“

„Nemáte vývrtku?“ zeptal se Veliký. Jozífek sáhl s povzdechem do kapsy.

„Ona Gréta něco přiveze,“ potěšil ho Veliký a sáhl po jedné láhvi.

Smetana mávl pravou rukou a vykročil levou nohou. Když zmizel v tmavém průjezdu, ozvalo se ve voze plopnutí. Veliký si lokl z láhve, opřel ji opatrně do kouta na sedadlo a zamyšleně vyhlédl z okénka. „Chm, chm, chm,“ udělal.

8.

Barák byl úplně správný. Na dvoře plandalo prádlo na křižujících se šňůrách. Dvě děti se popelily na hromádce špinavého písku; nějaký děda v placaté čepici řezal v pozadí rezatou pilou sukovitou fošnu. Nahoře se táhla pavlač, nad ní druhá a ještě výš třetí. Pavlače tvořily čtverec, nad nímž nesměle vykukovalo slunce.

„Dobrý den,“ zahalekal Jozífek na upracovaného dědu.

„Dobrej, dobrej,“ zahuhlal děda. „Hledáte někoho?“

„Prej tu bydlí jedna paní, co věští.“

„Jo, paní Štajnerová,“ kývl děda. „Tak to musíte támhle na tu pavlač. A pořádně zabouchat, ona moc neslyší. Jmenuje se Štajnerová.“

„A jak se ta paní jmenuje?“ zeptal se Jozífek.

„Ále, Štajnerová,“ děl klidně děda. „Moc neslyší, víte?“

„Jo, Štajnerová,“ pravil Jozífek a rychle zatočil na schodiště.

„Není zač,“ zavolal za ním děda. Potom udělala pila zzz zzz a děda pustil Jozífka z hlavy.

Dole u schodů visela špinavá tabulka s nápisem ŽEBROTA A HRANÍ NA KOLOVRÁTKU SE NETRPÍ. Smetana na ni chvíli zíral jako u vytržení. Potom se s povzdechem pustil do schodů.

Samozřejmě, že si spletl pavlač. Další cestu mu ukázala paní, která měla na čele mokrý hadr. Druhý mokrý hadr, držela v ruce a Jozífek se s ní raději dlouho nebavil. Potom ještě chvíli klepal na dveře záchodu.

Nato se otevřely jiné dveře a stanula v nich paní Štajnerová.

Měla jeden zub, na hlavě strakatý šátek, kostkované bačkory měnily její chůzi v metafyzické šourání a černá kočka na rameni mžourala oranžovýma očima. Jozífek si vzpomněl na starou Jeremiášku z Foglarových Rychlých šípů, jejichž nadšeným obdivovatelem býval ve svých mladých letech.

„Copak hledáte, mladej?“ zeptala se a její hlas byl právě tak skřehotavý, jak měl být.

„Já bych, prosím, chtěl vyložit,“ pravil Jozífek.

„Povídám; co si přejete?“ zakrákorala babka a Smetana si uvědomil, že neslyší. Udělal proto rukama karbanické gesto. Přestože to vypadalo, jako by si chtěl s paní Štajnerovou hodit jednadvacet, byl pozván dál. To pozvání taky působilo jako pokus o shození Jozífka ze schodů. Prostě si okamžitě porozuměli.

„Tak si sednou,“ zavrzala jasnovidka, když se ocitli v temné kuchyni. Jozífek si tedy sedl na krajíček židle a rozhlédl se. Moc toho neviděl. Okno vedlo na pavlač a bylo zastřené dvojitou záclonou ze zažloutlého organtýnu.

Naproti Jozífkovi stála skleněná vitrína, naplněná množstvím vycpaných zvířat. Bylo tam asi pět koček v různých pózách, několik ptáků, sedících na větvičkách, dokonce dvě mumie ryb a jedna vypelichaná veverka. Na stěnách visely zčernalé obrázky, znázorňující výjevy ze života svatých.

V dolní přihrádce vitríny byly rozloženy trochu zrezivělé nože, skalpely, kleště a další nástroje, jejichž účel Jozífek nemohl při nejlepší vůli určit; vypadalo to, že se paní Štajnerová neživila vždy jen věštěním. Před Jozífkem stál kulatý stoleček, pokrytý těžkým, pleteným ubrusem.

„Tak na co?“ zeptala se věcně Jeremiáška, která chvíli něco kutila ve vedlejší místnosti.

„Na budoucnost,“ zařval Smetana.

Kočka opustila rameno paní Štajnerové a podívala se na něj, jako by ho chtěla vypít.

„No jo; tak na budoucnost,“ kývla věštkyně, která přece jen neslyšela tak nejhůř. Potom rozložila na stole karty. Provedla s nimi na stole několik přepodivných manipulací a dala Jozífkovi sejmout.

Měl trému a zdálo se mu, že se atmosféra temné kuchyně plní věšteckým dýmem. Jako v Delfách. Sejmul. Jasnovidka utvořila z karet tři dlouhé řady.

Pak se zadívala na obrázky. Nesnesitelné ticho trvalo asi pět minut.

„Se mnou je to těžký, že jo,“ přerušil to Jozífek. „Víte, paní, já jsem děsně složitý typ.“

Věštkyně se na něj podívala krhavým zrakem. „Přerušil jste mě právě u téhle karty,“ zasípala. Černý nehet jejího ukazováčku se zapíchl do jedné z karet.

Byla to křížová dáma.

„Hledáte dívku, která není z tohoto světa,“ prohlásila paní Štajnerová. „Orakulum dí: Totoť jest tělo a krev má. Pozdvihování skončilo.“

„No a?“

„Dostanu deset korun.“

„Nemohla byste to zkusit ještě jednou?“ zeptal se Jozífek. „Víte, z tohohle si moc nevyberu.“

„Povídám, pozdvihování skončilo,“ nasupila se věštkyně. „Jestli se vám to zdá bejt málo –“

„Za pětku skoro jo,“ souhlasil Jozífek. Kočka vyskočila na stůl a rozházela karty.

„Vidíte to,“ řekla na to paní Štajnerová. „Orakulum nechce mluvit. Já za to nemůžu. Někdy je to prostě hned hotový. Abyste neřek, tak vám to udělám gratis. Že jste to vy.“

„Jak to, že jsem to já?“

Ale s jasnovidkou už nebyla žádná řeč.

Vzápětí nato někdo zaklepal. Smetana se zvedl. „Tak na shledanou,“ řekl.

„Na shledanou,“ kývla paní Štajnerová.

„Služebník.“ Na pavlači stála korpulentní dáma. Obličej schovávala do vyhrnutého límce kožichu. „Pojďte dál,“ zakrákala věštkyně a dveře se zabouchly.

„Tak co?“ zeptal se Veliký, když se Jozífek objevil u vozu. „Vypadl jste nějak brzy.“

„Má kočku, která se jmenuje Orakulum,“ pravil Jozífek. „Půjčte mi tu moji vývrtku.“

„Na co?“ podivil se Veliký. „Snad si nemyslíte, že jsem tady tu flašku zatím vypil?!“

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou Jozífek. „Lze ji použít i jako šroubováku.“

Veliký mu vývrtku podal. Smetana ještě jednou zmizel v průjezdě. Byl venku za minutu, zapadl za volant, bouchl dvířky a oplík se rozjel.

„Co to máte za svetrem?“ otázal se Veliký. „Něco placatého a hranatého.

Smetana sáhl pod svetr a vytáhl kus špinavého plechu.

„Žebrota a hraní na kolovrátku se netrpí,“ přečetl Veliký: „Ha ha,“ dodal.

9.

„Sakra, to jsem si to zase vybrala,“ pravila Gréta Hornová, když jí Jozífek vylíčil příhody posledních dnů.

„Snad to nebude tak strašné,“ řekla Kristina Danišová, kterou Gréta přivezla s sebou. Byla to malá, drobná dívka zelených očí a vlasů tak zuřivě zrzavých, že házely do očí prasátka. Měla úplně bílou plet a tmavé obočí a řasy. Pusinku měla jak od Leonarda a vypadala spíš na básnířku, než na horolezkyni. Ve skutečnosti měla za sebou pár ošklivých vršků, nějaký nucený bivak v blizardu v Tatrách, jednu lavinu a před sebou zájezd někam k Matterhornu. Hned jak se objevila ve dvířkách vagónu, byl z ní Jozífek celý vedle a hlavou se mu honily rumělky, běloby, štětce a válendy. Netušil, že Kristina na rozdíl od Gréty neměla pro samé krkolomné kousky na muže čas a o válendách měla představy stejně mlhavé jako o rumělkách. Bylo jí dvaadvacet a do města nepřijela proto, aby se dala v plen zhýralému J. Smetanovi, nýbrž zlézt pár křemencových stěn.

Gréta se s ní skamarádila loni na dovolené. Jelikož chtěla vyzkoušet všechno, vytáhla ji s sebou do města, aby se od ní naučila finty s horolezeckým vercajkem. Cítila ke Kristině lásku takřka mateřskou. Taky to Jozífkovi řekla už cestou z nádraží a Smetana s povzdechem slíbil, že si dá pozor.

Teď seděly obě dívky, dlouhá světlovlasá Gréta a zelenooká horolezkyně Kristina, v Jozífkově ateliéru, druhá láhev tesavely se pomalu prázdnila a v koutě u dveří trůnily dva montblanky, ověšené vším možným. Oknem, otevřeným dokořán, vanul dovnitř příjemný jarní vzduch a rozháněl zatuchlou směs čoudu z Jozífkovy dýmky, terpentýnu a lněného oleje.

Kristina Danišová ohodnotila ateliér jako kouzelný, hned jak vešla do dveří, a Jozífek jen s velkým sebezapřením potlačil touhu, aby Gréta a Veliký byli někde jinde, nejlépe v Rumunsku.

Potom si překotně vyprávěli páté přes deváté, až skončili u poslední aktuality.

„Nemyslete si, že se tu nedožijete nějakého maléru,“ řekl Veliký Kristině. „Kdybyste znala Grétu, nedala byste se s ní do spolku ani za tučný honorář. Jestli spolu polezete na ten sebemenší kopeček, začne třeba soptit.“

„Kde by ta mrtvola mohla být?“ reagovala Gréta po svém.

„A už je v tom,“ řekl Veliký ke Kristině.

Ale té hořely oči a vůbec si jeho poznámky nevšimla. Byly v tom obě. Nebylo jasné, zda si kamarádky vybíraly Grétu, či naopak. Obě byly stejně střelené.

Veliký tiše vzdychl. „Když jsme u toho,“ řekl Jozífkovi, „mohl byste nám říci, jak jste pořídil u té Pýthie? Zatím jste mi stačil sdělit jenom to, že tam skutečně bydlí, a že vám věštila. Copak?“

„Sklerotická babička,“ řekl Jozífek, cvrnkaje si po stole zátkou od vermutu. „Řekla mi, že hledám dívku, která není z tohoto světa. Asi tím myslela tuhle slečnu Danišovou.“

„Kuš,“ pravila Gréta.

„Dívku, která není z tohoto světa?“ opáčil Veliký.

„Tak ňák. Vyšla mi křížová dáma.“

„A co dál?“

„Myslíte, že je to důležité? Taky mě napadlo, že mrtvola není z tohoto světa. Jenže já ji zaprvé nehledám, zadruhé není jisté, že se jedná o dívku, a zatřetí to bábrdle potom zamotala tak, že to stejně není k ničemu.“

„To si třeba myslíte vy,“ řekl Veliký.

Jozífek na něj vyvalil oči a zaskřehotal: „Totoť jest tělo a krev má, zvlčilý konstáble. Pozdvihování skončilo.“

„Tohle že řekla?“

„Jo,“ kývl Smetana. „Až na toho konstábla, to jsem si přidal.“

Veliký povstal a přistoupil k otevřenému oknu. Díval se zamyšleně na moře střech a mlčel.

„Má v bytě obrázky mučedníků,“ dodal Jozífek.

„To je právě to,“ vzdychl Veliký. „Kdybyste se laskavě obtěžovali k okénečku. Něco vám ukážu.“

Z velkého okna ateliéru byl pěkný rozhled. Za spoustou střech a secesních věžiček vykukovaly vršky ještě holých stromů v parku. Pozadí tvořil řetěz vzdálených kopců, na které dosud dopadaly poslední sluneční paprsky.

„Panebože,“ vzdychla Gréta.

„Předpokládal jsem, že vám to dojde nejdřív,“ řekl Veliký.

Z celého města byl krvavým svitem červánků ozářen jediný bod. Velký bronzový kalich na věži evangelického kostela.

„Rád bych věděl, jak vás tohle napadlo,“ poznamenal skepticky Jozífek. „Ta nádoba má určitě víko. Nehledě na to, že ti holubi tam poletují vždycky.“

„To je právě to,“ usmál se Veliký. „To nejsou holubi, jsou to rackové. Draví a věčně hladoví. Napadá mě, že jsme vlastně nebyli na obědě.“

10.

Bylo půl druhé v noci.

Před kostelem byla hrobová tma. Mraky zatemnily město jako černé žaluzie. Chvílemi v dálce slabě zahřmělo.

„Pařízek nás dá zavřít, až zčernáme,“ řekl Veliký.

„Bude nám líbat ruce,“ ujistil ho Smetana. „V nejhorším se za vás přimluvím.“

Čtyři postavy se přikrčily pod stříšku vedlejšího vchodu kostela. Někde nad nimi, v třicetimetrové výšce se tyčil bronzový kalich. Pomyšlení, že k němu Kristina poleze, zajištěná jen lanem, bylo nepříjemné. Veliký ještě jednou zaváhal.

„Je to zatraceně protizákonné.“

„Stárnete,“ vzdychla Gréta.

Veliký namísto odpovědi něčím zachrastil. Chvíli to cvakalo.

Potom se objevila černá škvíra.

„Račte,“ řekl Veliký Grétě. „Zamykat to nebudu. Kdybychom museli utíkat.“

„Před Quasimódem,“ řekl Smetana. Nikdo se nezasmál.

Dostali se přímo na schodiště, vedoucí do věže. Narazili na další dveře. Veliký zase chvíli chrastil a cvakal.

Najednou byli na vzduchu.

„Teď buďte zticha jako myšky,“ řekl Veliký polohlasem.

Věž sestávala ze čtyř betonových pylónů. Mezi nimi se točila spirála lehounkého schodiště. Kolem bylo prázdno. Ze tmy prosvítala světla městských ulic.

Začali stoupat, snažíce se o co největší ticho. Nebylo to tak těžké. Schodiště bylo umyté jarními dešti. Zdálo se jim, že stoupají věčnost.

Najednou schody skončily.

„Ouha,“ řekla Gréta. „Nad námi je betonový strop.“ Po bližším ohledání jí dali za pravdu. Schodiště prostě končilo a nad nimi ležela čtvercovitá deska, v rozích opřená o čtyři betonové sloupy. Nic víc a nic míň.

„Šmytec,“ řekl Jozífek.

Kristina požádala Velikého, aby ji trochu podržel. Vyklonila se ven. Potom chvíli tápala rukama nad okrajem desky. „Je tam takový rantlík,“ řekla. „Hák by tam držel.“

„Vyloučeno,“ prohlásil Veliký rezolutně a stáhl Kristinu dolů. „Jedna mrtvola stačí.“

„Dobře,“ souhlasila Kristina. „Já se ještě podívám na druhou stranu, ano?“

Veliký ji znovu podržel.

Kristina ještě jednou tápala někde nahoře. „Je to oukej,“ řekla, když slezla dolů. „Je tam zabetonovaná skoba.“

Nastalo sáhodlouhé poutání a zajišťování. Když to Kristina došmodrchala, začalo jít do tuhého.

„Prosím vás, jenom si nemyslete, že spadnu,“ zaškemrala dojemně. „Při nejhorším zůstanu viset metr pod vámi a vy mě prostě vytáhnete.“

„Tak lez,“ zabručela Gréta. „O tamtom se budeme bavit, až spadneš.“

Kristina kývla a vylezla na zábradlí.

Potom už byly vidět jen její nohy. Párkrát zahekala, potom zmizela jedna noha a hned za ní druhá. „Vidíš tam něco?“ zašeptala Gréta.

„Cítím,“ ozvalo se shora. „Povolte trochu to lano.“ Povolili.

Pak bylo chvíli ticho, jenom lano se nepravidelně pohybovalo.

„Co je s vámi?“ zavolal trochu neopatrně Veliký.

„Už lezu,“ řekla nahoře Kristina. „Přitáhněte ten zajišťovací provaz.“

Nato se objevily nohy, tápající v prázdnu. Jozífek je uchopil a postavil na zábradlí.

Za několik vteřin byla Kristina mezi nimi. Nebylo jí nějak do řeči.

Stáhli lana. Stočili.

„Napřed dolů a ven,“ sykl Veliký.

Tiše seběhli po schodišti. Jozífek měl sice chuť tahat z Kristiny rozumy, ale Veliký se na něj nezvykle přísně podíval.

Vrzly dveře.

Zamykání trvalo trochu déle než otevření. Zámek dělal rámus.

Zamkli dveře.

Vyšli ven. Stáli v temnotě pod stříškou.

Veliký zasunul svůj záhadný nástroj do klíčové dírky.

Cvaklo to.

„Copak jste tam hledali?“ ozvalo se najednou za nimi. „Dejte mi své občanské průkazy!“

Všichni se naráz otočili. Samozřejmě – byl to Habásek.

Tvářil se radostně. Vylupovači chrámů, to bylo něco.

11.

Nastalo pochmurné ráno.

„Co je to tady za krámy?“ zeptal se podezíravě Pařízek, když spatřil ve své kanceláři hromadu, sestávající z tkaniček, občanských průkazů a záhadné šňůry s nějakou skobou na konci.

Habásek, který doprovázel náčelníka od vrátnice; pravil, že je to majetek čtyř podezřelých zadržených. „Zadržel jsem je u evangelického kostela,“ dodal hrdě. „Vylupovači chrámů, soudruhu kapitáne.“

Pařízek se na Habáska podíval zkoumavým zrakem. Příslušník jeho pohled vydržel. V poslední době měl úspěchy. Například za Vincence Kabrhela mu nadávalo celé okresní oddělení. Habáskovi to dodávalo sebedůvěry.

Náčelník něco zabručel, povzdechl si a sáhl po jednom z průkazů. Náhodou to byl průkaz Augustina Velikého.

„Vylupovači chrámů?“ řekl vyděšeně a sedl si. „Smetana,“ pokývl nad dalším průkazem. „Samozřejmě. Hornová? Co ta tu dělá?“

„Spí,“ poznamenal Habásek. „Dole ve trojce.“ Náčelníkův pohled se změnil v paprsky inženýra Garina. Habásek, který se právě chtěl učinit nejmenším na celém světě, se hrdinsky narovnal a řekl: „Otevřeli kostel paklíčem, soudruhu kapitáne. Velice profesionálním paklíčem, soudruhu kapitáne.“

Pařízek vytáhl z hromady drobností svazek paklíčů. „No,“ řekl, koule očima. „Zrovna takové mám já.“

Zadržení si mezitím nečinili žádné starosti. Habásek se kvůli ním vůbec nevyspal, protože je chodil každých deset minut kontrolovat.

Když přišel Habásek do suterénu naposled a zvolal „budíček“, zeptal se ho Jozífek, zda se jde na rozcvičku.

„On už s vámi náčelník zacvičí,“ oznámil Habásek. „Roztočíme vás, že se budete divit.“

„Doufám, že ve směru hodinových ručiček,“ povzdychla Gréta.

Habásek se pustil do odemykání katrů. Zaujal přitom postoj, který viděl v jednom filmu.

„Ať se vám nerozjedou holinky,“ řekla mu Kristina. Habáskovo osobní neštěstí tkvělo v tom, že mu Veliký nechtěl zkazit radost.

V zástupu došli před náčelníkovu kancelář. Habásek je posadil na chodbu, kde se vyskytovala tvrdá lavice a žárovka ve skleněné zadrátované polokouli. Dveře kanceláře se otevřely.

„Dobrejtro,“ pravil Jozífek. „Jak se to spolu shledáváme?“

„Budeme to protokolovat?“ zeptal se Habásek.

„Zůstaňte na chodbě,“ zavrčel Pařízek. „Servus. Mám tady hlášení, jak jste byli zadrženi. Opouštěli jste násilím otevřený kostel. To máte tak malou penzi, že jste se dal na pokladničky?“

„Můžeme dál?“ zeptal se Veliký.

Pařízek mlčky ustoupil a mávl rukou. Mělo to být pozvání, ale vypadalo to jako pohlavek neviditelnému. „Nezouvejte se,“ houkl na Jozífka.

„Činím tak v dobrém úmyslu,“ řekl nevinně Smetana. „Nechtěl jsem vám dovnitř zavléci nějaké mikroby.“

Pařízek zavřel Habáskovi před nosem a vrátil se ke stolu.

„Děláte mi z okresu Arizonu,“ řekl. „Nejdříve si vymyslíte mrtvolu na střeše a teď se necháte chytit kdoví přičem zrovna Habáskem. Prokristapána. Copak tohle je chování bývalého šéfa kriminálky? Podám na vás oznámení. Zavřou vás. Ať mám konečně pokoj.“

Nakonec mávl rukou. Tentokrát to nevypadalo jako pohlavek.

„Vaše bolest je tak opravdovou,“ vzdychl Veliký, „že jsem v pokušení se nechat zavřít pro vyloupení kostela, místo abych vám řekl, kde je ta nezvěstná mrtvola a šel klidně do hospody.“

„Co jste to povídal?“ otázal se Pařízek.

„Povídal jsem, že bych vyměnil tu vaši mrtvolu za naše životy. Ale už se mi nějak nechce.“

„Moji mrtvolu?!“

„Tu hledanou,“ řekl Veliký. „Obávám se, že vám vymře celý bezpečnostní aparát na strnutí šíje.“

„Vy jste ji našli?“

„Tuhle slečna ji našla,“ ukázal Veliký na Kristinu. „My jsme jen přicmrdovali.“

Pařízek zalovil v občanských průkazech. „Kristina Danišová,“ přečetl nahlas. „Zdravotní sestra. A to jste sem schválně přijela z Prahy, abyste s těmahle –“

Kristina vážně přikývla. „Zajisté, aby našla tu mrtvolu.“

„To je skandál,“ zabručel Pařízek. „A kde je?“

„Ještě jsme nesnídali,“ podotkl Veliký.

Pařízek vstal a otevřel dveře. Habásek od nich odskočil na poslední chvíli. „Soudruhu,“ pravil mu náčelník, „řekněte někde, ať sem pošlou snídani pro čtyři lidi.“

Veliký vystrčil hlavu ze dveří a upřesnil Pařízkův příkaz objednávkou osmi obložených chlebíčků a láhve tesavely. Habásek dělal, že neslyší, a díval se tázavě na náčelníka. Ten mávl rukou, toho dne už potřetí. Třeba říci, že poslední mávnutí rukou mu přišlo dost draho. Fondy na vermut nemají ani nejpokrokovější policie světa.

Když za chvíli nato procházeli vrátnicí Veliký, Smetana, Gréta a Kristina nejen se všemi tkaničkami a lanem, ale i s láhví vermutu, zaplacenou náčelníkem Pařízkem, vyvaloval na ně Habásek oči jako na hořící keř na hoře.

„C’est la vie,“ řekl mu Jozífek.

12.

Bílomodré břicho vrtulníku Mi-8, který s neochotou poskytla vojenská posádka v Zelenicích se vzdálilo jižním směrem. Vojáci před sebou měli hezkých pár kilometrů a ve větru, který foukal jako blázen, to nebylo nic k závidění.

Udělali, co mohli. Riziko, že urazí některý z pěti listů rotoru, bylo po celou dobu té fušky nabíledni. Aspoň kriminalistům, zírajícím bez dechu na evoluce stroje, který na ně chvílemi pošilhával dvěma tryskovými motory, to tak připadalo.

Celou akci řídil Pařízek. Měl vedle sebe radistu, který se během práce dohadoval s posádkou vrtulníku přenosnou vysílačkou. Nejdůležitější z celého rozhovoru bylo oznámení shora, které znělo: „Franto, něco tam je“ a chviličku na to: „Fuj, ostatně se na to dole podívaj sami.“ Pařízek k tomu řekl, že by mělo být na kalichu nějaké víko.

Veliký, kterého náčelník pozval, namítl, že by se o mrtvole nikdy nedověděli, kdyby tam něco takového bylo. Pařízek na to něco zavrčel a řekl radistovi, ať už to spustí dolů.

Nahoře pod kalichem se hemžily tři postavičky. Byli to svazarmovští horolezci, kteří po konzultaci s Kristinou Danišovou vylezli nahoru a odšroubovali podstavec kalichu od betonu. Čekali, až se k nim snesou háky, jimiž končila ocelová lana helikoptéry.

Do kalichu se nedívali. Pařízek jim to výslovně zakázal. Zákaz se nakonec ukázal jako zbytečný, protože se po kalichu šplhat nedalo a nikdo ze tří horolezců neměřil dva metry padesát, aby se dostal hlavou nad jeho okraj.

Potom omotali lano kolem kalichu; dalo jim dost práce vymyslet to tak, aby se bronzové monstrum ve vzduchu nepřevrátilo a nevysypalo svůj smutný obsah na čekající skupinku, případně někam do davu zevlounů. Nakonec se kalich zastavil uprostřed malého náměstíčka před kostelem.

Teď byl vrtulník pryč a kolem kalichu se tlačil zástup lidí, kteří se těšili, že uvidí něco pěkného. Zástup byl mnohem početnější, než Pařízkova skupinka, která se vůbec na nic netěšila, neboť dobře věděla, že nic pěkného neuvidí.

„Odsuňte ty čumily,“ požádal nadporučíka Dvořáka rozložitý a sukovitý doktor Frajták. „A budeme k tomu muset postavit nějaké lešení.

Dvořák se odebral k Habáskovi. Za chvilku už uniformovaní a několik civilistů s páskami péesvébé zatlačovali dav lidí od místa, kde se snesla z nebe osudná nádoba. Šlo to těžko, neboť lid se už od dob veřejných poprav rád dívá na mrtvé.

Pak se zas vlekly minuty. Pařízek nechal zavolat kamsi do Pozemních staveb; měl tam švagra, o jehož příbuzenské lásce byl přesvědčen. Přesto se onen příbuzný nepřetrhl nadšením. Byla sobota a pomalu padla. Trvalo to hodinu, než na náměstíčko přihrkala stará erena se dvěma od vápna obílenými dřevěnými kozami a hromádkou fošen. Šofér s tím bouchl o zem, zapálil si zbytek vyhaslé cigarety a připojil se k čumícímu davu.

„Musím to přivízt zpátky,“ děl.

Muži v černé gumě postavili vedle kalichu malé lešení. Šofér od Pozemních staveb je při tom pozoroval se špatně skrývaným pohrdáním.

„Tak pojďte,“ řekl doktor Frajták Pařízkovi. Pařízek vykročil. Konečně měl k dispozici mrtvolu svých snů. Nevypadal, že by ho to příliš těšilo.

„Rád bych věděl, kudy se tam ta mrtvola dostala,“ poznamenal ve skupince přizvaných svědků Jozífek.

„Vás nenapadlo, jak je možné se tam dostat?“ zeptal se poblíž stojící Habásek, který považoval případ za svůj i přes včerejší faux pas s vylupovači chrámů. Veliký a Jozífek se na něj vyčkávavě zadívali. Teprve za chvíli jim došlo, že se Habásek ptá proto, že ho také nic nenapadlo.

Pak už mlčeli a sledovali tichý kalich, který ve svém nitru skrýval tajemství jedné lidské smrti.

Doktor vyskočil na lešení. Nepodíval se do kalichu; nejdříve podal ruku Pařízkovi.

Z kalichu šel takový zápach, že si museli ovázat nosy a ústa kapesníky. Moc to nepomáhalo, ale čekat na něco vhodnějšího se jim nechtělo. Jejich oči byly jen o něco výš, než okraj kalichu.

„No co,“ vzdychl doktor Frajták. „Nebudeme tady takhle stát.“

Udělali poslední krok a podívali se do kalichu. Vzápětí uskočili.

Dav zahučel.

„To jsou nervy, kapitáne,“ řekl Frajták Pařízkovi. „Já se lekl stejně jako vy.“

Bylo proč. Když se podívali přes okraj kalichu, vyrazilo proti z jeho vnitřku něco žlutého jako neskutečný třepetavý plamen.

„To jsou vlasy, víte?“

„Jo. Vítr a podtlak. Vlají nahoru.“

Na oblém dně kalichu se jako v pelíšku krčilo polorozpadlé tělo. Obličej byl někde vespod. Pramen světlých vlasů, pevně lpící na skoro holé lebce se savým účinkem větru vznášel vzhůru.

I když se ptáci postarali o to, co nestačilo zetlít, nebylo těžko uhádnout, že v kalichu leží mladá dívka. Na nohou, které zůstaly o něco lépe zachovány, měla mrtvá modré lodičky s kovovými jehlovými podpatky. To bylo také všechno, co z jejího obleku zbylo, pokud vůbec nějaký měla.

Doktor něco zabručel.

Pařízek se díval na kovové podpatky. Neměl vůbec žádnou radost ze svého životního případu. Najednou si vzpomněl na Helenku Pařízkovou. Narodila se před osmnácti lety. Letos bude maturovat.

Slezli. Zavolali fotografa.

Potom se dav díval, jak muži od kriminálky nakládají kalich i s jeho smutným obsahem na erenu Pozemních staveb.

Neznámá se vydala na cestu.

Pařízek a Dvořák stáli u kalichu jako čestná stráž. Lidé se začali pomalu rozcházet.

13.

Kostelní věž, zbavená své ozdoby, kterou Pařízek odvezl na dvůr okresního oddělení k expertize, čněla bezvýznamně do studeného rána. Dvořák si párkrát odplivl. Předjaří zase nějak poodešlo a zdálo se, že vypukne nová zima. Jelikož bylo po prvním jarním dnu, bylo to frapantní. A k tomu si pro Dvořáka náčelník vymyslel speciální úkol.

Nadporučík se párkrát prošel kolem kostela.

Pařízek mu řekl, aby zjistil všechny možné způsoby výstupu na věž. S vědomostmi, které zatím měli, bylo směšné takové způsoby hledat. Včera se nahoře plácali tři horolezci a měli co dělat, aby se tam udrželi sami. Jelikož tam někdo musel vylézt s mrtvolou v náručí a navíc ji dostat dva a půl metru vysoko, bylo zbytečné courat okolo. Pachatel musel mít křídla jak ten Velikého pterodaktylus, nebo dělat zázraky, rovnající se příhodám ze Starého zákona.

Kostel byl zamčen. Dnes se ranní pobožnost nekonala na přání kapitána Pařízka. Dvořák věděl o farním úřadě, kde na něj čekaly klíče. Jenže se mu nechtělo ani na faru, ani do kostela. Měl jakési tušení, že tam pachatele onoho obskurního zločinu nenajde.

Zastavil se na protějším chodníku, tam, kde začínal park. Potom si s povzdechem sedl na lavičku, na kterou prostřel zelený kapesník. Vytáhl cigarety.

Vítr mu utrhl od úst kouř, smíšený s párou dechu. Kostelní věž.

Nejidiotštější místo pro uklizení mrtvoly. Na druhou stranu zase nejgeniálnější. Nebýt té vrány, která se nelekla vlajících vlasů… Ale pachatel musel s něčím takovým počítat!

Na obvodu kalichu byly čtyři otvory, opatřené závity. To znamenalo jen jedinou věc – kalich míval víko. Kdy bylo odstraněno? V den, kdy se uvnitř ocitla neznámá mrtvá?

Dvořák pozoroval točité schodiště. Představoval si jak někdo s těžkým břemenem stoupá nahoru; nejspíš za temné, bouřlivé noci. Dolů nepronikne ani zvuk.

Opožděný chodec nevidí, co se nahoře děje. Člověk s příšerným nákladem vystoupí, těžce dýchaje, na plošinku pod plochou střechu věže. Na okamžik položí svůj náklad na betonovou podlahu. První část hrozné práce má za sebou.

Co udělá dál?

Ano – co udělá dál??

Kvůli tomu tady seděl nadporučík Dvořák; šťoural v zubech rozžvýkaným koncem zápalky a nebyl z toho moudrý.

Naštěstí měl čas.

Na protějším rohu otevřeli. Zarachotila roleta.

Chvíli se díval na nápis MASNA. Uvědomil si, že nesnídal.

Za výkladem se pohupovalo pár červených flákot. Pocítil k nim náhlou antipatii.

Opodál byla mlékárna. Tak si dal jogurt a loupáček. Vůbec mu to nechutnalo, ale vypadalo to zdravěji. Když vycházel z obchodu, vysávaje jogurt z mezer mezi zuby, zahlédl čiperného mužíka, cupitajícího směrem k hlavnímu vchodu kostela. Zastavil se; sáhl do kapsy, vytáhl svazek klíčů a jeden z nich zasunul do ohromné klíčové dírky.

Dvořák přidal do kroku a dorazil k neznámému čiperovi právě ve chvíli, kdy otvíral bronzem kované dveře.

„Pozdrav pánbu,“ pravil k němu bodře. Přitom se podivil, jak se sem vlastně mužík dostal. Klíče si měl na faře vyzvednout Dvořák, za něhož se nikdo vydávat nemohl. „Kde jste sebral ty klíče?“ zeptal se.

„Mám je furt,“ děl mužík. „Dobrejtro. My se známe?“

„Jak to, že je máte furt?“

„Nebuďte zvědavej, mládenče.“

„Tak pohleďte, dědečku,“ řekl Dvořák nakrknutě. „Já jsem od bezpečnosti, víte? Tuhle je moje legitimace. Já totiž, jak tady tak koukám –“

Za žádnou cenu si nemohl vzpomenout, co chtěl říci. Mužík, jehož vrásčitá tvářička prozrazovala značně pokročilý věk, se ušklíbl. Předvedl tím hotovou sbírku zčernalých klektáků. Ačkoliv mezi nimi zely nepřekonatelné propasti, nešišlal.

„Jo, tak vy tady tak koukáte, soudruhu,“ pravil. „Vono vám jde vo ten škandál, co jsme tu měli včera, že jo.“

„Vy jste kostelník?“ zeptal se Dvořák. Znělo to spíš jako „vy že jste kostelník?“ a Dvořák to řekl tónem inspektora pro kostely, kaple a svatostánky. Docházelo mu, že pro něj sice na faře schovávali klíče, ale nepochopili, že proto, aby do kostela nikdo nelezl.

Dvořák si chvíli pohrával s myšlenkou, že to udělali schválně.

„Já teda kostelník nejsem,“ zavrtěl hlavičkou pohyblivý stařeček. „Já jsem Čumpelík, důchodce. Uklízím tady a starám se o všelicos. Aby byl kostel v pořádku, no.“

„Aha. A jakpak to, že vám nahoře v kalichu ležela mrtvola? O tom byste tedy měl něco vědět?“

„Ale děte,“ pousmál se Čumpelík, důchodce. „Tam já nelezu. Dyť se tam ani vlézt nedá.“

„Máte klíče od věže?“

„To bude tuhleten,“ zaradoval se Čumpelík. „Já vás tam dovedu. Víte, já tam vlastně ještě nebyl, soudruhu.“

„No – tak spánembohem,“ děl Dvořák. Připadal si najednou proti soudruhujícímu dědovi jaksi nábožensky zatížený.

Na schodišti to zatraceně táhlo. Mezi čtyřmi betonovými pylóny se proháněl vítr s houkáním a hvízdotem. Schodiště, které zdola vypadalo ohavně, bylo mnohem ohavnější. Čumpelík se párkrát zastavil.

„Mám astma,“ řekl pokaždé. Přesto vypadal velice spokojeně.

Konečně se vynořil na plošině pod střechou věže.

Dvořák se rozhlédl.

Výhled z věže byl velmi pěkný, ale to ho momentálně nezajímalo.

Prohlédl si celou plošinu.

Kromě čtvercového otvoru, kterým právě prolezli, tam nebylo nic. Betonové sloupy se tady tenčily; daly by se snad obejmout rukama. Zábradlí bylo z kovaných černých prutů o čtvercovém průřezu. Snad bylo z bronzu, jako všechno ostatní kovové příslušenství kostela.

„To jsou věci,“ pravil Čumpelík, který se konečně vydýchal.

„Co?“ zeptal se Dvořák.

„Ále,“ odvětil Čumpelík, „koukejte, je vidět na dobrejch dvacet kilometrů, že jo?“

„Hm,“ souhlasil nepřítomně Dvořák. Dostal se právě na čtvrtou stranu plošiny a hleděl přes zábradlí, přemáhaje touhu si plivnout.

„Nevíte, co je tohleto?“

Těsně u okraje betonové desky, na níž stáli, byly dvě svislé kovové trubky. Mohly být dlouhé asi deset centimetrů; jejich průměr odhadl Dvořák na dva centimetry a vzdálenost mezi nimi na půl metru. Vypadaly, jako by je někdo přilepil na beton. Dotýkaly se svislé stěny celou délkou, a jejich otvory zíraly na Dvořáka.

Čumpelík se na ně zadíval. „Co by to mohlo bejt?“ zadumal se. „Vypadá to jako na prápory, že jo?“

„Já bych vám řekl, na co to tady je,“ prohlásil Dvořák. „Ale radši se vás napřed na něco zeptám.“

„Schválně,“ zatěšil se Čumpelík dětinsky.

„Máte tady nějaký špajz?“

„Špajz?“

„No tak teda sklad nářadí,“ vysvětloval trpělivě Dvořák. „Něčím snad ten kostel uklízíte, ne? Nenosíte si sem přece smetáky z domova?“

„Jo, jo,“ kýval Čumpelík. „Takovej špajz tady teda mám. Je to taková cimra zrovna dole pod věží. Jsou tam kýble, pometla, vercajk na sníh a tak různě.“

„A plno jiných věcí,“ dodal Dvořák. „Jo, zrovna jak jste řek.“

Opravdu tam bylo plno jiných věcí, zrovna jak to řekl Dvořák. Lopaty, motyky, konve na zalévání, plechovky s barvou i od barev, vyschlé štětce, zednická lžíce, vodováha, kladívko. Kulatým okénkem padalo prachmizerné světlo na dřevěný ponk se svěrákem.

„Támhle je co?“ zeptal se Dvořák.

„To je díra,“ pravil Čumpelík. „Esiste si všim, kostel má zvenku takovej zakulacenej rantlík kolem dokola.

Takovou parádu. A tohle je ten rantlík zevnitř. Je dutej.“

Dvořák překročil hromadu nářadí. Otvor, který zahlédl, ústil do místnosti asi ve výšce dvou metrů. Byl trojúhelníkový, přičemž přepona směřovala na vnější stranu kostela.

Sáhl dovnitř.

„Ale?“ řekl vzápětí. „Víte, co tam je?“

„Tfuj,“ odplivl si děda. „Zase mrtvola?“

„Kdepak,“ odpověděl Dvořák. „Něco lepšího.“ Potom sáhl do otvoru oběma rukama a zatáhl. Zařinčelo to.

„Hele, to je ňákej –“ začal Čumpelík.

„To je kovový žebřík. Dole přijde zastrčit do těch trubek, tahle chňapna drží za klandr, tyhle dvě asi vlezou do dalších rour nahoře na střeše – no a zbývá nám ještě nejmíň dva dvacet, že jo. To mi úplně stačí.“

„To jsou věci,“ uzavřel Čumpelík, důchodce.

14.

Lano hladce klouzalo v lesklém oušku karabiny. Hluboko dole se pěnil vodopád, kterým horská říčka překonávala průrvu v křemencovém hřebeni. Po jedné stěně pomalu stoupalo lano, na jehož horním konci vystupovala zrzavá dívka; druhý konec byl zatížen vysokou blondýnou v kulichu.

Chvílemi se dolů sesypala hrst ledové tříště, odseknuté cepínem.

Slunce se opíralo do protilehlé stěny. U jejího úpatí seděli na dlouhém kmeni padlého smrku dva muži. Před nimi plápolal modrý plamínek mezi kostkami suchého lihu; čtyřhranná hliníková nádoba už chvíli předstírala, že se voda v ní obsažená dá do varu.

Veliký zamyšleně žmoulal celofánový sáček s čajem. Jozífek se před chvílí dal do čištění skluznic Grétiných lyží. Používal k tomu smrkovou šišku a foukal si na mrznoucí prsty.

Na kopcích vládla sprostá zima; ani zdání po jaru, které se i přes dnešní ochlazení dole ve městě znatelně projevovalo. Vrány se pomalu odstěhují do lesů, ale sníh se bude ve stinných průsmycích válet nejméně do konce dubna.

„Ono se to nevaří,“ zabručel Veliký. „Ten suchý líh je dobrý jen do suchého podnebí. Nebylo by lepší rozdělat oheň?“

„No jo,“ kývl Jozífek. „Já bych proti tomu nebyl.“

„Támhle stojí souška. Už na ni koukám hezkou chvíli. Já bych na ty spodní větve dosáhl.“

Jozífek přestal šmidlat šiškou po kofixové skluznici Grétiny lyže. Sáhl do kapsy a vytáhl nůž s nesčetnými želízky. „Kromě vývrtky a otvíráku na flašky je tam i pilka,“ řekl.

Veliký položil čaj. Zvedl se a vzal od Jozífka nůž. Potom s povzdechem přebrodil metrovou závěj a zastavil se u rezavého smrčku. Otevřel Jozífkův zavírák se zubatým želízkem. „Hrome,“ podotkl. „To je lepší, než Cliftonovo kladívko.“

Jozífek si klekl k lihovému vařiči s úmyslem odstavit potměšilou nádobu. Spálil se a upustil ji přímo na vařič.

„Mít tady tak chajdu,“ řekl zavile, foukaje si na popálené prsty, „seděli bychom u krbu s plápolajícími poleny…“

„Které byste zručně nařezal Cliftonovým kladívkem,“ podotkl Veliký. „Já ty větvičky raději olámu.“ Pověsil se na jednu z vodorovných haluzí, několikrát s ní zacloumal a posléze se zřítil do závěje i se smrkem. Strom, už dávno uhnilý v kořenech, ho zamáčkl do sněhu. Druhým koncem přetáhl Jozífka přes záda. Vzápětí se na špičce vzňal od poslední lihové kostky, kterou vylitá voda nestačila uhasit.

Smetana šlápl na kmínek, který se zlomil.

„Nu což,“ pravil Veliký, vyhrabávaje se ze závěje. „Hlavně že to hoří.“

V dalších několika minutách se naučili výrobě polínek za použití lyžařských bot. Rozšlapali strom na nepatrné kousky a přiložili.

„Muój otěc bol dobrý, já muším bejt zbojník,“ zapěl Jozífek a rozběhl se pro novou vodu.

Za chvíli už to bublalo.

„Pěkná věc, tohle tábornictví,“ děl Jozífek. „Holky už budou nahoře.“

„Abych tam hodil ten čaj,“ řekl ustaraně Veliký. „Seběhnou druhou stranou po pěšině.“

„No,“ kývl Jozífek.

Gréta se nahoře vyhoupla přes poslední kamenný stupeň a zmizela.

Vrána, vyplašená dívkami, vyletěla do mrazivého vzduchu a zakrákala.

„Nenese něco?“ zeptal se Jozífek.

„Kvůli tomu po ní nekoukám,“ utrhl se na něj Veliký.

„Copak asi zjistil Pařízek,“ pravil Jozífek. „A ten nebohý Dvořák. Jak dlouho ještě bude nadporučíkem?“

„Dvořák je na takové zjišťování, jak vynést šedesátikilovou mrtvolu třicet metrů vysoko, ten nejvhodnější typ,“ nachytal se Veliký. „Jenže ono to tak asi nebylo, víte?“

„Jak to nebylo?“ zeptal se Jozífek.

„Mrtvolu tam nikdo nenesl.“

„Myslíte, že tam vylezla a teprv nahoře –“

„Mě zajímá něco jiného,“ odpověděl Veliký. „A to mi připadá mnohem záhadnější, než to, jak se ta mrtvá dostala na věž.“

„Co?“

„Paní Štajnerová,“ přiznal se Veliký.

„Proč zrovna paní Štajnerová?“ zeptal se Jozífek napjatě.

Veliký se pomstychtivě zašklebil. „To vám neřeknu. Nemáte mě hecovat, vy jeden Tintoretto.“

15.

Vrátili se brzy odpoledne. Kristina prohlásila, že šplhat tam po tom kopečku je zaručeně lehčí, než tahat mrtvoly na věže protestantských kostelů. Potom s Grétou zalezla do Jozífkovy koupelny, jako by se na horách kdovíjak umazala. Aspoň Smetana to tak konstatoval, spílaje v duchu osudu, který způsobil, že poslední slušný vlak do Prahy jel v devatenáct čtyřicet.

Ani Gréta se nemohla zdržet; výjimečně pracovala ve svém pražském podniku; pravila, že dělají velkou zakázku pro jakési mauzoleum. Na otázku, kterému velikánovi bude sloužit, odvětila, že sice neví, ale podle jejich pracovních grafikonů by měl být ještě dlouho živ a zdráv.

Veliký se odebral k sobě. Doufal, že má v ledničce nějaké pití a potřeboval se také umýt. Díval se právě na puchýře, způsobené Jozífkovým pilonožem, když se v koutě ozval telefon. Většinou volaly Jozífkovy nesčetné modelky. Znal je už zpaměti a věděl, které má co říci, když už u mistra některá byla. Teď byl Veliký zvědav, co Jozífek udělá, bude-li na druhém konci drátu jistá Alena Šafránková.

„Haló,“ řekl do mluvítka. „Byt pana Smetany.“ Nebyla to Alenka. Naděje na plytký hovor s okresní sexbombou se rozplynuly. V telefonu se ozval hlas nadporučíka Dvořáka.

„Nazdar,“ pravil optimisticky.

„Proč by ne,“ souhlasil Veliký. „Jak se letos urodilo?“

„Je to jakási Eva Mrštíková,“ řekl Dvořák. „Devatenáct let.“

„Odkud?“

„To je právě divné. Z Prahy.“

„Co tu dělala?“

„Nikdo neví,“ odpověděl Dvořák a Veliký v duchu viděl, jak krčí rameny. „Vůbec tu neměla co dělat. Její zmizení hlásil otec, Karel Mrštík, dvacátého září loňského roku na pražské kriminálce.“

„Co dělala?“

„Zdá se, že všechno možné. Maturitu udělala taktak. Manekýnka obchodního domu VKUS. Reklamní šoty pro krátké televizní reklamy. Jinak bezúhonná. Aspoň v Praze o ní nic nemají. Mysleli, že se nějak dostala ven.“

„Balónem, ne?“ ušklíbl se Veliký.

„Proč ne,“ odvětil Dvořák. „Byl jsem ráno v kostele.“

„No a?“

„Existuje žebřík, vyrobený speciálně pro lezení ke kalichu. Našel jsem ho dole v takovém skladišti. Děda, který tam uklízí, o něm nevěděl. Pan farář si jenom vzpomněl, že tam něco takového bylo, ale neměl ani tušení, kam se to uklízí. Ten ví vůbec houby, co dá ten svatostánek práce.“

„Poslyšte, máte změřený ten kalich?“ zeptal se Veliký.

„Jo, máme,“ pravil Dvořák. „Ale doma to nemám. Já vám to brnknu ráno, nebo se stavím.“

„To by šlo,“ řekl Veliký. „Na co se ještě přišlo?“

„Zdá se, že ta chudinka na sobě neměla vůbec nic,“ pokračoval Dvořák. „Vrah jí nechal jenom ty modré botičky. Jsou to šestatřicítky. Měřila asi stopětapadesát a vážila něco kolem padesáti tří kil. Takový drobeček Ale pěkná byla, říkal doktor.“

„Příčina smrti?“

„Neměli to ještě hotové, když jsem šel domů. Tuším, že našli nějakou ránu na hlavě. Mrtvola je v hrozném stavu. Totožnost jsme zjistili administrativně, to bylo jednodušší.“

„To je všechno?“ zeptal se Veliký.

Dvořák chvíli mlčel.

„Tak to vysypte,“ vyzval ho Veliký. „Stejně jste si to nejlepší nechal na konec.“

„Jo,“ souhlasil Dvořák. „Jenže nevím, jak dalece vás to potěší. Chemická expertiza zbytků z vnitřku kalichu prokázala glukózu a kyselinu vinnou. Dělal to Uhlíř z krajské správy.“

„Ale!“

„No nějaké stopy, víte?“ doplnil to Dvořák. „Povídal, že tam toho vína muselo být aspoň deset litrů, aby to bylo po půl roce tak jasně prokazatelné. Dokonce se mu podařilo určit druh.“

„Copak to bylo za víno?“ zeptal se Veliký.

„Tesavela vermut bianko,“ odpověděl Dvořák. „Odpusťte, jestli jsem se vás nějak dotkl.“

Veliký neodpověděl a pomalu položil sluchátko.

V té chvíli byl pachatel beznadějně ztracen.

16.

Když se Veliký umyl, podíval se do ledničky. Stála tam osamělá načatá láhev tesavely. Nějak na ni neměl chuť.

Začal se tedy pomalu posouvat směrem k Jozífkovým dveřím s hlavou plnou chmurných myšlenek. Zazvonění zvonku u vchodu do předsíně, kterou měl s Jozífkem společnou – proto taky před chvílí řekl do telefonu „byt pana Smetany“ – ho z nich příliš nevyvedlo.

Odemkl zámek u dveří, kterým říkali s Jozífkem katr nebo králíkárna, a vyhlédl ven.

„Dobrý večer,“ prohlásil obrýlený mladík ruměných tváří.

Veliký neutrálně odvětil, že souhlasí, a prohlédl si přitom návštěvníka od hlav až k patě. Hlava měla velice snaživý vzhled. Byla zasunuta do bílého límečku se vkusně zavázanou kravatou. Kolem se vinul úzký proužek šedé šály. Stejně šedý byl tříčtvrťák, obandážovaný dvěma řemeny. Na jednom visela kamera, na druhém fotoaparát. Někde na zádech se houpala další kožená krabička záhadného účelu. Zpod svrchníku čouhaly dvě nohavice manšestrových kalhot, zúžených a opět rozšířených na patřičných místech. Elegantní návštěvník byl dole překvapivě zakončen botami typu pohory s podrážkami, naplněnými vzorky terénu.

Veliký se ještě jednou podíval nahoru. Černá obroučka brýlí kontrastovala s růžovostí tváře jako rakev se svazečkem raných ředkviček.

„Přejete si?“ zeptal se Veliký. V té chvíli si povšiml, že muž v pohorách třímá v levé ruce něco nápadně podobné služebnímu obušku. Byl to skládací deštník, které se tehdy platily zlatem i v dobách katastrofálních such.

„Jsem Radek Tožička,“ představil se mladík. „Redaktor Tožička, jestli vám to něco říká.“

„Zajisté,“ usmál se Veliký. „Přinejmenším mi to vysvětluje ten váš arzenál. Velice mě těší. Já jsem Augustin Veliký.“

„Myslel jsem si to hned,“ děl spokojeně Radek Tožička.

„Každý si to hned myslí,“ vzdychl Veliký. „Nanejvýš se spletou u křestního jména. Co jste nám přinesl?“ Tu zazvonil telefon. Tožička taktně předstíral, že onen odporný zvuk neslyší. Snad se domníval, že má Veliký špatné trávení.

„Pardon,“ omluvil se Veliký. „Posečkejte.“ Redaktor vešel do předsíně. Právě proti němu vysunovala ňadra jistá Františky Brůžková. Namalovaná, samozřejmě. Zatímco si Tožička čistil brýle, zvedl Veliký sluchátko. Někdo tam mňoukal.

„Momentík,“ pronesl Veliký sladce. Odložil sluchátko, překráčel předsíň a zasunul hlavu k Jozífkovi: „Volá vás nějaký Pesnigr.“

„Ach jo,“ vzdychl Jozífek. „Ten chlap nedá pokoj. V životě mu nevysvětlím, že Hradčana neumím.“ Třeba říci, že Pesnigr neexistoval; jmenovaly se tak všechny Jozífkovy přítelkyně, když nebyl ve svém kutlochu sám. Z toho je vidět, jak rychle pochopil Veliký Jozífkův vztah ke Kristině Danišové. To, co mňoukalo do aparátu, byla okresní sexbomba Alenka Šafránková. V důsledku toho si Jozífek nevšiml redaktora Tožičky, ač tento okouzleně pozdravil.

„Pojďte laskavě tuhle k mistrovi,“ pravil Veliký. „Nejde vám, doufám, o důvěrný rozhovor?“

Tožička děl, že vlastně ano, ale že se při té příležitosti rád podívá k mistrovi. Vešel, nechávaje za sebou na podlaze plastické otisky podrážek.

Dívky už byly z lázně venku; seděly u zabalených montblanků a popíjely kafe. Gréta se na Tožičku podívala, jako by vešel do dveří Ferda Mravenec.

„To je pan redaktor Tožička,“ děl Veliký hlasem herolda. „Přišel s námi udělat intervjů.“

„Ano,“ řekl radostně redaktor. „Posílá mě za vámi soudruh náčelník Pařízek.“

17.

„Tak se do toho dejte,“ pobídl Tožičku Veliký a složil se do barokního trůnu, pokecaného barvami. „Bude to poprvé, kdy budu vyslýchán.“

„Dáte si kafe?“ zeptala se Gréta.

Redaktor se zapýřil a řekl něco o škodě a proč si ji dělají.

Gréta prohlásila, že to její kafe není.

Veliký se zeptal, proč už je tedy nevaří.

Tím diskuse o kafi skončila a redaktor vyňal z náprsní kapsy zčásti už popsaný blok. Pak vytasil čtyřbarevnou propisovačku, zvolil patřičný odstín a pravil, že neví, zda před dámami…

„Promiňte,“ řekl mu Veliký, „já zapomněl. Tohle je Kristina Danišová –“

„– ano, ano,“ přerušil ho nadšeně Tožička: „Matterhorn, viďte! Všichni mluví o vašich úspěších, zvláště o tom posledním –“

Kristina se vyděsila v domnění, že někdo viděl její výstup na jižní stěnu bezejmenného kopečku nad vodopádem.

„A tohle je Gréta Hornová.“

Tožička vytáhl kapesník a znovu si přetřel brýle. Vypadal bez nich nevinně, bezbranně a bázlivě. Jakmile si je opět nasadil, změnil se jeho obličej ve tvář Lišky Bystroušky.

„Vidím, že jsem měl nos,“ řekl.

„Máte ho stále,“ pravila Gréta.

Vešel Jozífek.

„Pesnigr je blbec,“ řekl ve dveřích.

„Zde je pan redaktor Tožička,“ pravil Veliký.

„Smetana,“ zabručel Jozífek. „Maluju obrázky.“

„Budete se divit,“ řekl mu Veliký. „Pan Tožička s námi přišel udělat rozhovor o tom, jak jsme našli mrtvolu ve věži. Poslal ho sem Pařízek.“

„Sapristi,“ podivil se Jozífek.

Gréta naservírovala kávu.

U toho to také skončilo. Veliký byl velice opatrný, aby něco neplácl, a ostatní si to nedovolili. Zůstali nakonec u toho, že mrtvolu našli náhodou (byla to stupidnost, ale co o tom měli vykládat), Kristina řekla, že Matterhorn je vysoký kopec, zvláště pak jeho severní stěna, Jozífek prozradil, že maluje olejovými barvami na plátno a Gréta podotkla cosi o rozdělaném mauzoleu.

Několikrát blýskla fleš a všichni, kromě Velikého, vyrazili.

Zatímco se dole skládali do oplíka i s redaktorem, kterého Jozífek velkomyslně pozval, utíral Veliký linoleum, orazítkované podrážkami čiperného reportéra Tožičky.

18.

Oplík se kodrcal městem. Bylo jasné pondělní ráno.

Jozífek si hleděl řízení a přemýšlel o Kristině Danišové. Na nádraží pravila, že se v pátek s Grétou vrátí. Obě byly značně rozmrzelé, ale povinnost je povinnost. Kristina měla v týdnu tři noční služby v nemocnici a Gréta rozpracovaného husitu.

Oplík vjel na dlouhou výpadovku. Na obzoru se rýsovala největší hora jižního hřebenu; na jejím vrcholku se plácal ve větru kus střešní krytiny před časem vyhořelé horské chaty. Už se zase dělalo pěkně. Jozífek zatočil kličkou okénka.

„Fajn povětří,“ liboval si. „Jenom trochu větrno.“

„Dnes je vůbec větrno,“ souhlasil Veliký. „Nevzpomínáte si, kdy to tak řádila vichřice? Jak nám to shodilo kominickou lávku akorát nad námi.“

„To si náhodou pamatuju,“ řekl Jozífek. „Byla u mě tenkrát poprvé Alenka Šafránkovic. Když ta lávka spadla, začala volat o pomoc.“

„A vyletěla do předsíně,“ dodal Veliký. „Když se tam se mnou potkala, řvala ještě víc.“

„Ano, ona se styděla,“ pravil Jozífek. „Bylo to dvacátého druhý.“

„Já také,“ vzdychl Veliký. „Zastavte u támhleté ohrady.“

„Ach bože,“ zasténal Jozífek. „Ještě dávno nepatříte do starého železa.“

„Nevím, zda mi jde právě o staré železo,“ prohlásil Veliký. „V každém případě zastavte. Musím se tady po něčem podívat.“

Smetana zastavil před ohradou.

Na vratech byla tabulka s nápisem SBĚRNÉ SUROVINY.

Vešli. Kolem hromad papíru a beztvarých textilií se hemžili dva udělaní dědové v montérkách, navlečených zřejmě přes další, o něco čistší montérky.

„Zdař bůh,“ pravil Veliký.

Dědové něco zavrčeli. Mohl to být pozdrav, při troše optimismu.

„Já mám takový dotaz,“ začal Veliký. „Ono to tady třeba nebude, víte? jde mi o takový kulatý dekl se čtyřmi dírami.“

„Někdo vám to ukrad, co?“ řekl jeden z dědů. „To nejspíš cigáni. Dyť to dejte na esenbé, voni to najdou.“

„Ale já bych rád věděl, jestli to tady není.“

„Kdepak. A my bysme stejně nevěděli, že je to kradený,“ řekl druhý děda. Nebo snad tentýž. Oba byli stejní.

„Já nic takového neříkal.“

„Tak se kouknou. Máte možnost. Všechno, co tu je, se válí támhle na tý hromadě.“

„Děkuju,“ kývl Veliký.

Dědové zabručeli a věnovali se dál své záhadné práci.

„O co jde?“ staral se Jozífek.

„Hledám prostě takový plechový tác,“ řekl Veliký. „V průměru má metr padesát dva. Na obvodu jsou čtyři díry.“

„Hm,“ udělal Jozífek.

„Pařízek potřebuje víko na sud s dešťovkou,“ ušklíbl se Veliký. „Tak si myslím, že bych mu třeba udělal radost.“

Jozífek si myslel své a mlčel.

Obhlédli hromadu šrotu ze všech stran. Smetana našel krásné železné kuchyňské váhy se dvěma zobáčky. Ale plechový tác tam nebyl.

„To nic,“ vzdychl Veliký. „Pojedeme o číslo dál.“ Jozífek se ještě chvíli handrkoval s dědky v montérkách. Nakonec vyklopil desetikorunu a odnesl si do vozu rezavou relikvii. Vraceli se do města.

„Víte, kde je druhá sběrna?“ zeptal se Veliký. Jozífek věděl. Často navštěvoval tato ponurá skladiště; jednou odtamtud přivezl celého Brockhause, jindy zase nohavici od brnění.

Zajeli do dvora mezi dva činžáky.

„Sem jezdím rád,“ pravil Jozífek.

Veliký to pochopil, když jim vyšla vstříc Kalupinka ve slušivých modrácích s kšandičkami. „Nazdar, Adélko,“ řekl jí Smetana.

„Dobrý den, pane Smetana,“ odvětila dívenka. „Máte smůlu. Všechno železo jsme včera odvezli na nádraží. Schovala jsem vám tady takového andělíčka a vedoucí mi vynadal.“

Jozífek vystoupil z oplíka. „Tohle je můj známý,“ děl neurčitě a mávl rukou směrem k Velikému.

„Dobrý den,“ řekl Veliký.

Jozífek s Adélkou zmizeli v dřevěném baráku, který se krčil u zdi jednoho z činžáků; vedoucí prý šel na ředitelství a dívenka andělíčka neunesla. Kouřilo se tam z plechového komínku a okénka byla zamžená.

Veliký vytáhl cigarety.

Pitomá smůla, říkal si. Tam to není a tady to museli včera odlifrovat. Jet na nádraží? Najít ten pitomý dekl na železničním vagóně mezi tunami šrotu – to je utopie. Nebo by to musela být strašná náhoda. Zapálil si a spustil okénko. Vyfoukl kouř ven.

Teprve teď viděl na druhou stranu dvora; předtím mu zapocené a nepříliš čisté sklo zakrývalo výhled. Jeho zrak sklouzl po haldě papíru pod přístřeškem.

Potom se zastavil na hromadě mosazných špón. A najednou to zahlédl.

Kulatý kovový terč, pokrytý vrstvou měděnky.

Vystoupil z vozu a došel k tomu. Vytáhl z kapsy žlutý skládací dvoumetr. Sto padesát dva centimetrů. Čtyři otvory, v nichž měděnka nestačila zakrýt vyříznuté závity.

Jestliže včera odvezli na nádraží všechno staré železo, neodvezli barevné kovy.

Za chvíli nato už Veliký volal Dvořáka.

„Těbůh,“ pravil. „Nechte všeho a jeďte do Sběrných surovin v Neklanově ulici. Schovávají tam pro vás víko od toho nešťastného kalichu.“

19.

„Mohl byste mi říci, co jste dělal s tím andělíčkem takovou dobu?“ zeptal se Veliký Jozífka, když oplík zafrkal a vyrazil z Neklanovy ulice. „Stačil jsem si za tu dobu zatelefonovat:“

„Vždyť je to těžký jako bejk,“ pravil Smetana. „Celou tu dobu jsem přemýšlel, z které strany to vzít.“

„Já myslím Adélku,“ uchechtl se Veliký.

„Ještě mi za to vynadejte,“ zahučel Smetana. „Málem jsem prodal čest za váš prokletý dekl.“

„Nevytahujte se,“ napomenul ho Veliký.

„Vždyť jste ani nevěděl, kde ta sběrna je,“ odmlouval Jozífek. „Kdežto já to tam znám jako své boty.“

„Ano, chodíte tam prodávat čest.“

„Mýlíte se,“ děl Jozífek. „Znám tu dívku jen zběžně.“

„No dobře,“ ušklíbl se Veliký. „Ten akt s kocourem jste zřejmě maloval zpaměti. Někdy se takové náhody stanou. Možná že si ani neuvědomujete, jak ten obraz připomíná onu milou dívku.“

„A víte, že jo?“ řekl Jozífek zadumaně. „Akt s kocourem je jí opravdu podobný. No vidíte.“

„Velice,“ souhlasil Veliký. „Včetně té pihy na nose.“

Oplík poskočil po vymletém dláždění a v kufru zarachotil andělíček. Necítil se asi nejlíp ve společnosti kuchyňských vah. Nebo cítil kostel, ke kterému se vůz blížil. Byl to ten, který se tak smutně proslavil. Když objížděli park, řekl Veliký Jozífkovi, aby zastavil.

„K babě už nejdu,“ broukl Jozífek.

„Počkáte tady,“ prohlásil Veliký. „Vy jste spíš na zajíčky. K babě jdu já.“

„Prostá výměna rolí,“ kývl Jozífek. „Až na to, že já tady nebudu pít tesavelu.“

„Z toho si nic nedělejte,“ odvětil Veliký. „Já bych ji dneska taky nepil.“

20.

Měl to o něco jednodušší, než minule Smetana. Nemusel se nikoho vyptávat ani klepat na dveře záchodu. Podle Jozífkova popisu našel dveře paní Štajnerové jako nic. Teď už chvíli klepal a mačkal tlačítko zvonku, který nejspíš nezvonil. Klepal silně, maje na paměti Jozífkovy informace o nedoslýchavosti městské věštkyně.

Nikde nic.

Vypadalo to, že jasnovidka odešla na nákup či na procházku.

Veliký zabušil ještě jednou – pro jistotu. Hned nato se otevřely vedlejší dveře.

„Prosím vás, to musíte tak mlátit?“ zeptala se energicky plnoštíhlá, vysoká kráska, jako vystřižená z románů J. Š. Baara. „Vzbudil jste mi dítě.“

„Promiňte,“ řekl nešťastně Veliký. „Bylo mi řečeno, že paní Štajnerová špatně slyší.“

Za zády selské krasavice se ozvalo vrnění.

„Vidíte,“ řekla už méně příkře sousedka paní Štajnerové. „V tomhle baráku si chudinka moc nepospí. Bydlíme tu dva dni a na tu paní Štajnerovou věčně někdo mlátí. Stejně není doma. Moment, já musím dát Barborce dudlík.“

Veliký se zadumal.

Tak paní Štajnerová už nebyla dva dni doma. Podívejme!

Barborka se objevila ve dveřích v náručí své pěkné maminky.

„Ťu ťu ťu,“ udělal Veliký, „to je pěkná holčička.“

„Je jí deset měsíců,“ řekla paní.

„Promiňte, jmenuji se Veliký.“

„Já jsem Pěkná.“

Oba se zasmáli. „Vy jste ale opravdu veliký,“ řekla paní Pěkná.

„Kdežto vy jste více než pěkná,“ prohlásil Veliký. Vidět mě tak Jozífek, pomyslil si.

„Kdo je to vlastně, ta paní Štajnerová?“ zeptala se paní Pěkná. „Že ji shání tolik lidí?“

„Je to věštkyně,“ řekl tajuplně Veliký.

„A vy –“

„Já naštěstí nejsem věštec. Ani zákazník. Potřeboval jsem se té paní na něco zeptat. No, když není doma…“

„Mohla bych vám zavolat, až se vrátí,“ řekla paní Pěkná. „Máte nějaký telefon?“

„Nějaký bych měl,“ prohlásil Veliký. „Máte snad podobný?“

„Měla ho partaj před námi. Manžel se s nimi dohodl a telefon tu zůstal. Řekněte mi číslo.“

Veliký číslo napsal na papírek. „Bude to od vás velice milé,“ řekl nadšeně. „Kdyby vzal telefon nějaký Smetana, klidně mu všechno povězte. Vyřídí mi to.“

„Podnájemník?“

„Chodí mi tam uklízet.“

„Vy jste svobodný? To se divím,“ pravila paní Pěkná.

Veliký upadl do rozpaků. „Tak na shledanou,“ řekl. „A promiňte, že jsem obtěžoval.“

„Určitě zavolám, spolehněte se.“

Barborka udělala pá pá.

„Co je?“ zeptal se Jozífek, když se Veliký skácel na sedadlo oplíka. „Snad vám neřekla o další mrtvole?“

„Vzbudil jsem Barborku,“ zasténal Veliký. „Poslyšte, až mi bude volat jistá paní Pěkná –“

„Jasně,“ kývl Jozífek. „Ohlásím se jako balónový přístav.“

„Jen se opovažte,“ řekl Veliký.

21.

Celý týden se nic nestalo.

Paní Pěkná telefonovala třikrát denně. Bohužel pokaždé jen to, že se paní Štajnerová nevrací, a že tam pořád někdo bouchá. Přitom měla tendenci zapřádat rozhovory o životě, dialektickém materialismu, Freudovi a o současném umění.

Dvakrát volala Gréta. Podruhé proto, aby oznámila, že přijedou až v sobotu. Měla radost, že se nic neděje. Veliký si zoufal. Ale telefon trpělivě zvedal v důvěře, že z jeho nakřáplého sluchátka jednou vypadne zlaté zrnko.

Stalo se to v sobotu dopoledne. Přesněji řečeno ráno, protože Veliký s Jozífkem ještě spali. Prostě v devět.

„Jak jste se vyspal?“ začala diskusi paní Pěkná.

„Děkuji,“ odvětil Veliký. „Už od sedmi pracuji. Něco nového?“

„Musím vám něco sdělit,“ řekla paní Pěkná. „Snažila jsem se zjistit, kam se asi ta věštkyně poděla.“

„Aha,“ pravil Veliký a čekal, co z paní Pěkné vyleze pěkného.

„Jedna paní mi říkala, že prý Štajnerová pochází odněkud z venkova. Má mladší sestru v jedné vesnici u Zelenic. Jmenuje se Vosáhlová. A vesnice Pětinože. Proč by si taková důchodkyně nevyjela na venkov za sestrou?“

„No – to je pravda,“ připustil Veliký. „Proč by ne?“

V předsíni začal harašit Jozífek.

„Jsem vám moc vděčný,“ využil toho Veliký, „ale musím končit. Přivezli mi uhlí.“

„Ale to je škoda,“ děla paní Pěkná smutně. „Chtěla jsem se vás zeptat na nějaké drobnosti z vašeho oboru.“

„Z jakého?“ vyděsil se Veliký.

„Jste přece detektiv,“ usmála se na druhém konci drátu krásná paní. „Vím už o vás všechno. Chápu, že to nemůžete říkat všude; já vás neprozradím. Ale musíte mi o tom někdy vyprávět.“

„Odkud jste se tohle dověděla?“

„Manžel se zná s panem Tožičkou,“ odvětila paní Pěkná. „Nastoupil v redakci Severních listů, víte? Proto jsme se sem přistěhovali.“

„Váš manžel je –“

„Bývalý reprezentant ve vodním pólu,“ řekla paní. „Od jisté doby má obtíže s dechem. Protože se vyučil fotografem, spojil to dohromady a dělá sportovního redaktora.“

„No vida,“ podivil se Veliký. „To jsou ale náhody, že?“

Přitom cosi načmáral na lístek papíru, který podal Jozífkovi, jehož rozježená hlava se objevila ve dveřích. Jozífek si přečetl, co Veliký napsal.

„Tak nám otevřte sklep, šéfe,“ zvolal hrubým hlasem.

„Vidíte,“ vzdychl Veliký. „Abych šel počítat putny.“

„Zavolám odpoledne.“

„Bohužel, odjíždím.“

„Do Pětinožů?“

„Do šesti,“ zavrčel Veliký, který se při rozhovorech s paní Pěknou nemohl zbavit vzpomínek na své bouřlivé mládí a jistou Lucii, jejíž existenci úzkostlivě tajil i před sebou.

Paní Pěkná se rozesmála. Její smích zvonil mnohem lépe než Velikého telefon.

„Na shledanou,“ pravila, když přestala zvonit. „Mám ráda vtipné muže. A když je vtipný někdo od vaší branže, je to člověku tím milejší.“

„Na shledanou,“ řekl Veliký hlasem člověka, jehož smysl pro humor se projevil naposled ve čtyřech letech na pohřbu zlé tetičky.

Smetana posměšně zahýkal.

Veliký to přešel bez poznámek a vytočil číslo Bezpečnosti. Nějakou náhodou se stalo, že se probojoval do Dvořákovy kanceláře hned.

„Týden jsme se neviděli,“ řekl Dvořákovi vyčítavě.

„Nic nového není,“ upokojil ho nadporučík. „I když nemůžu říct, že bychom se právě váleli. Zdá se, že mrtvá byla nejdřív pod víkem. Stalo se to někdy v září – dvacátého bylo hlášeno zmizení. Rána na hlavě nebyla smrtelná; to děvče mělo ulámané nehty. Asi se snažilo dostat ven. Kdo víko odšrouboval, to se neví. Do sběrny je donesli nějací kluci, ale zatím je nemáme. Šrouby taky marně hledáme – totiž nehledáme. Ono není kde. V kostele nejsou.“

Veliký chvíli mlčel. Snažil se představit si, jak muselo být té chudince, když se probudila v bronzové rakvi. Jak dlouho se asi dobývala ven? Těsnilo víko tak, že se rychle udusila?

„Haló,“ přerušil ho Dvořák.

„Jenom jsem se zamyslel,“ řekl Veliký. „To je hnus, co?“

„Je,“ přitakal Dvořák.

„Adresu rodičů máte?“

„Karel Mrštík, Vinohradská 32,“ řekl nadporučík. „Matka se jmenuje Miluše Mrštíková a bydlí na Žižkově. Kubelíkova devět.“

„Rozvedení?“

„Nejsou, ale nežijí spolu. Dcera bydlela u otce. Já se dneska zastavím, nějak odpoledne.“

„Nedělejte to,“ řekl Veliký. „Odjíždíme.“

„Do Prahy?

„No – taky,“ připustil Veliký. „Poslyšte, neznal jste nějakého pana Pěkného?“

„Jednoho bych znal, ale to asi nebude on. Pašoval z Rakouska hodinky a vyrazili ho kvůli tomu z reprezentačního družstva vodních pólistů.“

Je třeba říci, že nadporučík hrával závodně onu podivnou vodní hru. Ještě teď si občas zahrál, i když mu to už nešlo jako za mladých let.

„No, tak se mějte,“ ukončil rozhovor Veliký. „Já brnknu zítra, pokud to půjde. Budete sloužit, nebo jste doma?“

„Chtěl jsem jít na ryby.“

„Já vás prostě nějak seženu. Těbůh.“

Dvořák něco zahuhlal a zavěsil.

„Balte se,“ řekl Veliký Jozífkovi. „Pojedeme na výlet. Nejdřív k pumpě a potom do Prahy. Zpátky můžeme svézt dívky, pokud to oplík přežije.

„Přežil i Stalingrad,“ řekl dotčeně Smetana. „Když do Prahy, tak do Prahy. Máte nějaké zvláštní přání?“

„Máte peníze?“

„Prodal jsem jednu ženskou,“ odvětil Jozífek kuplířsky. „Za dva tácy. Je to málo, ale ona byla zezadu.“

„Bon,“ řekl Veliký. „Tak se oblékejte.“

Jozífek se mlčky vydal do koupelny. Veliký otevřel skříň a povzdychl nad stavem svých bílých košil. Zelenou si brát nechtěl.

22.

„Sakra,“ řekl Jozífek a zabrzdil.

„No no no,“ udělal na něj obtloustlý plešatec v bílém, barvami pokecaném plášti, vlekoucí za sebou předlouhý panel. „Holt moment počkáte, no.“

Plešatec vyšel z průjezdu. Nad průjezdem byl velký neón REKLAMNÍ PODNIK – podnik ONV.

Panel, který se nedal ohnout, následoval muže v plášti až na protější chodník. Teprve potom se objevil druhý konec, ověšený několika dívenkami, které to zřejmě bavilo. Potěšeně kdákaly a hihňaly se.

Tydýt, udělal na ně Jozífek houkačkou.

„Hele, Matuška,“ vyprskla jedna z dívek.

Plešatec zavelel, panel se obrátil a dal se na pochod kolem oplíka. Vpředu šly dvě vážné nohy v šedých kalhotách, vzadu poklusávaly čtyři páry nožek v silonkách a v různobarevných střevíčcích. Nad tím vším se modral rozmáchlý nápis.

„Vichřice,“ přečetl Jozífek.

„V titulní roli Gabriel Krob,“ dodal Veliký. „Tak jedeme.“

Jozífek se ještě jednou ohlédl za skotačícíma nožkama. Potom s povzdechem odbrzdil, šlápl na spojku, vrazil tam jedničku a přidal plyn.

Za chvíli už oplík spokojeně předl na silnici, kterou slunce v posledních dnech zbavilo zbytků ztvrdlého sněhu. Smetana jel sedmdesátkou, což byla úctyhodná rychlost. V osmdesátikilometrové rychlosti už vibrovala karosérie, podvozek, řízení, sedadla, stěrač, skla v oknech a špunt na chladiči. Občas vibrovala i rezerva, kterou Jozífek nechával v kůlně na dvoře. Aspoň domovní důvěrnice to tvrdila.

Veliký si spokojeně zapálil. „Fajn počasí,“ pochvaloval si.

„To si zapátráme,“ řekl Jozífek. „Když právě neprší, je to příjemná zábava.“

Veliký vytáhl noviny a začetl se do inzerátů. „Řekněte mi, až budeme v Zelenicích,“ požádal Jozífka.

Následující hodinu mlčeli. Jen motor pobroukával, spokojen, že od něho nikdo nic zvláštního nechce. Pak se objevily komíny zelenické automobilky.

„Už tam budem,“ řekl Jozífek.

Veliký složil noviny. „Asi kilometr za městem je odbočka vlevo,“ pravil. „Okresní silnice do Pětinožů. Neprošvihněte to laskavě.“

„Pětinože?!“ podivil se Jozífek.

„Já to nevymyslel,“ pokrčil rameny Veliký. „Bydlí tam jistá paní Vosáhlová, mladší sestra věštkyně Štajnerové.“

„Vy jste tu bábu ještě nepustil z hlavy?“

„Jak bych mohl,“ vzdychl Veliký. „Nebýt jí, v životě by mě nenapadlo, kde leží Eva Mrštíková.“

„Poněkud fantastické,“ podotkl Jozífek. „Přestože už mě taky napadlo, že je ta věštba dokonalou, informací nejen o zločinu, ale i o jeho motivu.“

„Já nic takového neříkal,“ namítl Veliký. „Ostatně vermut není mešní víno.“

„Třeba jiné neměli,“ řekl Jozífek.

23.

„Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje,“ zarecitoval Veliký, když zastavili na návsi, kde v bahnitém rybníčku sportovalo hejno otužilých hus. Nedaleko stál opuštěný autobus s nápisem ZÁJEZD. Kromě tohoto výplodu černého humoru nebylo v okolí nic, to by dokazovalo, že onen pověstný pes chcípl někde jinde.

„Já bych se těch hus zeptal na paní Vosáhlovou,“ děl Jozífek.

„Máte oči k vidění,“ doporučil mu Veliký. „Támhle má obchod se zbožím pan Smíšený, nemýlím-li se.“

„Vidím Jednotu,“ namítl Jozífek.

„To je pseudonym. Počkejte tady, koupím si špulku režných nití. Chcete taky něco?“

„Lízátko,“ pravil Jozífek.

Veliký byl zpátky cobydup. Zasunul do okénka hlavu a svěřil se, že si koupil štěstí. V obálce našel prstýnek s čtyřlístkem.

„Daruji ho vaší první dceři,“ prohlásil velkomyslně ke zblednuvšímu Jozífkovi, který se ukřivděně zeptal: „Lízátka neměli?“

„Ani režné nitě neměli,“ řekl Veliký. „Vylezete laskavě ven? Paní Vosáhlová bydlí tuhle za rohem.“

Chvilku obcházeli úhledný domek s mrňavou zahrádkou. Voněla mrvou, aspoň Smetana to tvrdil, zíraje přes plot. Všechno bylo na domečku příjemné, sympatické a na svém místě. Na zahrádce stál Karlštejn, hlídaný rozježeným psiskem, které vydávalo sípavé zvuky.

Veliký zazvonil u zahradní branky.

Jako kouzlem vyšla z domku obtloustlá žena a beze slova jim šla otevřít. Zámek branky cvakl. Cvak.

„Dobrý den. Vy jste paní Vosáhlová?“ zeptal se opatrně Jozífek.

„Jo, to jo,“ odpověděla žena a prohlížela si je černýma pichlavýma očkama, jež se docela ztrácela v sádelnaté tváři. Jozífkovi nějak připomínala mlynářku z Babičky a stěží potlačil nutkání zeptat se, jestli má pan otec ještě pikslu.

„Jestli jdete za mužem, tak je v práci,“ četla mu obstojně myšlenky paní Vosáhlová.

„Ale vlastně za ním ani nejdem,“ řekl neurčitě Veliký.

„Tak pojďte dál,“ rozřešila to Vosáhlová. „Fuj, Bobíku.“

Bobík se vzdálil, uraženě frkaje. Počůral Karlštejn a odešel kamsi za domek, kde měl soukromou kostnici. Veliký a Jozífek se ocitli v kuchyni.

Paní Vosáhlová se dala do válení těsta tam, kde přestala, když Veliký zazvonil. „Tak o copa vám jde?“ zeptala se přes rameno.

Váleček udělal uh, uh, uh, uh.

„My hned půjdem,“ řekl Veliký. „Vy máte sestru, že?“

„To mám,“ děla paní Vosáhlová a přestala válcovat. „Jmenuje se Štajnerová,“ dodala, zírajíc vyčkávavě na Velikého.

„Nebyla tady náhodou v poslední době na návštěvě?“

Paní Vosáhlová zavrtěla hlavou. „Ne. Už pár let jsem ji neviděla. Ona ani neměla zájem. A my taky ne. Ani k svátkům jsme si nepsali. Pročpak?“

„Ona se ztratila,“ řekl Veliký.

„Děte,“ poznamenala na to paní Vosáhlová.

Uh, uh, uh.

„Jak tak koukám,“ pronesl náhle Jozífek a odkašlal si, „tadyhle máte jednu velice pěknou věc.“

Jeho chtivý pohled se upíral k petrolejové lampě, stojící na malém kulatém stolečku v rohu kuchyně. Měla nazelenalé stínidlo s cingrlátky a cylindr s vyleptanou značkou „Lucifer“. V důsledku toho plály Jozífkovi oči, jako by se chystal přečíst paní Vosáhlové svou první báseň. Veliký si potom všiml jiné zvláštnosti. Na obvodu stolní desky, kolem lampy, byla nějaká písmena.

„Že byste to neprodala?“ řekl Jozífek zkusmo. Paní Vosáhlová na něj tvrdě pohlédla. „Nikdy,“ prohlásila tónem Alžběty Cordayové. „Při týhle lampě děláme sedění; chtějí takový malý světlo. Líp se soustřeďujou myšlenky.“

„Aha,“ dovtípil se Veliký. „Vyvoláváte duchy.“

„Oni všechno vědí,“ odpověděla přesvědčeně paní Vosáhlová. „Všecko, co bylo a bude.“

„Takže by měli vědět i o vaší sestře.“

„Duchové vědí všechno,“ trvala na svém obtloustlá spiritistka.

„Hernajs,“ pravil nadšeně Jozífek. „Kdybychom věděli, jak se to dělá, zeptali bychom se prostě duchů –“

Veliký se tvářil jako absolvent kursů hathajógy při ranním cvičení.

„Každej se nemůže zeptat,“ ozvala se paní Vosáhlová. „S nima může mluvit jen médium, víte?“ A dodala náhle změněným hlasem, jako by četla na zdi planoucí mene tekel ufarsín: „Ono je nejskromnější, nejrozumnější, nejhezčí tváře, nejvíc vyvolené pro nebe.“

„Takže já nemůžu, slyšíte to,“ obrátil se Veliký k Jozífkovi. „Skromný bych byl, ale s tou tváří už je to horší. Zkuste to vy.“

„Já?“ zabručel Jozífek. „Nejvíc vyvolený pro nebe, co? Ať se zeptá paní Vosáhlová.“

„Taky nejsem médium,“ litovala paní. „Médium je naše Růžena. Ale teďka je v práci. Dělá v Zelenicích s tátou.“

„To je ale škoda,“ litoval Veliký. „Já už léta prahnu po účasti na spiritistické seanci. Jenže ono je to tajné, že?“

Duchařka zavrtěla hlavou. „Depa,“ řekla. „My naopak rádi získáváme pobloudilé duše, ona je to naše svatá povinnost. Když si sednete do kouta a nebudete do toho kafrat…“

„Budeme tiše jako česneková polévka,“ pravil Jozífek.

Domluvili se.

„Tak v osm,“ řekla paní Vosáhlová u dvířek.

Bobík počůral Karlštejn a na zkoušku štěkl. Zase mu to jenom síplo. Kde jsem to jenom tak nastydl, pomyslel si a odešel opět mezi své ukryté kostičky.

„To je, co?“ řekl Veliký, když se oplík rozjel. „Dvě sestry a obě stejně praštěné.“

„No,“ souhlasil Jozífek. „Jsem zvědavý na tu její dceru. Musí to být ideální partie. To bude estráda.“

„Naopak. Budeme to brát vážně, jak to jen bude možné. Třeba z těch duchů něco vyleze.“

„Nanejvýš nějaký nepříjemný zápach. Jsem naprostý materialista. Na duchy nevěřím od osmi měsíců a můžou mi být ukradení.“

V tu chvíli v motoru oplíka něco blaflo, párkrát to zaskuhralo a vůz se zastavil. Jozífek se podíval na Velikého.

„To je divné,“ zakroutil hlavou Veliký. „Uvážíme-li, že to vydrželo Stalingrad –“

Motor nešel, jako by neměl benzin.

„Tohle se mi v životě nestalo,“ řekl Jozífek a několikrát otočil klíčkem startéru, prošlapávaje zároveň plynový pedál. „Skoro bych věřil na duchy.“

Vzápětí motor naskočil.

„Varování ze záhrobí,“ ušklíbl se Veliký.

Jozífek raději mlčel a řídil. Oplík jel jakoby nic a dojel tak až do Prahy.

24.

Zašli na oběd ke Glaubicům.

Potom to střihli na Žižkov. Kde je Kubelíkova ulice, věděl Veliký. Stálo tam Státní klasické gymnasium v Praze 11, v němž kdysi Veliký pronikal do tajů mrtvých jazyků. Později emigroval do pohraničí a věnoval se povolání, v němž se mrtvoly objevovaly jen zřídka. Tatínek měl řeznictví poblíž gymnasia, Malý Augustin, o němž nikdo netušil, jak vyroste, měl být původně nástupcem otcovým. Moc mu to nesedělo, proto ho pan Julius Veliký poslal studovat.

Veliký si povzdychl. Tam, kde bývala tabule UZENINY A VÝSEK MASA VŠEHO DRUHU, teď visel poetický nápis AGITAČNÍ STŘEDISKO. Všechno bylo jiné. Na rohu, kam chodívali kvintáni o velké přestávce na pivo, byla pošta. Ostatně i Kubelíkova se dřív jmenovala Dvořákova, což svědčí o pověstném českém smyslu pro humor.

Číslo devět bylo až dole u tramvaje. Na rohu visela vývěsní skříňka obce baráčnické. Mezi žižkovskými činžáky se vyjímala jako věc, kterou někdo omylem vypočítal, když si lehkomyslně pohrával s teorií relativity času.

Paní Mrštíkovou doma nezastihli. Dověděli se, že jezdí z práce přímo na chatu. Že má nějakou dceru, to v domě nikdo nevěděl.

„Pojedeme na Vinohrady?“ zeptal se Jozífek. „Nejdřív za Grétou. Nebo nám utečou na nádraží, přijedou do města před námi a způsobí tam nějakou výtržnost.“

„To je pravda,“ kývl Jozífek. „Mohly by myslet, že jsme byli uneseni.“

Chvíli jezdili po Praze. Gréta doma nebyla. Jeli tedy do Holešovic, kde poblíž přístavu vyhledali jistou ohradu ze zčernalých prken. Uvnitř objevili Grétu na lešení. V ruce měla kladivo a mlátila zběsile do kusu žuly, třikrát většího, než ona.

„Sapristi,“ řekla udiveně, vidouc návštěvu.

„Měli jsme sem cestu,“ pravil Jozífek. „Doufám, že jste nezměnily své úmysly?“

„Chraň bůh,“ děla Gréta, odkládajíc pytlovinu, do níž byla zahalena. „Kristina končí v šest, chtěly jsme jet v devatenáct deset. To je fajn, že jste tady, vlaky jsou hnusný dopravní prostředek. Vzaly jsme si na příští týden dovolenou a máme těžké kufry.“

„To je husita?“ zeptal se Jozífek. „Nějaký zahnutý, hrome.“

„To je levá bota,“ odpověděla Gréta. „Toho husity, samozřejmě.“

„Našli jsme dekl od kalichu,“ nevydržel to Jozífek. „A tuhle prefekt nabalil jednu pěknou paní od jednoho pána.“

„To je nadělení,“ zajásala Gréta. „Ona se bude rozvádět?“

„Obávám se,“ děl Veliký posmutněle. „Pojďte s námi, já mám pro vás kšeft.“

Gréta si odskočila do sprchy. Veliký a Smetana zatím bloumali ohradou mezi otlučenými balvany; nikdo tam nebyl. Gréta zřejmě s levou botou husitského bojovníka utloukala čas.

Objevila se za dvacet minut; zamkla ohradu gigantickým visacím zámkem a klíč odnesla do protějšího domu. Pravila, že tam bydlí jeden člověk, který za mírný poplatek hlídá rozpracované husitské vojsko. Poplatek byl úměrný možnostem případných zlodějů. Hlídač vlastně hlídal jen klíče, protože se zatím nenašel génius, který by si troufl uloupit desetimetrákovou žulovou škorni. Nehledě na to, ze by to zároveň musel být největší optimista na světě. Vzhledem k prodeji té boty, pochopitelně.

Rozjeli se do Vinohradské nemocnice, kde pracovala Kristina Danišová.

Oplíka nechali před branou a pustili se mezi různě označené pavilony.

Kristina je zahlédla z okna sesterny a přišla jim naproti.

„To jsou k nám hosti,“ řekla nadšeně.

Jozífek zajásal, přesvědčen, že zná důvod té radosti.

„Pojďte dál,“ pravila Kristina. „Mluvila jsem o tom s doktorem Valešem. To byste se divili, jak mu to zapaluje.“

No nazdar, řekl si Veliký. Naštěstí se nikde nezavázali mlčením.

Vyšlapali pár schodů.

„Myjte si ruce před jídlem,“ přečetl Jozífek na stěně.

„Infekce číhá,“ dodala Gréta.

„Ticho léčí,“ uzavřel to Veliký a všichni se podle toho zařídili.

Na konci chodby se vynořil muž v bílém. Měl brýle, černou bradku a něčím připomínal redaktora Radka Tožičku.

„Doktor Valeš,“ řekla Kristina.

A Jozífek se rozhodl, že k tomuto lékaři zaujme naprosto vyhraněný postoj. Nejlépe šermířský.

25.

„Kriminalistika mě velice zajímá,“ prohlásil doktor Valeš, když se usadili v jeho pracovně. „Jsem vlastně od všeho něco. Chtěl jsem původně dělat psychiatrii, nakonec jsem skončil tady. To, co mi vyprávěla, Kristinka, je velice zvláštní.“

„Možná, že by se vám to zamlouvalo mnohem méně, kdybyste viděl obsah toho kalichu,“ řekl Veliký. „Ačkoliv – vy jste samozřejmě dělal pitvy.“

„Dělal,“ kývl doktor. „Samozřejmě ne takové. Možná, že by mi z toho taky moc dobře nebylo, přestože tady člověk vidí leccos. Ale mě zajímá pozadí té věci. Prosím vás, víte už něco bližšího? Vysvětlila se ta analýza?“

„Myslíte ten vermut?“

„Doktor by se podle vás měl zajímat o ostatní, že?“

„Proč? Samozřejmě, že je na tom všem ten vermut nejpodivnější. Vypadá to tak, že někdo oběť omráčil, svlékl – kromě střevíců –, položil ji do kalichu, zalil asi deseti lahvemi bílého vermutu a přikryl víkem. Víko přišrouboval. Je diskutabilní, zda to udělal všechno tam nahoře. Mohl tam obět vylákat. Něco se muselo stát později, protože při objevení mrtvoly bylo víko pryč.“

„To je ohavnost,“ prohlásil doktor. „To s tím víkem je hypotéza?“

„Našlo se ve sběrně Sběrných surovin.“

„Jak to vysvětlujete?“

„Před dvacátým únorem někdo vyšrouboval čtyři šrouby, které držely víko. Dvacátého února přišla vichřice a víko shodila. Zapadalo sněhem. Při tání se objevilo a nějací kluci je odvezli do sběru. Jelikož ke zločinu došlo zhruba pět měsíců před tím, není jasné, jak dalece ty dvě věci souvisí.“

„Podle pitvy byla jen omráčená?“

„Měla docela ulámané nehty.“

„Vzbudila se a snažila se dostat ven, co? Ano, to právě potvrzuje, že bylo víko po zločinu přišroubováno. Exitus se pochopitelně nedá přesně určit.“

„Tak, tak,“ souhlasil Veliký. „Co si myslíte vy?“

„Pokud byla omráčena ranou do hlavy, mohlo dojít k vykrvácení, nebo k sepsi po traumatu lebky. Také se mohla udusit, pokud víko pořádně těsnilo,“ teoretizoval doktor Valeš. „V jakém stavu byla mrtvola? Zbylo něco z plic a ostatních vnitřních orgánů?“

„To nevím. Neviděl jsem konečný pitevní nález. Je mi jasné, že se zjistí, na co zemřela. Jenže to na věci nic nemění.“

„Myslíte, že ten člověk, který uvolnil víko, lezl na věž v zimě?“ zeptala se Kristina. „Pro laika by to bylo nebezpečné, i kdyby použil toho kovového žebříku.“

„Nemyslíte, že to byl pachatel?“ řekl doktor. „Aby se přesvědčil, že tam mrtvola ještě je?“

„Nebo aby se pokochal,“ podotkl Jozífek.

„Může být,“ souhlasil doktor. „Sexuální úchylka spojená s nějakou náboženskou autosugescí.“

„Prosím vás,“ namítl Jozífek. „Z náboženských důvodů spáchat takovouhle věc?“

„Jistá dívka způsobila krveprolití v celé rodině,“ pravil doktor Valeš. „Mlátili se tam navzájem železnými sochory. Tu dívku pak ukřižovali a nakonec jí na vlastní přání rozbili hlavu. Stalo se to ve Švýcarsku, někdy v roce osmnáct set dvacet tři. V případě Evy Mrštíkové se jedná o něco podobného, protože od sadismu k masochismu není daleko. Víno, obnaženost mrtvoly, která má symbolizovat pannu…“

A tak se před očima všech začal pomalu rýsovat obraz lidské zrůdy; zrůdy, která se nedá poznat, odhalit a zneškodnit. Ta příšera dala mladé dívce život věčný. Možná, že se denně modlí za spásu její duše.

26.

„Předpokládám, že toho Quasimóda do příští neděle chytíte,“ pravila Gréta, když oplík vyrazil do tmy.

„Představujete si to náramně,“ vzdychl Veliký.

„Vy si nikdy nevěříte,“ pravila vyčítavě Gréta. Seděli spolu na zadním sedadle. Vedle Jozífka se usadila Kristina, čímž zachránila život doktoru Valešovi.

„Zastavíme u čísla třicet dva,“ řekl Veliký Jozífkovi, když oplík minul vinohradskou tržnici.

„O co kráčí?“ zeptala se Gréta.

„O tu fušku, co jsem vám opatřil. Bydlí tam jistý Karel Mrštík. Jděte se ho zeptat na dceru. Možná že o její smrti nic neví. Buďte opatrná. Jozífek půjde s vámi a počká za dveřmi. Nestyďte se řvát, kdyby něco. Jozífek se nebude stydět vykopnout dveře, případně zuby panu Mrštíkovi. Nějak se mi nezdá, že by to byl truchlící otec. Doufejme, že nemá revolver.“

Jozífek se potěšeně zašklebil.

„Tady je to,“ prohlásil.

Bylo osmnáct patnáct.

Gréta a Jozífek vystoupili. Veliký vylezl také. „Půjdu se podívat, kde ten pán bydlí, a počkám dole,“ řekl.

„To je nějakých opatření,“ podotkla Kristina.

„Vy seďte ve voze a čekejte,“ doporučil jí Veliký. „Jozífek nechá běžet motor.“

„To je od vás hezké,“ usmála se Kristina. „Mně není zima.“

„O to nejde,“ řekl Veliký. „Třeba nebudeme vědět, kde nechal tesař díru. To se pak špatně startuje.“

Ulice byla plná chodců. Začalo drobně mžít.

Gréta s Jozífkem zmizeli v domě. Veliký se ještě ohlédl; Kristina si zapalovala cigaretu. Ohníček uvnitř žlutě zasvítil.

Karel Mrštík bydlel v prvním poschodí.

„Tak do toho,“ pobídl Grétu Jozífek.

Dveře byly vysoké a dvoukřídlé. Zdobená mosazná klika. Kulatý zvonek, imitující slonovinu, zařinčel.

Otevřelo se kukátko. Gréta nevěděla, kdo se na ni dívá, ale cítila ten pohled až ve špičkách nohou.

„Okamžik,“ pravil kdosi za dveřmi.

Kroky pryč. Kroky zpět. Cvakcvak.

„Tak pojďte dál.“ Pan Mrštík byl docela ucházející pán. Vypadal na čtyřicet. Hladce vyholený, s pěstěnýma rukama. Na Grétin vkus až příliš pěstěnýma. Hnědé oči, trochu bramborovitá brada a bezvýrazný nos. Bílá košile, kravata. V uzlu kravaty jehlice. Z neznámých důvodů byl oděn do bílého pláště, z jehož náprsní kapsičky vyčníval jakýsi stříbrolesklý nástroj.

Gréta vešla do předsíně.

„Tudy prosím,“ pobídl ji Mrštík a otevřel jedny z tmavých dveří.

Teď teprve Grétě došel význam bílého pláště. V pokoji stálo starší zubařské křeslo a stojací lampa s pohyblivým reflektorem.

Proti své vůli se dala do smíchu.

„Asi to s vámi nebude tak zlé, paní Švarcová,“ prohlásil Mrštík. „S tímhle úsměvem byste mohla dělat reklamu Perličce.“

„Promiňte, že jsem k vám takhle vnikla,“ omlouvala se Gréta. „Nejsem paní Švarcová a nemám ani ponětí, že jste zubař.“

„Jsem dentista,“ opravil ji Mrštík. „Čemu tedy vděčím za vaši návštěvu? Nepředpokládám, že jste přišla vybírat za plyn.“

„To jsem ráda. Jmenuji se Žížalová a hledám vaši dceru Evu.“

„Pojďte vedle,“ řekl Mrštík. „Nebudeme tady přece takhle stát.“

Mrštík mohl rovnou říci, že o Evě neví. Nebo měl truchlit. Namísto toho se nehodlal Gréty zbavit, přestože čekal jakousi paní Švarcovou, kterou mu asi někdo známý poslal. Tohle prolétlo Grétě hlavou ve chvíli, kdy vešla do pokoje, zařízeného jako salónek madame Pompadour. Byla tam spousta polštářů na ohromné válendě, turecké stolečky, na stropě orientální lampa z mosazi; pak tam byla spousta zasklených almárek s intarziemi, perský koberec a ohromná čínská váza s doutníky, V pozadí byly za drahou záclonou skleněné dveře, vedoucí nejspíš na balkón. Tlumeně sem zazníval šum z ulice.

„Posaďte se, prosím,“ děl Mrštík a zmizel v předsíni. Dveře za ním zapadly bez jediného zvuku. Gréta si všimla, že jsou potaženy koženkou jako dveře ředitelů. Kdyby tady zařvala, říkala si, nemusel by to Jozífek vůbec zaslechnout. Kam vlastně ten zubař šel? Rozhlédla se. V jedné skříňce ležel za sklem špičatý nůž s cizelovaným ostřím. Uchopila jeho ebenovou střenku a zasunula ho do kapsy kabátu.

Mrštík se vrátil. Neměl už bílý plášť a nesl láhev a dvě skleničky na arabském podnosu. Láhev měla tři hvězdičky a nápis v azbuce.

„Jistě si odložíte,“ pravil zubař a vyčkávavě nastavil ruce.

Gréta svlékla kabát. V kapse měla ukradený nůž, ale ten jí teď byl houby platný. Kabát putoval do předsíně a Gréta usedla na válendu. Kromě této válendy nebyl v pokoji žádný sedací nábytek. Pan Mrštík snad nerad seděl.

„Tak co vás trápí?“ zeptal se Mrštík a nenuceně usedl vedle Gréty. „Ať je to cokoli, gruzíňák má zázračné léčivé vlastnosti. Na vaše zdraví, slečno Žížalová. Vy jste kamarádka Evy? Jaké je vaše křestní jméno?“

„Jmenuji se Valpurga,“ prohlásila zavile Gréta, aby se Mrštíkovi zhnusila aspoň něčím.

„Oho!“ zvolal dentista. „Valpuržina noc! Reje čarodějnic! Kouzelné nápoje lásky!“

„Létání na koštěti a podobně,“ doplnila to Gréta. „Vidím, že jste odborníkem nejen na zuby.“

Mrštík se usmál. „Je to krásné, když se dneska někdo jmenuje Valpurga. Zvlášť, když vypadá jako vy.“

Gréta do sebe vrazila koňak. To je zajímavé, říkala si, ono ho vůbec nezajímá, co chci. Mrštík okamžitě nalil znovu. Přitom sáhl kamsi za válendu a ze skrytého reproduktoru se ozval vemlouvavý Bing Crosby.

„Odkud se znáte s Evou?“ zeptal se dentista, jako by četl Grétiny myšlenky.

„Seznámila jsem se s ní před rokem,“ začala opatrně. „Jenom tak, docela náhodou. Jsem sochařka –“

„To je půvabné.“

„Ano. Měla jsem tehdy zakázku pro jeden sportovní stadión. Plavecký. Chtěli na mně akt. Nakloněný nad vodou.“

„Nakloňte se na okamžik nad ten koňak,“ doporučil jí Mrštík. „První hřeje, druhá chutná.“

A po třetí budu sťatá, pomyslela si Gréta. Pročpak tady má jenom tu válendu? „Na zdraví,“ řekla a usrkla.

„Až do dna, až do dna,“ naléhal dovádivě dentista. Vyhověla mu, ač se jí to vůbec nelíbilo. Nebo právě proto.

„Hledala jsem marně model,“ pokračovala. „Měla jsem určitou představu… a najednou jsem se potkala s vaší dcerou. Ideální typ! Domlouvaly jsme se chvíli a ona mi dala tuhle adresu. Tedy sem k vám. Jenže potom z té objednávky sešlo. Teď za mnou přišli znovu, že už si to zase rozmysleli. Tak jsem si tu adresu našla a jsem tady.“

„To je mrzuté,“ pravil Mrštík. „Moje dcera je totiž od sedmnáctého září minulého roku nezvěstná. Mezi námi řečeno, myslím, že je v zahraničí. V pondělí se tady na ni vyptával nějaký chlápek od Bezpečnosti.“

„Proč myslíte, že je v zahraničí?

„Ona dělala manekýnku. Občas si taky přivydělávala v reklamních šotech v televizi.“

„Jo, něco takového mi říkala,“ kývla Gréta. „Prý jí to moc nevynášelo. Proto jsme se taky brzo dohodly. Já platím slušně.“

„Jenže koncem srpna minulého roku měla najednou peněz dost. Neptal jsem se jí, odkud je má. Předpokládal jsem, že si sehnala někoho – jak se říká – no, mecenáše. Nejspíš jsem jí to měl zarazit.“

„Ale proč?“ hodila udici Gréta. „Jestli odjela s nějakým zazobaným cizincem, který se do ní zamiloval –“

„Já nevím,“ řekl dentista. Tvářil se přitom uvědoměle, pokud to vůbec vzhledem k jeho utajené živnosti šlo. Grétě se zdálo, že větří. V pondělí ho vyslýchali a nic mu neřekli. Proč asi?

„Nenalejete mi ještě jednu?“ zeptala se a obdařila Mrštíka, úsměvem, který musel z hlediska své profese ocenit.

„Zajisté,“ řekl a hnal se po láhvi. Sám zatím vypil jednu skleničku.

„Vy se ulejváte,“ pravila vyčítavě Gréta.

„Valpurgo,“ vzdychl.

Pak do sebe hodil štamprle. Gréta zase jenom usrkla. Byly to nervy. Horečně uvažovala, jak to asi skončí. Zeptala se, zda Eva vypadala na to, že se chystá do zahraničí.

„Kufr neměla,“ řekl Mrštík a vstal. „Jela jenom s kabelkou. Vlastně – co povídám; nevím, jestli jela. Prostě odešla toho sedmnáctého. Měla modré minišaty a modré lodičky. Myslím, že si vzala prádlo, které si koupila den předtím v Domě módy.“

„Copak to děláte?“

„Sedávali jsme tak s Evkou po večerech,“ řekl sentimentálně dentista a sáhl po šňůře lampy. Pokoj se ponořil do šera. Jenom balkónovými dveřmi dovnitř padalo světlo pouličních lamp.

„Ubohý lékaři,“ pravila Gréta. Nevečeřela a tři koňaky jí bzučely v hlavě. Prsty její levé ruky se ocitly v měkkých dlaních dentisty Mrštíka.

27.

„Moc mě to mrzí,“ vzdychla Gréta. „Kde já seženu takový model?“

Přitom předstírala, že dojatě mačká dentistovu ruku. Mrštík se nenápadně vymanil, tiše sykaje. Narazil. Gréta měla stisk jako námořník Pepek po špenátové konzervě. Mezi taháním osmiček a mlácením do žulových polotovarů byl přece jen rozdíl.

„Jedná se vám o tělo?“ zeptal se Mrštík a položil jí nenuceně ruku kolem ramen.

„Spíš o tvář.“

Dentistova ruka se po ní plazila jako hroznýš královský.

„Mohl bych vám dát fotografii,“ děl něžně Mrštík a zastavil se na levé prsní bradavce. „Pokud by vám to stačilo…“

„Nevím,“ řekla Gréta. „Vy divochu.“

Zubař Mrštík byl těžký a funěl. Jelikož byl nekuřák, voněl ústní vodou a gruzínským koňakem. Najednou měl rukou jak bohyně Kálí.

Pokusila se ho obejmout kolem krku. Zatímco jeho sterilizovaný dech pátral po jejích jedničkách a dvojkách vpravo a vlevo dole a nahoře, představila si majzlík a stiskla. Něco ruplo.

„Já bych přinesl tu fotografii,“ pokusil se o záchranu.

„Nechte si ty výmluvy,“ řekla Gréta výhružně a začala si rozepínat kožený opasek módních manšestráků. Vypadalo to, jako když si odepíná pásek a dentista odkvapil do předsíně.

Gréta se zase upravila a oddychla si. Co potřebovala vědět, věděla. Nebylo potřeba hrát nic dalšího. Měla toho ostatně dost. Až navalí fotografii, vypadnu, říkala si. Ani ho nenapadne mě zdržovat.

Mrštík se vrátil za chvíli. Už nebyl tak čiperný.

„Tady je ta fotka,“ pravil hlasem člověka, který se probudil na vlastním pohřbu. „Doufám, že jsem vás neviděl naposled. Bylo to kouzelné, že?“

Gréta nadšeně prohlásila, že už se dlouho tak pěkně nepobavila.

Potom vyšla do předsíně a oblékla si kabát.

„Děkuji vám za příjemný večer,“ řekla srdečně. „Brzy na shledanou!“

Vrazila ruce do kapes. Zapomněla, že má v jedné z nich nůž, který strčila do kapsy špičkou nahoru, aby si nepropíchla kabát. Takže si ho teď vrazila do ruky. „Au,“ řekla celkem tiše.

V tom okamžiku se ozvala strašná rána a vysoké dveře se vevalily do předsíně. Po Jozífkově kopanci se rozlehla obě křídla.

Karel Mrštík se nezmohl na jediné slovo. Když později přemýšlel, co se vlastně v předsíni odehrálo, nemohl to dát za žádnou cenu dohromady. Nějaký odporný, gangstersky zarostlý chlap vletěl do vyražených dveří a vrazil mu pěst do žaludku. Druhou pěstí mu přežehlil sanici, přičemž Mrštík vyrazil dveře pokoje, v němž ordinovával.

Zvenku vletěl do bytu další chlap. Byl příšerně vysoký a koutkem úst něco zasyčel. Mrštík slyšel „oukej“, ve skutečnosti řekl Veliký „co je“ a Jozífek mu na to odpověděl: „Šílený lékař!“

Ukázal přitom na zubařské křeslo.

Potom uchopili Grétu každý za jednu ruku a rozběhli se po schodech. Minuli jakousi dámu, která se za nimi se zájmem podívala.

Dentista vyrazil na chodbu s rourou od luxu a přetáhl ji přes hlavu.

„Dobrý den,“ pravila dáma, zvedajíc se země deformovaný klobouk. „Jmenuji se Švarcová a posílá mě pan Douděra.“

„Další, prosím,“ řekl Mrštík. „Totiž – promiňte.“

28.

„Poslyšte,“ pravila Gréta, když se blížili k Zelenicím, „ona to vlastně není žádná legrace. Ať už je ten zubař jaký chce, nemá ani tušení, že jeho dcera –“

„Už se taky delší dobu nesmějeme,“ řekl přes rameno Jozífek. „Když si představím, jak jsem ho praštil, mám výčitky svědomí.“

„Jenže to jeho chování s dcerou nesouvisí. Já bych se zbláznila, být tam namísto Gréty.“

„Je rozkošná,“ řekl si v duchu Jozífek.

Ze tmy vyskočil nápis PĚTINOŽE 2 km.

„To jsem zvědavá,“ prohlásila Gréta. „Můžeme se dneska dožít mnoha dalších překvapení.“

„Jen nesváděj pana Vosáhla,“ děl Jozífek.

„Kdepak,“ ozval se Veliký. „Půjdeme tam sami. Nevypadalo by to asi nejlíp, kdybychom se tam vecpali všichni. Děvčata na nás počkají ve voze.“

„A proč?“ zeptala se Gréta. „To je otrava.“

„Vosáhlovi přece nemají tolik židlí,“ řekl Veliký. „A vůbec, dneska už jste užila dost. Mohlo by to neblaze působit na vaši nervovou soustavu.“

Dojeli k husímu rybníčku. Zájezdový autobus tam nestál. Zato opodál svítila okna hostince, kterého si v poledne nevšimli.

„Výborně,“ prohlásil Veliký. „Počkáte v hospodě. Dáte si špekbuřt nebo syrečky. Stejně jste nevečeřely a kdoví, jak budeme ty duchy dlouho citýrovat.“

V hospodě bylo rušno. Seděli tam vojáci, zemědělci a penzisté. Pivo se pěnilo, rum voněl a hosté hlučeli, mastili karty a kouřili cigarety, doutníky a viržinka. Jozífek našel volný stůl.

Vojáci zírali na Kristinu, penzisté a zemědělci na Jozífkovy vousy a všichni dohromady na Velikého, který se pod nízkým stropem sotva proplížil.

Přišel vychrtlý hostinský v oblýskané vestě. „Pivečko?“

„Něco k jídlu,“ řekla Gréta.

„Gulášek, madam?“

„Třeba. Dvakrát. A dvě kafe.“ Hostinský tázavě pohlédl na Jozífka.

„Poslyšte, sklípkane,“ řekl mu Smetana. „My jdeme asi na hodinu pryč. Jestli se tady kolem těch děvčat bude někdo ošmrdovat, uřežu vám uši.“

„Dovolte?!“

„Zde máte za námahu,“ zarazil ho Jozífek a zastrčil mu do kapsičky u vesty pětadvacetikorunu, stočenou do ruličky. „Pijte na mé zdraví, příteli,“ dodal.

Hostinský pozpátku odešel. „Dvakrát guláš, dvě kafe,“ zavolal někam dozadu. Sám si nalil rum.

Před hostincem řekl Veliký: „To s tou pětadvacetikorunou, to byla ale pitomost.“

„Však jaké gesto k tomu,“ odvětil Jozífek. „Akorát mě mrzí, že nezačal provolávat slávu Jeho Eminenci.“

29.

Pokud Jozífek s Velikým očekávali bledou a ušmrncnutou dívku, velice se v Růženě Vosáhlové zmýlili. Když zazvonili u vrátek, přišla jim otevřít půvabná bytůstka ve svetru a teplákách s prošitými puky, Měla natupírovaný účes a namalované oči, kterými po Jozífkovi slibně zamžourala hned v předsíni.

Pan Vosáhlo byl zasněný pětačtyřicátník s lopatovitýma rukama. Pod nosem měl malý kartáček a vlasy ulízané přes začínající pleš, mu mírně šedivěly.

V kuchyni svítila pouze petrolejka s cingrlátky. Nestála už na kulatém stolečku, ale uprostřed kuchyňského stolu, pokrytého ubrusem z voskovaného plátna s pestrými vzory. Kulatý stoleček stál vedle a světlo lampy dopadalo na jeho desku, popsanou abecedou. Písmena byla seřazena do kruhu.

„Sedněte si tady ke stolu,“ řekla paní Vosáhlová. Veliký a Jozífek mlčky poslechli. Všechno na ně padalo. Vzpomněli si na příšerné vyprávění doktora Valeše. O vraždění ve Švýcarech. A oba najednou; později se domluvili.

„Za žádnou cenu neříkejte, že tomu nevěříte,“ upozornil je pan Vosáhlo. „Duchové se v tu ránu rozzlobí a přestanou odpovídat.“

„Můžu si dělat poznámky?“ zeptal se Veliký.

„Snad jo,“ kývl pan Vosáhlo. „My to nikdy nezkoušeli.“

Veliký vytáhl notes a pero.

„Tak s pomocí boží.“ Rodina se sesedla ke stolečku, do jehož středu položila paní Vosáhlová malou skleničku dnem vzhůru. „Chcete nějakého extra ducha?“ zeptala se.

„To si můžeme vybrat?“

„Jistěže,“ kývl pan Vosáhlo

„Jenže každý nepřijde.“

„Tak dobře,“ souhlasil Veliký. „Zavolejte tedy ducha té Evy Mrštíkové.“

Jozífkovi přeběhl mráz po zádech, ač bylo v kuchyni přetopeno. Vosáhlovi se po sobě podívali. Nebo se to jen zdálo?

„Prosím vás,“ řekla Růžena, „já si ještě odskočím.“ Venku zaštěkal pes.

Veliký byl ve střehu. Jméno Evy Mrštíkové vypálil nazdařbůh. Zdálo se mu, že se strefil. Nebylo jasné, do čeho. Byla tady snad Štajnerová?

Růžena se vrátila. Nechala někde svetr. Sedla si ke stolečku v blůzičce, napjaté přes absolutně nemediální poprsí. Jozífek po ní přejel očima shora dolů.

„Jak jste to říkal?“ zeptala se dívka Velikého. „Eva Mrštíková:“

Růžena kývla. Položila dva prsty levé ruky na dno skleničky. Vosáhlovi položili své prsty na její. „Duchu Evy Mrštíkové,“ řekla pomalu a zřetelně dívka, „přijď mezi nás. Voláme tě. Jsi zde?“

Nic.

„Duchu Evy Mrštíkové,“ opakovala Růžena Vosáhlová. „Voláme tě! Jsi zde?“

Najednou se sklenička pohnula a Jozífek sebou trhl.

Sklenička se pomalu sunula po stolní desce, vedena dvěma prsty média. Nebo vedouc prsty média. Nedalo se to s určitostí říci.

Zastavila se u písmene „A“. Potom se pomalu rozjela na opačnou stranu stolu. V půli jako by zaváhala, ale pak bleskově sjela k „N“ a hned vedle k „O“.

„Na co se chcete zeptat?“ zeptal se věcně pan Vosáhlo.

„Zajímalo by nás, kde bychom našli paní Štajnerovou.“

„Duchu Evy Mrštíkové,“ zavolala Růžena, „řekni nám, kde je teď teta Štajnerová!“

„DOMA,“ napsala sklenička a vrátila se do středu stolečku.

„Jaká je paní Štajnerová?“ zeptal se Veliký. „Je hodná?“

Dívka jeho otázku zopakovala s patřičným oslovením ducha.

„NIKDY NEBYLA,“ psala rychle sklenička. „ONA JE SCHOPNA VŠEHO ONA NENÁVIDÍ VLASATOST A SMRT JI POSTAVÍ ROVNOU K PEKLU.“

„To je nadělení,“ vzdychl Jozífek, který kroutil hlavou jako při pingpongovém utkání.

Veliký zíral na nekonečnou větu, kterou sklenička psala necelou minutu. Kontroloval si čas a hlídal jedním okem Vosáhlovic rodinu, zatímco si zapisoval jednotlivá písmena. Jestli Růžena nešvindlovala, muselo v tom všem něco být. Ostatně, proč by ta dívka psala takové nesmysly, jako „ona nenávidí vlasatost“? A proč by si tohle vymýšlela o své tetě?

„Zeptejte se, zda je bohatá,“ požádal.

„ONA MÁ PENÍZE PENÍZE PENÍZE,“ pravila sklenička. „ONA DĚLALA POTRAVU A VYDĚLALA NIKOMU JE NEDÁ ONA JE LAKOMÁ A ZLÁ A SMRT JI POSTAVÍ ROVNOU K PEKLU.“

„To je hrozné,“ poznamenal pan Vosáhlo. „A to je, prosím, moje švagrová!“

„Vždycky byla lakomá a zlá,“ pravila paní Vosáhlová. „Chcete se ještě na něco zeptat?“

„Ano,“ řekl Veliký. „Zeptejte se Evy Mrštíkové, kde zemřela.“

Jozífek se zachvěl.

„Duchu Evy Mrštíkové,“ řekla Růžena. „Povíš nám, kde jsi zemřela?“

Sklenička chvíli váhala. Pak se zastavila u písmene „N“. Rozjela se na opačnou stranu.

„NEVÍM,“ zapisoval si Veliký. „UMŘELA JSEM.“

„To je divné,“ pravil Jozífek. „Jak to, že ví všechno možné o paní Štajnerové a o sobě nic?!“

„To je právě to,“ usmál se Veliký a sklapl zápisník. „Sklenička napíše vždycky jenom to, co zná médium, víte? Je v tom asi podvědomí; co my víme o parapsychologii? Ale o Evě Mrštíkové médium nic neví. Proto nemůže napsat, kde zemřela.“

„V tom se tedy mýlíte,“ ozval se pan Vosáhlo. „Žádný z duchů neví, co bylo těsně před jeho smrtí. Všichni napíšou, že nevědí, že umřeli. Ptali jsme se špatně.“

„Měli jsme se asi zeptat, kde nalezli její mrtvolu, ne?

„Asi,“ kývl Vosáhlo. „Ale my se na takovéhle věci nikdy nevyptáváme. Spíš se zajímáme o budoucnost.“

„Duchu Evy Mrštíkové,“ řekla Růžena. „Duchu Evy Mrštíkové, řekni nám, kde našli tvoje mrtvé tělo!“ Sklenička se rozjela. Nejdříve váhala u písmene „N“. Potom ale střelhbitě vyrazila ke „K“. Napsala zřetelně KALICH.

Jozífkovi se dělalo nanic a Veliký chvíli mlčel. „Zeptejte se, jak byla stará, když zemřela,“ požádal potom.

„DEVATENÁCT,“ napsala sklenička.

„Proč zemřela? Proč musela zemřít?“ vybafl Jozífek.

„Duchu Evy Mrštíkové, proč muselo tvoje tělo zemřít?“ zeptala se Růžena Vosáhlová. Na čele jí stály kapky potu a ruka se jí chvěla.

Sklenička se pohnula.

Jozífek vstal, aby lépe viděl.

„BYLA JSEM V JINÉM STAVU,“ napsala sklenička pomalu. Potom se vrátila ke středu kruhu.

„Duchu Evy Mrštíkové,“ řekl najednou Jozífek, „nevím, jestli mi odpovíš, ale přesto se tě ptám. Duchu Evy Mrštíkové, kdo tě zabil?“

Pan Vosáhlo vyskočil a chtěl něco namítat. Jeho manželka ho za ruku stáhla zpět na židli.

„ONA VIDĚLA,“ psala sklenička, aniž by Růžena přetlumočila otázku. „ONA OKNEM VIDÍ KOSTEL.“

„Jak se jmenuje?“ zavolal Jozífek. „Duchu Evy Mrštíkové, odpověz! Jak se jmenuje?“

Růžena se celá roztřásla. Stolek přenesl chvění do podlahy. Kapka potu se skoulela po dívčině čele až na špičku nosu. Sklenička chviličku kroužila po stole. Potom se rozjela, minula písmeno „M“ a prudce přeletěla okraj stolu. Na podlaze to třesklo. „Ježišmarná,“ řekla paní Vosáhlová.

Růžena zatřepala rukou. „Jako bych dostala ránu,“ řekla. „Duch už nechce mluvit. Něčím jsme se ho dotkli, víte?“

„Bodejť ne,“ zabručela paní Vosáhlová a rozsvítila. „Říkala jsem vám, že do toho nesmíte kafrat. Hulákáte na ducha, jako někde u výslechu. Růžo, odvolej ho, ať má klid.

Růžena položila na stůl novou skleničku. Rodina Vosáhlová na ni opět vložila ruce a médium řeklo: „Duchu Evy Mrštíkové, děkujeme ti. Můžeš odejít.“

„Tak co, přesvědčilo vás to?“ zeptal se Vosáhlo.

„Můžeme ještě někdy přijít?“ zeptal se místo odpovědi Veliký.

„Ale jo,“ souhlasil duchař Vosáhlo. „Jenom nám tu nesmíte dělat takový násilnosti, víte? Duchové to prostě nemají rádi. Nedáte si kafe?“

Paní Vosáhlová uklízela střepy nešťastné skleničky. „Spánembohem,“ zahalasila. „Příště se to snad vyvede líp. Zavoláme si třeba Paganiniho, ten toho napovídá…“

„Se nedivím,“ kývl Jozífek. „Taliáni jsou vůbec ukecaní.“

Veliký vyšel na temnou zahrádku.

Jozífek šel za ním vedle Růženy Vosáhlové. Najednou cítil, jak ho ve tmě bere za ruku.

„Přijďte určitě,“ zašeptala, stoupajíc na špičky. Jozífek jí trochu stiskl konečky prstů. Těch prstů, které napsaly skleničkou věci tak fatální, že se z toho otrlému materialistovi J. G. Smetanovi dělalo zle.

„Určitě, na shledanou,“ řekl.

Potom už nezbylo, než vyjít z vrátek. Cvakla a Bobík zavyl.

K restauraci došli mlčky.

„Co jste tam dělali?“ vybafla na ně Gréta. „Stojíme už dvacet minut před hospodou. Motalo se kolem nás tolik lidí, že z toho měl hostinský malér.“

30.

Bylo půl jedenácté. V Jozífkově ateliéru byla psí zima. Přesto se tam všichni nacpali, protože měl plynové topení. Veliký měl skvělá kamna značky Musgraves. Bohužel nebylo nikoho, kdo by v nich topil, když nebyl doma. A pro uhlí se nikomu nechtělo. Radiátor se dal do syčení.

„Kafe,“ řekla Gréta.

„Přivezla jsem nějaké,“ pravila Kristina. „Mám ho někde v tašce.“

Za chvíli se vařila voda.

Pak zazvonil telefon u Velikého.

„Paní Pěkná,“ řekl Smetana.

Veliký s povzdechem odešel.

V bytě měl hotovou mrazírnu. To zase bude příjemné holení, pomyslel si. A jestli opravdu volá paní Pěkná… abych ji neurazil, dostanu rýmu. „Veliký,“ řekl nepříliš nadšeně.

Nebyla to paní Pěkná. Byl to Dvořák, také nepříliš nadšený.

„To je dost,“ řekl.

„Co je?“ zeptal se Veliký. „Nějaké další příšernosti?“

„Dělali jsme rekonstrukci,“ oznámil mu Dvořák. „Alpinista Habásek vylezl s maketou na žebřík a když lezl dolů, ujely mu nohy. Každá jinam.“

„Spadl?!“

„Jo,“ přitakal Dvořák. „Spadl. Jelikož byl pochopitelně zajištěn lanem, houpal se delší dobu sem tam. Málem ho to přetrhlo v pase.“

„Tím je dokázáno –“

„Ano, vynést mrtvolu nahoru bylo prakticky možné. Ovšem ten, kdo to udělal, musel vědět o žebříku a mít klíče od kostela.“

„Já je taky neměl,“ poznamenal Veliký. „Mohl mít stejně dokonalý paklíč, jako já.“

„No – já nevím. Když spadl Habásek, měl z toho největší srandu ten děda Čumpelík. Pařízek se ho zeptal, jestli si uvědomuje, že v tom taky pěkně lítá, a on odpověděl, že prý nelítá v ničem, protože v kostele dělá teprv od nového roku.“

„Podívejme,“ pravil významně Veliký. „A víte už, kdo tam byl před ním?“

„To jsme stihli. Nějaký Kilián. Starý dědek, ale docela svalouš. Myslím, že by tam nahoru klidně vylezl i s mrtvolou. Alibi taky nemá. Háček je v tom, že je momentálně v psychiatrické léčebně. Nic se od něho nedovíme. Prostě dokonalý cvok.“

„Co je mu?“

„Rozumím tomu jako koza petrželi,“ přiznal se Dvořák. „Schizofrenie, nebo co. Vidí a slyší anděly. Nic jiného. Neodpovídá, nereaguje. Ty anděly prý občas kreslí. Koukal jsem na to, ale nemá to hlavu ani patu.“

„Křídla to má?“ zeptal se Veliký.

„Snad jo.“

„Víte co?“ navrhl Dvořákovi Veliký. „Seberte se a přijďte sem. Zebou mě tu nohy.“

„Já mám doma teplo,“ namítl Dvořák.

„Jozífek taky. To jenom u mě se netopí. Celý den jsme byli na cestách.“

„Tak já přijdu,“ povzdychl nadporučík. „Naštěstí sem si ještě nelehl a ženu nemám stejně jako vy.“

„Ale z jiných důvodů,“ ušklíbl se Veliký. „Na shledanou za chvíli.“

„No jo,“ odsouhlasil to Dvořák. „Pošlete pro pivo.“

A zavěsil.

31.

Jozífek si vzal na pivo obrovský džbán z druhé poloviny devatenáctého století, protože s Velikým pivo nepili a nebyli na transport onoho Dvořákova oblíbeného nápoje zařízeni.

Než si nadporučík srovnal v hlavě všechno, co na něj Veliký s Jozífkem a oběma dívkami vychrlili, bylo pivo pryč. Smetana došel ještě jednou. Dvořák zatím mlčel a zíral do poznámek, které si udělal do notýsku s oslíma ušima. Teprve když se znovu napil, strčil notes do kapsy a prohlásil, že je to všechno na draka. Jozífek namítl, že jemu to připadá logické. Baba Štajnerová je pachatelem, kostelník pomáhal.

„Vy to máte vždycky hned hotové,“ zavrčel Dvořák.

„Ta vaše legrační spiritistická seance? Jděte s tím do háje, prosím vás!“

„To mi právě připadá logické,“ opakoval Jozífek.

„Nechme logiku záhrobí stranou,“ pravil Veliký. „Všímejme si souvislostí. Ať už byl motiv vraždy jakýkoliv. Zajímavé je nadměrné množství vyšinutých lidí. Štajnerová – věští, doma po zdech má mučedníky, v almaře divné nástroje. Nesmíme zapomínat, že vlastně upozornila na mrtvolu –“

„To bych zatím nechal stranou,“ přerušil ho Dvořák. „Může to být náhoda.“

„Dejme tomu,“ pokračoval Veliký. „Vosáhlovi spiritisté. Dověděli jsme se od nich podrobnosti, které nezní příliš lichotivě pro vyšinutou osobu číslo Jedna. Štajnerová a Vosáhlová jsou sestry. Vosáhlovi by tedy neměli posilovat podezření. Všimněme si blíže textu, který nám sdělilo podvědomí slečny Vosáhlové. Duchy samozřejmě vyloučíme hned.“

„Abyste nelitoval,“ děl materialista Jozífek.

„Tak do toho,“ ozvala se nedočkavě Gréta.

„Začnu tím, jak zapůsobilo jméno Evy Mrštíkové na Vosáhlovic rodinu,“ řekl Veliký.

„Podívali se po sobě a Růžena si šla svléknut svetr,“ pravil Smetana.

„Ba, ba,“ kývl Veliký. „Vrátila se za minutu třináct vteřin.“

Jozífek se po něm křivě podíval.

„Já jsem to stopoval,“ prohlásil Veliký. „Co myslíte, měla tu blůzu pod svetrem?“

„Nejspíš jo,“ řekl Jozífek.

„Ale nemusela ji mít,“ rozváděl to Veliký dál. „Pakliže ji měla, co dělala tak dlouho v předsíni? Třiasedmdesát vteřin, to je na odložení svetru skoro moc.“

„Měl ten svetr knoflíčky?“ zeptala se Kristina.

„Ne, byl ke krku.“

„A měla natupírovaný účes,“ usmála se Kristina. „Takže se musela podívat do zrcadla a trochu si ho urovnat. Stihla to docela rychle.“

Jozífek se na Velikého podíval, jako by Kristinu vychoval.

„To bylo hezké,“ řekl Veliký, „kdyby bylo v předsíni zrcadlo. Jenže z předsíně vedou dveře jen do kuchyně víte? Kuchyň má další vchody, nejspíše do koupelny – pokud ji tam vůbec mají –, do parádního pokoje a do ložnice. Je to starý baráček. Klozet je někde venku.“

„A kam dala ten svetr?“

„V předsíni je skříň.“

„Zrcadlo ve skříni?“

„Těžké, je to taková stará almara, přesně taková, jaké se právě kvůli stáří dávají do předsíní. A potom – v předsíni není příliš vidět.“

„Co tím sledujete?“ zeptal se Dvořák.

„Já si zkrátka myslím,“ řekl Veliký, „že musela odejít proto, že jsem vyslovil jméno Evy Mrštíkové. Svetr, to byla kamufláž.“

„A dál?“

„Nevím. Něco mi tady utíká. Nemám tušení, jak to souvisí třeba s tvrzením ducha, že je Štajnerová doma, když víme, že už není doma týden.“

„A co když se vrátila?“ namítl Dvořák.

„Pochybuju,“ řekl Veliký.

„To je přece jednoduché,“ zamíchal se do toho Smetana. „Zavolejte si paní Pěknou a hned víte, na čem jste.“

„Vždyť je půlnoc,“ vyděsil se Veliký.

Jozífek pokrčil rameny. „To je potom těžký.“

Veliký se namíchnutě zvedl. „No dobrá,“ zavrčel. „Bude to vypadat, jako bych se někde namazal.“

Protože všichni mlčeli, šel k telefonu.

„Pěkná,“ ozvalo se tam po chvíli rozespale.

Sotva se Veliký představil, hlas paní Pěkné ztratil veškerou rozespalost jako kouzlem.

„To je ohromné,“ zajásala. „Dobře, že voláte. Paní Štajnerová se asi v půl deváté vrátila. Slyšela jsem ji odemykat. Štrachala tam a chodila asi do desíti. Teď už je tam klid. Volala jsem, ale nebyl jste doma.“

„Děkuju mockrát,“ řekl Veliký a rychle položil sluchátko.

32.

„V půl deváté!“ zvolal Jozífek dramatickým hlasem.

„Toť právě ten děs,“ vzdychl Veliký. „Právě v půl deváté jsme se na ni ptali.“

„Prosím vás,“ broukl Dvořák. „Takové pitomosti…“

„Pokračujte,“ zaprosila Kristina. „Na co jste se ptali dál?“

„Jestli je Štajnerová hodná,“ řekl Veliký. „Odpověď zní: Nikdy nebyla. To může být pravda. Dále: Ona je schopná všeho, ona ani není žena. Ona nenávidí vlasatost a smrt ji postaví rovnou k peklu.“

„Sakra,“ řekl Dvořák. „To jsou věci. To je pitomější než šílený kostelník Kilián.“

„Na otázku, zda je bohatá,“ pokračoval Veliký, „jsme se dověděli, že má peníze – slovo peníze třikrát – potom: ona dělala potravu a vydělala, peníze nikomu nedá, je lakomá a zlá. Na konci se opakuje to o smrti a peklu.“

„Dělala potravu?“

„Potravu,“ kývl Veliký. „Co mám dělat, prostě dělala potravu.“

„Poslyšte,“ zeptal se Dvořák, „za co jste se u těch Vosáhlů vydávali?“

„Já nevím, proč nás nevyhodili,“ odpověděl Veliký.

„Mohli vás klidně považovat za tajné,“ ušklíbl se Dvořák. „Zvlášť jestli něco vědí – a jestli něco mají proti Štajnerové. Potom bych se těm záhrobním informacím nedivil.“

„Vy odporný realisto,“ řekl zhnuseně Smetana.

„Ale ano,“ souhlasil s Dvořákem Veliký. „Jenže to by museli vědět i to, že byla Eva Mrštíková nalezena v kalichu, že jí bylo devatenáct let a že – což je na věci nejzajímavější – zemřela proto, že byla v jiném stavu.“

„Což se bohužel nedá prokázat,“ řekl Dvořák. „Zbylo toho málo.“

„A teď mi vysvětlete, proč sklenička odpovídala mně?“ zeptal se Jozífek.

„Kladl jste sugestivní otázky,“ prohlásil Dvořák.

„Starou belu, odsekl Smetana. „Co má znamenat to povídání o tom, že viděla, protože vidí z okna kostel?“

„Další upozornění na Štajnerovou.“

„Tak proč ji rovnou nepojmenovali?“

„Nestačí to?“ zabručel Dvořák. „Vy byste toho chtěl. Celá ta duchařina je pitomost a nevidím, že byste se přes duchy dověděli něco, co bychom už nevěděli nebe si nemohli domyslet.“

„Dejme tomu,“ ozval se Veliký. „Zdá se, že máte přirozené vysvětlení pro celý ten nesmysl.“

„Pochopitelně.“

„Dobrá. Tak mi vysvětlete, odkud Vosáhlovi věděli, kdo je to Eva Mrštíková.“

33.

Všichni zůstali paf.

Vysvětlit Velikým ledabyle nadhozenou záhadu nedovedl nikdo.

„A jste s logikou v troubě,“ zašklebil se Jozífek na Dvořáka.

„Mluvme o něčem jiném,“ mávl rukou Veliký. „Pochybuju, že by nám Vosáhlovi servírovali takové informace proto, že nás měli za tajné. To by byli blázni, aby nás ještě zvali na seanci. Nevěřím, že o něčem vědí, vysvětlí se to určitě zcela přirozeně, i když to teď vypadá na čtení myšlenek, nebo co. Podívejme se na toho kostelníka. Co je to zač?“

„Starý mládenec,“ řekl Dvořák. „Zřejmě už podle zákona schválnosti. Zatím nevíme o nikom, kdo by o něm mohl říci něco bližšího. Farář povídal, že je to velice zbožná osobnost. No – teď už to tedy osobnost není. Kostelničení mu prý moc neneslo, ale nechtěl nic jiného dělat.“

„Prostě věřící,“ shrnul to Veliký. „Kdy začal bláznit?“

„Složil se třetího října,“ odpověděl Dvořák, který zalistoval ve svém zápisníku. „Stalo se to odpoledne v kostele. Ztratil vědomí. Našly ho nějaké babičky, bylo jim prý divné, že je kostel otevřený. Ležel na zemi. Tak ho odvezli. Zjistili nějaký srdeční záchvat. Už se jim nevzpamatoval. Vůbec nemluvil, jenom si něco bručel; bohužel to nikdo nezapisoval. Na konec ho odvezli na psychiatrii. Tam byl do ledna. Když se to nelepšilo, přeložili ho na kliniku. Zůstal tam do dneška. Ty andělíčky začal malovat nedávno.“

„Chtěl bych to vidět,“ řekl Jozífek. „Třeba to má nějaký význam. Malíř by to poznal. Co vy můžete vědět o symbolismu?“

„Že jo,“ kývl ironicky Dvořák. „Policajt je holt u vás vůl.“

„Nechte těch invektiv,“ požádal je Veliký. „Řešit případ Evy Mrštíkové takovýmhle hurá stylem nelze.“

„Byly případy, kdy jsme toho věděli mnohem míň,“ namítl Smetana.

„Vy nepřekonatelný optimisto,“ zvolal Veliký. „V současné době nevíme vůbec nic. Jenom to, že Eva Mrštíková během srpna minulého roku někde získala peníze. Nakoupila si prádlo a jiné drobnosti. Dejme tomu, že se potřebovala reprezentovat. Nebo reprezentovat někoho jiného. Nakonec se sedmého září sebrala, oblékla si pěkné a drahé prádlo, vzala si kraťounké modré šatečky, lodičky s kovovými podpatky a kabelku… co se vejde do takové taštičky?“

„Peníze, legitimace, růž, tužka na obočí, hřeben, zrcátko a možná nějaký šusťák,“ vypočítala Kristina.

„Vesměs předměty, které nám houby řeknou, pokud je nenajdeme u vraha,“ řekl Dvořák. „Jenže ten se toho zbavil už dávno. Když svléknu oběť do naha, nenechám u ní občanku, to dá rozum. Stejně nešlo o nic jiného, než ztížit případnou identifikaci.“

„To by náboženský šílenec nedělal,“ namítla Gréta.

„Kde je psáno, že to byl náboženský šílenec?“

„A to víno?“

Dvořák pokrčil rameny. „Jdu si lehnout,“ prohlásil.

Ostatní neměli námitek.

Veliký šel Dvořákovi odemknout dům. „Souhlasím s vámi,“ řekl dole u vrat. „Kde je psáno, že to byl náboženský šílenec? Až vysvětlíme to víno, bude nám jasné, jak se ta ubožačka dostala na věž.“

„Ráno je moudřejší večera,“ řekl na to Dvořák. „Dobrou noc.“

Veliký opatrně zavřel domovní dveře. Bylo na nich křídou napsáno: „DVÉŘE TIŠE ZAVÝRAT AVNOCI ZAMÝKAT!“

Zamýkl.

34.

Nebylo by marné zkontrolovat, co měl redaktor Tožička ze slohu, řekl si Jozífek a v kalném ránu, vyhledal trafiku, aby hromadu rohlíků a tři láhve mléka doplnil vedle cigaret výtiskem okresních novin.

„Z Jizerských hor na Matterhorn,“ řekl Grétě, která luftovala v ateliéru, zatímco bublání v koupelně svědčilo o čistotnosti Kristiny Danišové.

„To je skoro ve verších,“ poznamenal Veliký, vcházeje do dveří. „Paní Štajnerová ještě nevstala.“

„Zato paní Pěkná je už vzhůru,“ pravil Jozífek. „Přičinlivá.“

Kristina vyrazila z koupelny ve slušivém župánku. „Ten Tožička je pitomec,“ řekla, když nahlédla do novin. „Plete si cepín s motykou a kletr se svetrem.“

„Dovolte,“ požádal ji Veliký. „Prostudoval bych si bursovní zprávy.“

Zatímco dívky připravovaly snídani, zahloubal se Augustin Veliký do novin. Nad Tožičkovou reportáží párkrát vyprskl.

„Chcete do čaje mlíko?“ zeptala se Gréta.

„Kafe,“ řekl Veliký. „Čin náboženského šílence.“

„Takové kafe neumím,“ vzdychla Gréta.

„Ale ne, titulek,“ řekl Veliký. „Na konci je otazník, víte? Devatenáctiletá Eva Mrštíková nalezena v kalichu kostela zásluhou naděje československé alpinistiky Kristiny Danišové a kriminalisty ve výslužbě. Ani mě nepojmenoval, podívejme se.“

„Není o co stát,“ utěšil ho Jozífek.

Dali se do snídaně. Veliký srkal svou kávu z obrovské sklenice. Dlužno poznamenat, že k činu náboženského šílence neměla daleko.

„Hele,“ řekla najednou Kristina, která přes hrnek s čajem jukala do odloženého výtisku Severních listů, „dneska je tady v jakémsi kině Javor československá premiéra filmu Vichřice.“

„Československá premiéra?!“ podivil se Jozífek. „To bych rád věděl, proč právě tady.“

„V titulní roli Gabriel Krob,“ připomněl mu Veliký reklamní panel, do něhož včera ráno málem nabourali. „On tady bydlí, víte? Nejspíš to dělají z úcty k rodnému městu mistrovu.“

„Krob tady bydlí?“ ožila podezřele Kristina.

„No a?“ broukl Smetana.

„To je miláček žen,“ vzdychla Kristina. „Vy jste neviděl ten psychologický film – počkejte, jak ono se to jmenovalo? Nějak jako pohled dozadu, nebo co.“

„Krok zpátky,“ řekla Gréta. „Náhodou si to pamatuju. Krob tam hrál sochaře. Divila jsem se, jak se naučil držet majzl.“

„On je to hezký pán,“ řekla Kristina.

„Doufám, že hladce vyholený,“ neodpustil si poznámku Jozífek.

„Může mu být tak pětatřicet,“ podotkla Gréta. „Herec je to výborný. V tom filmu měl fousy; ale nejspíš přilepené.“

„Docela bych na to šla,“ řekla Kristina.

Jozífek se zatěšil až příliš viditelně. „Bude vyprodáno.“

Veliký řekl, že do Javoru zavolá.

Byl zpátky v minutě. Vyprodáno skutečné bylo. „Ale všecko snad není ztraceno,“ dodal. „Někdo by nám třeba lístky sehnal – například redaktor Tožička.“

Jozífek vrhal krhavé pohledy, ale Veliký byl najednou strašně nechápavý. Nebo to dělal schválně. Zavolal do redakce Severních listů. Šlo to jako po másle.

„Budeme mít čtyři lístky u pokladny,“ oznámil snídající společnosti. „Gratis. Prý jsme snížili remitendu, takže si to zasloužíme.“

„To nás vytrhli,“ zabručel Jozífek. Vrhl se přitom na rohlík, jako by to byl Gabriel Krob s marmeládou.

35.

„Vážení hosté! Na dnešní premiéře filmu Vichřice, premiéře celostátní, vlastně možno říci světové –“

„Kecá,“ myslel si Veliký, navlečený do svátečního odění. Dopoledne si kvůli premiéře dokonce koupil kravatu. Svezl se s děvčaty, která si zahýřila. Gréta si koupila kostým a Kristina lodičky. Trvalo jim to déle než Velikému nákup vázanky, takže si zatím odskočil k paní Štajnerové. Plížil se jako duch. Díky tomu se vyhnul paní Pěkné, ale zase při tom tichounkém klepání neměl jistotu, jak je to s přítomností věštkyně. Nedověděl se nic a do večera měl o čem dumat.

Z meditací ho vytrhl potlesk. V jedné balkónové lóži se ukláněl hladce vyholený ramenatý blonďák. Sympaticky úsměv, který patřil všem a nikomu, ho řadil mezi manekýny z katalogů zboží jisté západní firmy.

„Zároveň mi dovolte,“ pokračoval řečník, „abych současně uvítal čelné představitele našeho města –“

Následovala řada jmen. Veliký některé znal. V hlavě se mu střídala radnice, Dům osvěty, Divadlo hudby, Okresní národní výbor a další instituce. Okresní oddělení Bezpečnosti mezi nimi nebylo. Pařízek měl jiné starosti, než chodit do biografu.

„A konečně srdečně vítám soudružku Kristinu Danišovou, která v nejbližší době vztyčí československou vlajku na vrcholu Matterhornu, a přeju jí, aby se jí v našem městě líbilo a vždycky se mezi nás ráda vracela. A to je, přátelé, soudružky a soudruzi, vše, co jsem chtěl říci. Přeji vám dobrou zábavu:“

V kině zhasla světla, řečník, který to nečekal, spadl ze schodů, ozvala se hudba a potlesk ztichl. Sem tam někdo odkašlal a dav se pohodlně uvelebil. Židle zavrzaly. Na plátně zašuměly vlny, zabělala se trojhranná plachta a na její vyduté ploše se rozběhy titulky.

Film byl ucházející. Veliký při něm přemýšlel o kostelníkovi Kiliánovi a jeho andělech, o věštkyni Štajnerové a nenechal se vyrušit ani ve chvíli, kdy Gabriel Krob převážel v příšerném cyklónu dav spoře oděných dívek z hausbótu, který urván bouří od břehu zvolna ztroskotával ve vlnobití, za které by se nemusel stydět ani Atlantik.

Když byla poslední dívka v bezpečí a Gabriel Krob Klidně roloval plachtu, objevil se pracovník Bezpečnosti, který Kroba považoval za dlouho stíhaného diversanta. Nebylo divu, neboť padoucha hrál též Gabriel Krob. Z tohoto důvodu je zatčen, ale kolektiv jím zachráněných dívek mezitím polapí pravého diversanta. Při závěrečné přestřelce, kdy se padouch zřítí z přehradní zdi, se Veliký probral a pohlédl na světélkující ciferník hodinek. Za pět minut deset, řekl si. V sadech zavírají v půl dvanácté, ještě stihneme večeři.

Když se tlačili u šatny, něco na toto téma podotkl.

Jozífek neměl námitek. „A vermut,“ řekl.

„Nemám chuť,“ vzdychl Veliký. „Dám si nějaký ryzlink.“

„Žáha.“

„Moje žáha,“ řekl Veliký a uchopil do náruče svůj a Grétin kabát.

Protlačili se k dívkám. Našli je ve společnosti brýlatého Tožičky.

„Jdeme na recepci,“ oznámila Gréta.

„Blbost,“ zavrčel Jozífek.

„Přišel jsem vás oficiálně pozvat,“ zatetelil se redaktor. „Nahoře v klubovně je připraveno občerstvení, víte? Ředitel městských kin, národní výbor, Krob, naše redakce –“

„To mě moc neobčerství,“ pravil Smetana. „Co s tím máme co dělat my, hrome?“

„Našli jste přece tu mrtvolu,“ usmál se Tožička.

„Přeji vám, abyste také nějakou našel,“ řekl Veliký s podobným úsměvem. „Nu což, pojďme na tu makabrózní oslavu.“

36.

Že to byla právě oslava, to se jednoznačně tvrdit nedalo. Veliký spolykal několik chlebíčků u bufetu, který byl k volnému použití. Jozífek žmoulal kus lososa. V ruce třímal sklenici s nealkoholickým koktajlem a křivě zíral na druhý konec klubovny, kde stál Gabriel Krob v živém rozhovoru s Kristinou Danišovou. Oba se střídavě smáli a usrkávali džus.

„Ten pirát vám vadí,“ konstatoval Veliký.

„Není tu příliš srdečné ovzduší,“ poznamenala Gréta, která se vynořila vedle nich, v jedné ruce cigaretu, v druhé redaktora Radka Tožičku. „Podívejte se támhle na tu sexbombu. Přišla s Krobem. Teď se baví s ředitelem kin. Kdyby měla v očích kurare, má už Kristina akutní otravu.“

„Akutní otrava je to v každém případě,“ vzdychl Veliký. „Sendvičů sedm, všechny stejné.“

„Nemyslím, že by Lény nějak vadilo, že se Krob baví se slečnou Danišovou,“ řekl Tožička. „Je to vlastně její trenér. Nic víc.“

„Trenér?“

„Krob je přece bývalý reprezentant, to nevíte?“

„Jachtař?“

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou Tožička. „Diskař. Reprezentoval většinou jako náhradník, ale létalo mu to přes padesát metrů.“

„To není moc,“ poznamenal Veliký.

„Dneska,“ usmál se Topička. „Nezapomeňte, že ještě na londýnské olympiádě…“

„Consolini,“ kývl Veliký. „A ta dívka?“

„Bere to vážně. Od Kroba se ani nehne. Letos by se měla dostat do užšího výběru pro mistrovství republiky. V poslední době z ní Krob dostal, co se dalo. Prý mají talent. Oba.“

Ze skupinky kolem Kroba a Kristiny se ozval výbuch smíchu. Pánové se snažili. Budoucí přemožitelka Matterhornu měla fantastický do výše načesaný uzel; koktajlové minišaty ukazovaly přesně, co bylo třeba, a jemná ruka s citlivými prsty zdravotní sestry držela sklenici se záviděníhodnou grácií.

„Ta diskařka se mi líbí,“ řekl zuřivě Jozífek.

„Pojďte, já vás představím,“ zajásal redaktor, kterému se už chvíli zdálo, že není k ničemu. Jelikož v té chvíli jakýsi obtloustlý pán oslovil Grétu Hornovou, bylo docela vhodné odejít. Veliký se s neurčitým bručením vrátil ke svým chlebíčkům.

„Promiňte,“ řekl Radek Tožička dívce, která melancholicky pronásledovala brčkem kousek ledu ve sklenici džusu. „Chtěl bych vám představit pana Josefa Smetanu, akademického malíře.“

„Těší mě,“ pravila dívka hlubokým hlasem. „Já jsem Lény Michálková. Vlastně Eleonora. Pitomé jméno, zvlášť vedle toho příjmení.“

„Mohu vás pozvat na jednu?“ zeptal se Jozífek.

„Já bych neměla,“ usmála se Lény.

„Já bych vlastně taky neměl,“ vzdychl Jozífek. „Ve společnosti krásných žen potom plácám nesmysly.“

Lény se zavěsila do Jozífka. Tožička něco zadrmolil a zmizel. Jeho úděl byl těžký, jako úděl každého stále zaměstnaného člověka. Pokud ho práce nebaví, pochopitelně. Takže to snad s údělem redaktora Tožičky nebylo tak zlé.

Klubovna byla dlouhá místnost vedle balkónových lóží. Neměla okna. Na stěnách visely zvětšené fotografie filmových hvězd od Vlasty Buriana až po Spencera Tracyho. Podle stěn stály stolečky s čalouněnými křesly. Na jednom konci klubovny byl dlouhý pult s chlebíčky, kde se v davu fotografů, novinářů, techniků a jiných spřízněných duší živil Veliký. Na druhém konci, vlevo od skleněných dveří, byl malý bar, kde vypůjčený barman v bělostném smokingu mixoval ovocné šťávy, koktejly a vinné střiky. Stálo tam stádo vysokých židlí, zčásti obsazených, a shora padalo na řady barevných lahví tlumené světlo.

Cestou k baru si Jozífek prohlédl svou společnici. Měla podobné šaty jako Kristina. Štíhlé, svalnaté nohy, hezká kolena. Paže, odhalené až k ramenům, byly opálené od loňského slunce. Oči pod černým obočím byly trochu šikmé. Velké, poněkud barbarské rty. Jozífek skončil u poprsí, rozhodnut, že si zajde na hřiště co nejdřív.

Usadili se na židličkách.

„Dvakrát,“ řekl Smetana.

„Co prosím?“zeptal se barman, potřásaje šejkrem.

„Slečna si dá –“

„Máte kofolu?“ zeptala se Lény.

„Ovšem,“ řekl barman nepříliš nadšeně.

„Tak nám do ní dejte rum,“ požádala ho Lény.

„Napůl.“

„Tuzemský, Key, Bacardi, Caney –“

„To poslední,“ řekla Lény. „A tu kofolu z lednice.“

„Dávám led,“ ohradil se barman.

„Co malujete?“ zeptala se dívka Smetany, když se napili.

„Akt, portrét,“ odpověděl Jozífek. „To první radši.“

„Nevypadáte na to.“

„Vy taky nevypadáte jako Nina Dumbadze.“

Lény se hlasitě zasmála. Až příliš hlasitě. Přitom střelila očima někam přes Jozífkovo rameno. Za chvilku se tím směrem podíval. Vlastně ani nemusel. Stál tam Gabriel Krob s Kristinou, to bylo jasné i bez dívání.

„Namaloval byste mě někdy?“ zeptala se Lény. „Kolik za to berete?“

„Namaloval bych vás docela rád. Máte zajímavý obličej.“

„Myslím akt, ne obličej.“

„Pokud se nestydíte –“

„Když se nestydíte vy?!“

„Bývám přitom vesměs oblečen,“ podotkl Jozífek.

Lény se zase hlasitě zasmála. Na rozdíl od hlasu neměla vůbec hezký smích. A smála se z příliš průhledných důvodů.

„Pokud vím, zabýváte se také činností soukromého detektiva,“ podotkla najednou.

„Inu, nějak se člověk bavit musí,“ připustil Jozífek.

„Slyšela jsem, že by z vašich příhod mohla být slušná knížka,“ řekla Lény. „Redaktor Tožička povídal.“

„Jednou bude,“ souhlasil Jozífek. „Vedeme si o našich pátráních podrobný archiv, jmenný rejstřík, seznam indicií, dedukční kartotéku a podobně.“

Jozífek zůstal s Lény u baru až do konce recepce. O malování už se nebavili. Kolem půl dvanácté začala společnost řídnout a na konec se dole ve foyeru sešli Veliký, Tožička, Gréta s obtloustlým pánem a Jozífek, který s sebou vlekl diskařku, naplněnou rumem a kofolou. Jaksi se mu nepodařilo včas zmizet.

„Pan Kobes,“ představila Gréta tlusťocha. „Z národního výboru. Seznámili jsme se jednou předloni. Když jsem opravovala místní krematorium.“

„Roztomilé,“ řekl Jozífek. „Kdepak je Kristina?“

„Že jste si nevšiml,“ řekl Veliký, oblékaje si kabát. „Odešla s panem Krobem. Asi před deseti minutami. Dal jsem jí klíče.“

„Kdo se s námi chce svézt?“ pravil na to tvrdě Smetana. „Abych nezapomněl – pan Augustin Veliký, slečna Gréta Hornová. Lény Michálková. Hází diskem.“

Chvíli se předkláněli.

„Svezte všechny,“ řekl Veliký Jozífkovi. „Já se projdu. Nemám rád opilé řidiče.“

Jozífek na to nic neřekl a před kinem se rozloučili.

37.

„Krob má bavoráka,“ prohlásila Lény, když se skládala do oplíka. „Sporťák, dvousitz. Žihadlo.“

„Já mám radši automobil,“ zavrčel Jozífek a zakroutil bošákem jako by ho chtěl dočista zašroubovat do panelu. „Kam to bude, šéfe?“ zeptal se přes rameno tlouštíka.

„Do sadů,“ zafuněl pan Kobes. „Ta předposlední vila napravo. Je to od vás velice milé, mistře.“

„Hlavně na mě nepíchněte, že jsem měl jisté množství rumů,“ zabručel Smetana a pan Kobes se zahihňal.

Jeli.

Lény si cestou otírala koleno o Jozífka. V oplíku moc místa nebylo, takže to mohla být náhoda.

V sadech vysadili pana Kobese. Potřásl Jozífkovi rukou, div mu ji nevytrhl z ramene, a dámám políbil ruku. „Moc mě těšilo,“ řekl. „Kdybyste něco potřebovali, sedím na radnici, číslo dveří šedesát tři.“

„Co tam dělá?“ zeptal se Jozífek, když odstartovali zpět do města.

„Matriku,“ řekla Gréta. „Narození, sňatky, úmrtí.“

„Já si to někam napíšu,“ vzdychl Jozífek. „Jsem zvědav, v čem nám v nejbližší době píchne.“

„Vyhoď mě u baráku,“ požádala Gréta. „Zapomněla jsem se na té žranici najíst a doma máme čabajku.“

„Já bydlím na konečné čtyřky,“ řekla Lény.

To se hodilo. Jozífek vysadil Grétu v Lobéliově ulici, otevřel jí dům a vrátil se do vozu.

Projeli znovu kolem kina Javor. V ulicích bylo pusto a Jozífkův utahaný oplík to dupal bezmála šedesátkou. Lény pokračovala ve své kolenní gymnastice a moc si toho cestou neřekli.

„Tuhle můžete zastavit,“ ukončila to Lény.

„Bydlíte v parku?“ podivil se Jozífek, když přistáli u chodníku, za nímž stály prastaré rododendrony jako temná zeď.

„Tady odtud to beru zkratkou,“ vysvětlila dívka. „Doprovodíte mě kousek? Aspoň budete vědět, kde bydlím.“

Jozífek vytáhl klíče a zamkl vůz.

Lény se do něj zavěsila, jako by se znali kolik let. Zapadli na úzkou pěšinu mezi vysoké keře. „Tma jako v ranci,“ řekl Jozífek.

„To je docela v pořádku,“ zasmála se Lény. „Zaprvé sem není odnikud vidět. Zadruhé tady v noci nikdo nechodí. Neříká vám to nic?“

Jozífek měl najednou Lény plné ruce. Nehodilo se to právě. Kristina Danišová se někde projížděla v žihadle s Gabrielem Krobem, který měl být tady, a Jozífek tam.

„Támhle je lavička,“ řekla Lény.

Zdálo se, že ji Jozífkovo váhání příliš nebaví. Poznal to a přestal váhat. Opravdu tam nebylo odnikud vidět a jistě tam v noci nikdo nechodil.

38.

„To bylo zase jednou veselo,“ zhodnotil večer Veliký, když se objevil v Jozífkově ateliéru, převlečen do ucouraného županu. „Pokud byste mi uvařily kafe, nežádal bych si ničehož.“

„Já bych si žádala Jozífka,“ řekla Gréta. „Odjel s atletkou do čínské čtvrti. Pokud tam po sobě něčím nevrhají, měl by být nejmíň půl hodiny zpátky.“

„Třeba bydlí sama,“ poznamenala Kristina od vařiče. „Je to hezká ženská a Jozífek je svobodný.“

„Neříkáš to příliš nadšeně,“ řekla Gréta.

Kristina se mírně začervenala a obrátila se ke kohoutům vařiče. Bouchlo to.

„Co vám povídal ten Clark Gable?“ zeptal se Veliký. „Vyptával se mě, jak jsme našli mrtvolu. A jestli už na někoho máte podezření.“

„Já? Ať se zeptá Pařízka.“

„Moc jsem mu toho neřekla,“ prohlásila Kristina. „On ten jeho jaguár, nebo co to je, tady byl asi za tři minuty. Pan Krob jezdí jako širón.“

„Že nesvezl taky mě?“ zeptala se Gréta.

„To je jednoduché,“ usmála se Kristina. „Má tam jenom dvě sedadla.“

„A co referent Kobes?“ obrátil se Veliký na Grétu. „Hádejte, na co se ptal.“

„Jak jsme našli tu mrtvolu,“ řekl Veliký. „Zajímavé. Všichni ti polykači obložených chlebíčků se mě ptali na totéž.“

„No – jsme prostě populární,“ vzdychla Gréta. „Někdo zvoní.“

„Aha, Jozífek ztratil klíče,“ řekl Veliký. „V čínské čtvrti. Proto mu to tak dlouho trvalo. Musel přijít pěšky, protože má klíče od domu a od auta na jednom kroužku.“

„Nebo ho někde zastavili, dali mu foukat do balónku a on čeká někde ve stratosféře na příznivý vítr,“ podotkla Gréta.

Veliký byl hned zpátky. Namísto Jozífka přivedl nadporučíka Antonína Dvořáka.

„Nic si nedám,“ odmítl dřív, než mu něco nabídli. „Jdu jenom na skok. Našli jsme různé svědky ve věci kostelník.“

„Dali se na modlení?“ zeptal se Veliký.

„Našli jsme ty babičky, co ho sebraly z podlahy v kostele. Třetího října minulého roku, pokud se pamatujete. Prý to byl trest boží.“

„Za vraždu,“ řekla Gréta. „S tím na nás nechoďte.“

„S tím bych nešel ani sám na sebe,“ odvětil zarputile nadporučík. „Trest boží za nemírné pití.“

„Cože?“ hlesl Veliký.

„Kostelník chlastal. Vždycky po večerní bohoslužbě, v jedné samoobsluze. Vesměs nápoje lisované z hroznů vinice páně. Dokázal se ztřískat jak flagelant.“

„Takže mu přeskočilo z pití,“ řekla Kristina.

„Kdepak,“ zamítl to Veliký. „Přeskočilo mu z něčeho, co pitím nedokázal přehlušit. Vsadil bych se, že to nebyl alkoholik.“

„Zcela správně,“ kývl Dvořák. „Pil asi čtrnáct dní. Ta samoobsluha je otevřená do desíti večer. Čepuje se tam jenom desítka pivo a vzadu za záclonou víno. Žádné destiláty. Mládeži, šoférům a podnapilým nenalévají. Nekouří se tam. Ale mají tam taky svoje stálé hosty.“

„Znám. Dokážou pít dvě tři hodiny ve stoje dvě piva. Co při tom dělají místo kouření, je mi záhadou.“

„A v takovém prostředí není možné, aby si nikdo nevšiml obstarožního mužíka, který vypije za hodinu litr vína, znečistí chodbičku před toaletami a potácí se od stolu ke stolu.“

„To se stalo?“

„Motal se tam tak dlouho, až jeden z hostů požádal o knihu stížností.“

„Bože, příliš mnoho milosti najednou nám dáváš,“ řekl Veliký, který ve svém županu se špagátem kolem pasu připomínal žebravého mnicha. „Kdy to bylo?“

„Devatenáctého září devatenáct set šedesát tři,“ řekl Dvořák. „Mužíka potom vyvedli. Nebyl nijak agresívní. Ale druhý den tam byl zase. Řekli nám to štamgasti. Taky výčepní si na něj vzpomněl. Děda si prý vždycky dal bílé víno, vypil ho na ex čtyři sklenice, pak chodil mezi těmi stolky, jak se u nich jí ve stoje, a vyprávěl.“

„Co vyprávěl?“

„Že slyší pláč andělů,“ prohlásil Dvořák.

„Pořád?“

„To nevím. Nestačí to?“

„Stačí,“ kývl Veliký. „Nechali ho prostě propít třicet korun a pak ho vyhodili. Dojemné. Místo aby na to někdo upozornil. To trvalo od devatenáctého září do třetího října. Pak to s dědou kleplo. Podívejme se.“

Najednou vrzly dveře králíkárny.

„Jozífek se vrací z křižáckého tažení,“ řekl Veliký. Zdálo se, že nebyl daleko od pravdy. Smetana měl na čele křížem krážem nalepenou růžovou náplast, zpod níž se bělal čtvereček gázy.

„Od disku?“ zeptala se Gréta.

„Někdo mi dal přes hlavu,“ zavrčel Jozífek. „Jenže nevím kdo, ona byla tma. Slečnu tam chtěli znásilnit, nebo co. Přišla o knoflíky.“

39.

„Vyprávějte nám to podrobně,“ řekl Dvořák, když si Jozífek sedl do špinavého ušáku. „Myslete si, že činíte oznámení. Nebo se chcete výpovědi zdržet?“

„Samozřejmě,“ řekl Jozífek. „Budu vypovídat.“

„Chcete kafe?“ zeptala se měkce Kristina.

„Děkuji vám, budu velice potěšen,“ pravil Jozífek. „Než se uvaří, učinil bych tedy oznámení.“

Dvořák vytáhl svůj ušmudlaný notýsek.

„Narodil jsem se v rodině chudého kalounkáře,“ začal Smetana. „Otec můj, mrzák –“

Dvořák sklapl notes a zasunul ho do kapsy. „Tak si trhněte nohou,“ řekl. „Máme důležitější věci na starosti.“

„Já už budu hodný,“ řekl Smetana. „Bylo to takhle. Dojeli jsme k tomu parčíku u stanice Vyhlídka. Slečna pravila, abych zastavil u parčíku. Že tamtudy chodí zkratkou. Jestli bych se obtěžoval ji kousek doprovodit. Upřímně řečeno, moc se mi nechtělo –“

„Ehm, ehm,“ udělal Veliký.

„– ale šel jsem,“ pokračoval Jozífek. „Je tam takové tmavé místo. Šel proti nám nějaký člověk, ačkoliv slečna Michálková říkala, že tam nikdo nechodívá, lebo se tam každý bojí. Když k nám došel, požádal o sirky. Škrtl jsem zapalovačem a on mě něčím praštil přes hlavu. Asi jsem se složil. Pak si pamatuju, že jsem vstal, v hlavě mě brnělo a kousek dál jsem viděl nějakou skupinku. Nějaká ženská začala ječet, rozběhl jsem se tam, slyšel jsem někoho utíkat a nakonec jsem došel ke slečně Michálkové v roztrhaném kabátě.“

„Řvala ona?“ zeptal se Dvořák.

„Jo,“ kývl Jozífek. „Jak mě praštili, někdo jí zkroutil ruce a držel ji. Prala se s ním, takže neví, co se dělo se mnou. Potom přišli ještě dva, utrhli jí knoflíky u kabátu a rozepnuli nějaký zip. Mezitím jsem vstal, slečna zařvala a oni utekli.“

„Co dál?“

„Vrátili jsme se k vozu, objeli ten park a slečna Michálková skočila domů pro flastr. Čekal jsem před barákem. Zalepila mi čelo, otřela mi krev z nosu a já odjel. Pohov.“

„Co vám sebrali?“ zeptal se Veliký.

„Náprsní tašku a klíče. Klíče od auťáku jsem dal včera na jiný kroužek, jako bych něco tušil.“

„A té atletce?“

„Kabelku.“

„Jak vypadali?“

„Já vlastně nikoho neviděl. Slečna říkala, že jeden z nich kulhal – jako by měl nohu kratší.“

„Zítra se na to podíváme,“ slíbil Dvořák. „Co jste měl v té šrajtofli?“

„Dohromady nic. Pár fotek, asi patnáct korun, nějaké drobné a takové malé skicky.“

„Jaké?“

„Občas mě napadne obraz. Tak si dělám rozvrh. Skicu kompozice, víte? Dovedete si to představit?“

„Dovedu,“ pravil pochmurně Dvořák. „Přinesl jsem vám ukázat kresbu toho šíleného kostelníka.“

Jozífek vzal do ruky čtvrtku papíru.

„To je zajímavé,“ řekla Gréta. „Moc zajímavé.“

„Že?“ děl samolibě Dvořák, jako by to kreslil sám.

„Hm,“ zabručel Jozífek. „Někde už jsem něco takového viděl. Anděl. Klečí, má sepjaté ruce a dokola je svatozář.“

„Kolem celého anděla?“

„No jo,“ kývl Jozífek. „To se malovávalo. Viděl to asi někde v kostele nebo na nějaké reprodukci.“

„Ale křídla to nemá,“ podotkla Kristina.

„Jak to že ne?“ zeptal se Dvořák. „Copak nevidíte to vzadu?“

„To jsou vlasy.“

„Ale jděte.“

„To jsou vlasy,“ nedala se zviklat Kristina. „Dlouhé vlasy. Za hlavou se ztrácejí a za zády jsou rozhozené. Vypadá to trochu jako křídla, ale určitě to jsou prameny dlouhých vlasů.

„Jsme my to ale pitomci!“ zvolal Jozífek a zvrhl hrnek. Lógr se rozstříkl po stole.

„Co je, co je?“ řekl Dvořák. „Nedělejte ze mě troubu.“

„Že vás nenapadlo, jak se tahle kresba podobá policejnímu nákresu!“ zvolal opět Jozífek. „Situační plánek, rozumíte? Ten anděl neklečí, ale leží. Tohle je pohled shora. Vlnovky znamenají kapalinu, žádné paprsky. A svatozář je prostě okraj kalicha.“

„A anděl je Eva Mrštíková,“ vzdychla Kristina.

„Nemůžu si takovouhle romantiku dovolit,“ vzdychl Dvořák. „Ale něco na tom nejspíš bude. No – uvidíme zejtra.“

Všichni se na něho tázavě zadívali.

„Konzultoval jsem s Pařízkem vaše závěry. Pozastavil se hlavně nad tou Štajnerovou. Mám vám vyřídit vřelé díky. Bába doma není.“

„Moje potěšení,“ zapěl Jozífek. „Třeba spí nebo neslyší.“

„Zítra se byt úředně otevře,“ dodal Dvořák. „Ona tam strašně huláká nějaká kočka.“

„Orakulum,“ zabručel Jozífek.

„Hrozně rád bych u toho byl,“ vzdychl Veliký.

„Já taky,“ řekli ostatní trojhlasně.

„Náčelník by tam chtěl mít tuhle kapitána a Jozífka.“

„No ne,“ podivil se Jozífek. „To je mi benevolence.“

„Ano,“ souhlasil Dvořák. „To je. Když se nedostavíte, budete předvedeni. Jozífek je poslední zjistitelná osoba, která byt viděla. Jde o to, jestli se tam něco nezměnilo.“

„V kolik?“ zeptal se Veliký. „Myslím sraz v těch Delfách.“

„V osm.“

„Rozchod,“ řekl Veliký.

40.

„Říkal jste Pařízkovi o Vosáhlových?“ zeptal se Veliký Dvořáka, když se sešli v mlhavém ránu před domem, z něhož záhadně mizely staré dámy.

„Zatím ne. Snad je to lepší. Jestli to bude třeba po té prohlídce, řekněte mu to sám. Já o tom nevím.“

Víc si toho neřekli. Přijel modrý sedan s bílým pruhem, z něhož vystoupil kapitán Pařízek a dva technici. „Servus,“ pravil náčelník.

„Dobrejtro,“ odpověděl Jozífek a výjimečně nic nedodal.

Veliký se omezil na neurčité „nazdar“ a Dvořák mírně klapl podpatky.

„Můžeme,“ řekl.

Vypochodovali nahoru.

„Počkáte laskavě na pavlači,“ řekl Pařízek. „Já si vás zavolám, až bude třeba.“

„Vynasnažím se splnit všechna vaše přání,“ děl Jozífek.

„To nejsou přání,“ zavrčel nevrle kapitán.

„Vaše přání jsou mi rozkazem,“ odvětil Smetana.

„Ustupte,“ doporučil mu Pařízek.

Technik měl odemčeno v momentě. „Takový zámeček,“ zabručel. „Jako někde u zahrádky.“

Zmizeli uvnitř.

„Já nevím, jestli mě tam vezmou,“ zašeptal Veliký Jozífkovi. „Až budete uvnitř, podívejte se z okna. A pamatujte si, co jste viděl. Hlavně místa u kostela, kde stojí pouliční lucerny. Rozumíte? Taková místa, která by byla dobře vidět i v noci.“

„Zajisté,“ řekl Jozífek způsobně.

Za chvíli vyhlédl ze dveří Pařízek. „Pane Smetana,“ řekl vlídně. „Pojďte sem.“

Jozífek šel. Dveře se opět zavřely.

Veliký okamžik počkal. Nic se nedělo. Potom zaklepal na sousední dveře. Otevřely se okamžitě.

Paní Pěkná mlčky ustoupila do předsíně. „Co se děje?“ zeptala se šeptem. „Otevřeli jste to úředně?“

„Já ne,“ řekl Veliký. „Esenbáci. Štajnerová zmizela.“

„Ale v pátek večer doma byla,“ prohlásila paní Pěkná. „Dáte si něco? Kávu nebo něco pro zahřátí?“

„Děkuju. Asi bych neměl čas to vypít. V pátek večer se tu bába asi jenom otočila. Včera ráno jí sem přišlo rekomando a listonoš se nedoklepal,“ vymýšlel si Veliký, aby se nemusel přiznávat ke šmejdění na pavlači.

„V sobotu ráno jsem byla na nákupu,“ řekla paní Pěkná. „Vrátila jsem se asi v jedenáct, ale žádné oznámení jsem tu neviděla.“

„Byl to dopis od bratrstva hladových duchů,“ prohlásil Veliký. „Zabavili jsme ho.“

„Co to je?“

Paní Pěkná měla oči jako tenisáky.

„Jdeme po nich společně s Interpolem,“ lhal nestoudně Veliký. „Rozsáhlá buddhistická organizace. Baba je funkcionářka – zřejmě dalajláma pro severní Čechy.“

„To je příšerné,“ vzdychla paní Pěkná a klesla do křesla v obýváku, kam se během rozhovoru přesunuli.

„Nechcete se něčeho napít?“ zeptal se Veliký. „Ukažte, co vám dělá puls?“ Vzal paní Pěknou za zápěstí a podíval se na hodinky. „Okamžik setrvejte v klidu,“ požádal ji.

Paní Pěkná poslechla. Bylo jí jasné, že detektiv dovede všechno od opravy vodovodu až po operaci srdce. Navíc jí tento způsob první pomoci vyhovoval. Že bych omdlela, říkala si.

Veliký sledoval něco jiného a potřeboval k tomu aspoň chvíli ticha.

„Boha jeho,“ říkal vedle Pařízek. „Vidíte to? Ten chlap má nos. Jděte ven, pane Smetana, a počkejte na pavlači.“

„Já se třeba nebudu koukat,“ odpověděl Jozífek.

„Ale ne, jen jděte,“ zabručel Pařízek.

Veliký to slyšel docela jasně.

„Je to dobré,“ řekl paní Pěkné. „Bylo to přechodné vzrušení.“

„Mně se tep nezvýší,“ řekla pacientka. „Ale srdce…“

Veliký na to nenaletěl. Nehledě na to, že pospíchal ven.

„Buďte opatrná,“ řekl ve dveřích. „Oni jsou všeho schopní.“

„Já vím,“ kývla paní Pěkná. „Čítávala jsem Sven Hedina.“

Veliký chápavě zakýval.

„Přijďte někdy, až budete mít víc času,“ sváděla ho paní Pěkná.

„Nechci vám je sem nasadit,“ šeptl Veliký. „Na shledanou.“

„Co jste viděl?“ řekl Jozífkovi na konci pavlače, kam se prozřetelně stáhli.

„Jenom jednu lucernu. Tam u toho vinglu pod věží,“ odvětil Smetana. „Co vy?“

„Udělal jsem ze Štajnerové dalajlámu,“ vzdychl Veliký. „Vedle toho jsem zjistil, že u Pěkných je odvedle všechno slyšet. Co to tam objevil Pařízek?“

„Dívčí prádlo,“ řekl Smetana. „V takovém šupleti.“

41.

Dvořák se v Lobéliově ulici objevil až k večeru. „Pozdravuje vás Pařízek,“ řekl, když se složil do barokního trůnu. „U Štajnerové jsou bezesporu všelijaké podivnosti. Jenom bába je pryč.“

„Orakulum nepromluvilo?“ zeptal se Jozífek.

„Vzal si ho do opatrování Habásek,“ ušklíbl se Dvořák. „Bude z kocoura vymáhat doznání útrpným právem.“

„Zdalipak už jste polapili kulhavého démona?“

„Je to divné, ale nepolapili,“ odpověděl Dvořák.

„Nevidím na tom nic divného,“ pousmál se Jozífek. „Předpokládal jsem, že vás v současném pracovním vypětí nebude zajímat přizabitý intelektuál a zneuctěná vrhačka disku.“

„Vyjmenujte ty podivnosti od Štajnerové,“ požádal nadporučíka Veliký. „Vzhledem k tomu, že intelektuál žije –“

„No – prádélko. Podprsenka číslo tři a kalhotky. Kvalitní, zřejmě pražský Dům módy. Voní to.“

„Jak to voní?“ zeptala se Kristina.

„Jako voňavé mýdlo.“

„Hodně?“

„Jo.“

„A bylo tam takové mýdlo?“

Dvořák zavrtěl hlavou. „Byla tam hromada všelijakých dezinfekčních prostředků. Jestli se v tom bába meje, to nevím. Jediné mýdlo, co jsme tam našli, byl kus hellady na umývadle. Ta vůně tam vůbec nepatřila. Byl to šeřík.“

„Tak to není prádlo Evy Mrštíkové,“ řekla Kristina. „Za půl roku by to určitě vyčichlo. Třeba to byl dárek pro nějakou jinou dívku.“

„To prádlo bylo – no prostě bylo použité. Je docela možné, že asi před půl rokem. Tak jak je to, nevíte?“

Nikdo neodpověděl, protože je napadaly jen samé příšernosti.

„No, přistoupíme k dalšímu,“ řekl Dvořák jako na schůzi a vytáhl malý kapesní kalendářík. „Co říkáte tomuhle?“

Na jedné straně byla reklama hotelu Alcron, na druhé kalendárium na rok 1963. „Voní to stejně,“ řekl Dvořák, „ačkoliv jsme to našli docela jinde než prádlo. Jsou v tom všelijaká zaškrtaná data. Ani bychom si toho snad nevšimli, kdyby poslední datum nebylo právě šestnáctého září.“

„To je zajímavé,“ řekl Veliký. „Sedmnáctého odjela zavražděná z Prahy a devatenáctého se poprvé ožral kostelník. Když nic jiného, upřesňuje se nám datum, kdy se to stalo. Museli to udělat v noci. Mezi večerem sedmnáctého a nocí z osmnáctého na devatenáctého září minulého roku.“

„Můžeme z toho vyvodit ještě další věci,“ řekl Dvořák. „Každý měsíc je v kalendáři jedno zaškrtnuté datum. To znamená, že jednou měsíčně Eva Mrštíková vykonala něco, co se jí nakonec stalo osudným. Nechci přímo tvrdit, že jezdila jednou měsíčně sem, ale snažíme se to prokázat.“

Veliký pokyvoval hlavou. „Možné to je,“ připustil. „Data, označená kroužkem, jdou za sebou celkem pravidelně. Jenom tadyhle je jedno, označené něčím jiným. Vydá to jako fajfka. Třiadvacátého srpna. A do toho pravidelného sledu dat nezapadá.“

„Jestli jezdila jednou měsíčně sem,“ poznamenal Jozífek, „bylo by snad dobré najít člověka, za kterým jezdila. Nebo se zeptat na nádraží, jestli ji někdo nepamatuje. Nakonec máme tu fotografii od jejího otce.“

„Ještě jsem ji neviděl,“ řekl uraženě Dvořák.

Veliký pro snímek došel.

„Sakra,“ vzdychl nadporučík, když se podíval. „Taková krásná ženská. Jestli to má na svědomí ta baba, žádný soud se nad ní nesmiluje. Stačí, když ukážete přísedícím tuhle fotku.“

„Vy tam žádnou nemáte?“

„Jen takovou občankovou.“

Chvíli mlčeli.

„Baba a kostelník, dvě jména milá,“ podotkl Jozífek.

„Ti Vosáhlovi se mi taky nelíbí,“ řekl Dvořák.

„Ty nechte klidně na pokoji,“ prohlásil Veliký, jako by měl nad duchařskou rodinkou patronát.

„Radši bych o nich řekl Pařízkovi,“ povzdychl si nadporučík. „Dřív, než na to přijde sám. No uznejte odkud věděli o zavražděné? Museli se Štajnerovou mluvit – nejpozději v pátek odpoledne.“

„O zavražděné se dověděli už v pátek ráno,“ usmál se Veliký.

„Odkud?“

„Vzpomínáte si na třiasedmdesát vteřin Růženy Vosáhlové?“

Vzpomněli si všichni. Veliký o tom v pátek večer mluvil déle, než se u takové maličkosti zdálo nutné. „Takže si dobře pamatujete, jak vypadala situace,“ pokračoval Veliký. „Řekli jsme, že chceme vyvolat Evu Mrštíkovou. Nato se Růžena omluvila a vzdálila na těch sedmdesát tři vteřin. Nehleďte na ten svetr! Byl sice ke krku, ale na zádech měl zip. Nemusela se vůbec rozcuchat. Vzdálila se jenom kvůli jménu Evy Mrštíkové.“

„Mám jen pomocnou jednotřídku,“ děl Jozífek.

„Nebyla dál než v předsíni,“ usmál se Veliký. „Na věšáku visely tři kabáty. Vidím to jako dneska. Jeden z nich, nejspíš kabát pana Vosáhla –“

„Hubertus,“ řekla Gréta. „Visel podšívkou ven.“

„No vidíte. A z náprsní kapsy čouhaly noviny.“

„Jo, to si taky pamatuju,“ kývl Jozífek. „No a?“

„Severní listy, vy ignorante!“ zvolal Veliký hromovým hlasem. „Vosáhlovi si přečetli Nožičkovy senzace už ráno! Jestli nepoznali nás, posloužilo to aspoň Růženě. Za těch třiasedmdesát vteřin si přečetla ještě jednou ten článek. To se to citýrovalo, co?“

42.

„A to jste věděl?“ řekl výhrůžným hlasem Smetana, když ztichl potlesk přítomných dívek.

„Ale kdepak,“ mávl rukou Veliký. „Nic jsem nevěděl. Byl jsem stejně praštěný jako vy. Zato teď je to jasné. Dopoledne jsme mluvili s paní Vosáhlovou. Odpoledne se vrátil pan Vosáhlo s dcerou. Vsaďte se, že do večera nedělali nic jiného, než že přetřásali situaci. Paní Vosáhlová nás popsala. Vosáhlo si nás ztotožnil s pány Smetanou a Velikým. Nezapomeňte, že byly v novinách naše fotky! Co teď? Vosáhlovi něco vědí. Nemyslím, že by věděli o vraždě, ale když se o ní dočetli, bylo jim z nějakého důvodu hned jasné, že v tom má Štajnerová prsty. Hodilo se jim to. Štajnerovou nemají rádi a mají zálusk na její peníze. Jejich postup je jasný. Obvinit Štajnerovou, ale neshodit se. Dělali to opatrně, protože nevěděli, co víme my a na základě čeho jsme se k nim vypravili. Mohli mít i jiné důvody.“

„Třeba co?“ zeptal se Jozífek.

„Co když jejich nenávist ke Štajnerové pramení z toho, že něco věděla ona na ně?“

„To se mi nezdá,“ řekl pochybovačně Jozífek. „Nedovedu si dost dobře představit, co by na ně ta bába mohla vědět.“

Veliký si začal opisovat data z voňavého kalendáříku. Kristina se mu dívala přes rameno a najednou se mohutně plácla do čela.

„Copak, copak?“ starala se Gréta.

„Vidíte ty přesné intervaly?“ zeptala se Kristina.

„No, nevím,“ pokrčil rameny Dvořák. „Nesouhlasí data, ani dny.“

„Ale interval souhlasí. Osmadvacet dní. To je totiž menstruační cyklus, víte?“

Tentokrát zatleskal Veliký.

„Tak to vidíte,“ řekl. „Jeden člověk by z toho přišel o rozum. Ale takovýhle konglomerát inteligentů, to je něco jiného.“

„Říkám to furt,“ podotkl Jozífek.

„Vemte si tužku a nějakou čtvrtku,“ vyzval ho Veliký. „Mohl byste namalovat tu Vosáhlovic zakroucenou abecedu?“

„Budeme citýrovat?“ zeptal se Dvořák.

Jozífek vzal čtvrtku papíru a krejón. „Ve směru hodinových ručiček?“ zeptal se pro jistotu.

Veliký přikývl. Ostatní mlčeli.

„Tak se na to podívejte,“ řekl Veliký, když Jozífek skončil. „Písmena vé a té jsou vedle sebe. Ypsilon a u také. Četl při tom vyvolávání někdo nahlas to, co psala sklenička?“

„Ne,“ řekl Jozífek. „Jenom jsme si to psali.“

„Takže jsme prostě napsali: ona dělala potravu a vydělala. Spletli jsme si dvě písmena. Ve skutečnosti to má znít takhle: ona dělala potraty a vydělala. Když si to dáte dohromady s dezinfekčními prostředky, tím divným vercajkem a menstruačním kalendářem zavražděné, který končí šestnáctého září minulého roku…“

„Můžete pro tohle Štajnerovou zatknout?“ zeptala se Kristina Dvořáka.

„Můžeme,“ souhlasil vážně Dvořák. „Když nám řeknete, kde je.“

„Poslyšte,“ řekla ještě Kristina, „pokud by byla Eva Mrštíková gravidní a Štajnerová jí dělala zákrok, musela otěhotnět ještě před datem, které předchází tomu šestnáctému září.“

„Nerozumím,“ broukl Dvořák.

„Gravidita se pozná zhruba po šesti týdnech,“ vysvětlovala Kristina. „Data v kalendáři se poznamenávají dopředu. Řekla bych, že poslední normální menses je tady – dvaadvacátého července. Krátce po tom by musela otěhotnět. Devatenáctého srpna menses nedostala, ale doufala, že je to jen porucha. Poznamenala si tedy další datum, šestnáctého září. Když se ani tady nic nestalo, muselo jí být jasné –“

„– a šla za bábou,“ ukončil to Jozífek. „Napadá mě, co si počneme, jestli se ta čarodějnice umí dělat neviditelnou.“

„Obarvíme ji metylvioletí,“ řekla zavile Gréta. „Bude se jevit fialově. Hlavně proti světlu.“

43.

Úterního rána pochodoval Veliký s Jozífkem i kolem městského hřbitova. Není nadto se projíti, zdůvodnil to Jozífkovi, který souhlasil hlavně proto, že neměl na benzín.

Bylo šero, chladno a mlha.

Včera se dohodli, že nadále nebudou tutlat věci kolem seance u Vosáhlů. Vzkázali to Pařízkovi po Dvořákovi a báli se teď domyslet, co náčelník natropí v Pětinožích. Zdálo se, že Vosáhlovi proti Štajnerové skutečně něco mají. Řešit to zřejmě nemohli až do chvíle, kdy se sešly tři skutečnosti: náhlý zájem o pobyt Štajnerové, mrtvola mladé dívky, nalezená proti jejímu bydlišti, a její andělíčkářské praxe.

„Pořád na to myslím,“ vzdychl Jozífek a vysmrkal se. „Na Vosáhlovy, víte? Člověk by to do nich neřekl.“

„Bohužel to vypadá až příliš jasně,“ řekl Veliký. „Nemám z toho nijakou radost. Nehodí se mi to jaksi.“

„Třeba se to časem zatemní,“ zadoufal Jozífek, cítící se sličným médiem. „Nakonec máme houby důkazy, že jo.“

„Lituji, pokud vás nepotěším,“ povzdychl Veliký. „Dovedu si to představit, jako bych u toho byl. Pan Vosáhlo přijde s dcerou z práce a žena mu hned mezi dveřmi řekne, že tam byli dva a sháněli tetinku. Jeden byl takové slonbidlo a druhý vypadal jako Babinský.“

„No, no,“ řekl Jozífek.

„Vosáhlo se podíval ještě jednou do novin, které četl už ráno ve fabrice,“ pokračoval Veliký, nevšímaje si Jozífkova protestu, „a hned mu bylo jasné, kdo u nich byl. Policajti ne. Dva z té party, co našla mrtvolu v kalichu. Proto večer dělali, co se dalo, aby naše podezření na tetinku posílili. Aby se zbavili baby, která jim pila krev kdovíjak dlouho. Teď by mě jenom zajímalo, jestli to, co eventuálně ví Štajnerová na Vosáhlovy, není horší než to, co vědí Vosáhlovi na ni.“

„Ale proč právě Štajnerová upozornila na kalich? S plným bytem doličných předmětů?

„Proč právě vás praštili do hlavy?“

„Snad ne kvůli tomu, že to řekla Štajnerová mně? Nespojujete snad nějakou bandu chuligánů –“

„Nesmíte taky spojovat doličné předměty se Štajnerovou,“ usmál se Veliký. „Jestli se ztratila, aby se něčemu nepříjemnému vyhnula, neměla by se v pátek večer vracet domů, hodinu tam štrachat, pak se vypařit a přitom v bytě nechat to prádlo a kalendářík. To by musela být slabomyslná.“

„Člověk by si myslel, že se tam vrátila právě kvůli tomu,“ radoval se Jozífek. „Ženská zapomětlivá.“

„Neomlouvejte její jednání sklerózou,“ ušklíbl se Veliký. „Samozřejmě, že se ta večerní návštěva ve věštírně týká jen a jen těch věcí. Jenže nešlo o to, aby odtamtud zmizely, ale aby se tam naopak dostaly.“

„Proč by to dělala?“ vyjukal se Jozífek.

„That’s a question!“ zvolal Veliký. „Naštěstí jsou na světě osoby, které mohou vnést do případu víc světla než celá Štajnerová.“

„Jaképak jsou to osoby?“

„Je to třetí osoba jednotného čísla,“ pravil Veliký. „Támhle zrovna jde.“

Po chodníku se k nim sunul udělaný muž v hubertusu. Na hlavě měl placatou čepici a v koutku úst mu trčel čerstvě zapálený doutník.

„Kdo to je?“ zeptal se Jozífek.

„Nějaký Vincenc Kabrhel, fasádník,“ řekl Veliký. „Kvůli němu to všechno začalo.“

„To je ten –“

„Jo,“ kývl Veliký. „Jak na něj vrány házejí takové věci.“

44.

„Dobrý den. Pan Kabrhel, že ano?“

„Jó,“ houkla třetí osoba jednotného čísla. „Kamarádi mi říkaj Vinca. Vo co de?“

„O vaše dobrodružství z parku,“ řekl Veliký. „Ptal jsem se po vás v podniku a soudruh Kádrt mi řekl, abych si vás vyčíhal tady. Děláte někde v Mozartovce, povídal.“

„Kádrt je starej bordelář,“ odpověděl Kabrhel. „Kdyby nebyl, věděl by aspoň číslo domu. No – vono je to jedno. Vy jste z vébé?“

Veliký zavrtěl hlavou. „Vlastně ne,“ řekl. „Děláme to jako výpomoc. Doufám, že vám to nevadí.“

„Záleží na tom, co chcete. Já vo tom sajrajtu udělal prohlášení a víc nevím. Jednou to spadlo z vejšky a šmytec.“

„O tom bych se ani přít nechtěl,“ řekl Veliký. „Chci se vás zeptat na něco docela jiného. Mezi námi, pane Kabrhel, stojíte o to, aby pachatele zavřeli?“

„Kdo by vo to nestál? To bych musel bejt sakra lump, aby mi to bylo fuk, že jo. Jestli vám můžu pomoct –“

„Samozřejmě. Slyšel jsem, že jste specialista na práci ve výšce.“

„Potřebujete někam vlízt?“

„Ale ne. Potřebujeme zjistit, kdy se naposled pracovalo na kostelní věži. Tam, jak se našla ta mrtvá. Opravuje se tam snad někdy omítka nebo krytina nebo jánevímco.“

„Že vám to neřekli v podniku?!“ podivil se fasádník. „Voni by to měli vědět přesně. Já to tak pintlich nevím. Ale bylo to ňák na podzim vloni. Taky se přitom pucoval ten hrnec. To si teda pamatuju, protože to nebyla žádná sranda. Málem nám to zvrhlo jeřáb, protože jsem zapomněl povolit jeden z těch šroubů na podstavci.“

Jozífek si najednou připadal jako Alenka v říši divů.

„Nebylo to někdy v půli září?“ zeptal se Veliký.

„Může bejt,“ souhlasil Kabrhel. „Byly děsný hice, jako v srpnu. Potili jsme se na tý věži jako volové.“

„Kdo prováděl čištění kalichu?“

„Dělá se mnou v partě, takovej špecialista na neobvyklý melouchy. Ferda Levej.“

„Levý?“ zeptal se Veliký, jako by přeslechl.

„Levej – vono se mu tak vlastně říká ze srandy,“ ušklíbl se Kabrhel. „Jmenuje se Lévy, píše se to s německým é a s dvojitým vé.“

Při německém „e“ Kabrhel zatroubil jako parník.

„Aha, Löwy,“ řekl Veliký.

„Jo. Levej teda není, to mu říkáme jenom když ho chcem vyhecovat. Ten kalich tenkrát vypulíroval jedna báseň. Dělal to kyselinou. Tenkrát celá ta sranda musela stát pěkný prachy. Ale vono to ňák platilo město napůl s kostelem. Ten kalich byl zelenej až hrůza.“

„Vzpomínáte si, kde se to dělalo?“

„Dóle pod věží,“ řekl s jistotou Kabrhel. „Jeden den se to spustilo, potom na tom dělal Ferda do vodpůldne; druhej den to dodělal a třetí den ráno se to vytáhlo nahoru. Já to přišroubovával k fundamentu. Von to sice moh udělat někdo jinej, ale já tam měl čerstvou fasádu a voni by mi to vokopali.“

„Bylo tam lešení?“

„Samo. Copak lítám?“

„A – ten kalich byl za nějakou ohradou?“

„Ale né – na co? Stejně to nemoh nikdo ukrást. Je to těžký jak bejk. Akorát kolem toho bylo malý lešení. Jen tak těsně vokolo, aby tam šlo došáhnout. Vono je to dost vysoký.“

„Má kalich nahoře nějaké víko?“

„Dekl. Na čtyry šrouby.“

„A – pane Kabrhel, nevzpomínáte si, kdy jste víko na kalich přišroubovali?“

„To dělal Levák,“ zamyslel se Kabrhel. „Nejspíš vodpoledne. A druhej den ráno se to tahalo nahoru. Rovnou. No jo, nejspíš to tak bylo. Von to dodělal, přišrouboval víko a měl padla. Asi jo. Ale já si na to ňák nepamatuju. Já měl, pánové, dost makačky nahoře, tak jsem ani nekoukal, co dělá Ferda s kalichem. Dodělával jsem tam nahonem kus takovýho rantlu.“

„Kde bychom toho Löwyho našli?“ zeptal se Veliký.

„Svezte se se mnou,“ odvětil Vincenc Kabrhel. „Makáme na jedný vile a Levák sundává starý žlaby.“

Vila nebyla daleko.

Veliká, výstavná budova v pečlivě udržované zahradě.

Ferdinand Löwy byl naopak malý, vychrtlý a nikterak výstavný. Jediné, co na něm bylo impozantní, bylo břicho, které jako by k hubené postavě majitele nepatřilo. Vlasy měl prošedivělé; někdejší pichlavost tmavých očí se rozplizla v soustavě váčků a vrásek.

„Co se děje?“ zeptal se a praštil o zem zrezivělou okapovou rourou. „Zase ňáká kontrola?“

Veliký si ho rychle prohlédl. Z kapsy montérek mu vyčníval plechový otvírák na láhve.

„Dobrý den,“ řekl dříve, než je stačil Kabrhel představit. „Pane Löwy, mohl byste mi říct, kolik jste měl piv ve dvě odpoledne osmnáctého září minulého roku?“

„To je blbá otázka,“ řekl specialista na neobvyklé melouchy. „Já si ani nepamatuju, co jsem zrovna dělal.“

„Dokončil jste cídění kalichu z kostelní věže,“ napověděl mu Veliký.

„To je možný,“ připustil Löwy. „Jenže se pletete v dátumu. Bylo sedmnáctýho. Vím to přesně, protože jsem měl narozeniny. Padesátý.“

„Tak to vidíte,“ usmál se Veliký. „Nepovídejte, že jste neoslavoval.“

„Helejte,“ řekl Löwy uraženě, „jestli mi chcete povídat, že v práci chlastám, tak děte vo barák dál, jo?“

„Pane Löwy, nezlobte se, ale já bych potřeboval vědět jenom jedno. Ať už jste pil, nebo ne – vzpomínáte si, kdy jste přišrouboval na kalich to plechové víko?“

„A co je vám, sakra, do toho?“ odsekl Löwy a sebral ze země rouru. „Co jste vlastně zač?“

„Ferdo, neblbni,“ vložil se do toho Kabrhel. „Tady ten pán hledá toho sviňáka, co zabil tu žábu. Dyť je to vošajstlich, že ji našli zrovna tam.“

„No a co?“ naježil se Löwy. „Dal jsem ji tam snad já?!“

„Jestli jste byl poslední, kdo na kalichu pracoval, budeme se vás na to muset vyptat podrobně, pane Löwy. Že byste si přitom nevšiml mrtvoly, to povídejte někomu jinému.“

Veliký to řekl tónem, jaký od něj Jozífek slyšel snad třikrát v životě.

„Vy parchanti,“ rozčilil se najednou Löwy a praštil znova plechovou rourou. „Vy syčáci! Abyste věděli, holoto, tak jsem dopucoval ten hrnec a šel do hospody. Ale měl jsem to nadělaný a povolený od Kádrta. A víko jsem na to vůbec nedával. Vyflák jsem se na to. Sám jsem to tam hodit nemoh, to dá rozum, né?“

„Hele, nekecej blbě,“ naštval se Kabrhel. „Tak kdopa tam asi to víko přidělal? Myslíš, že v týdle partě někdo udělá něco, co má udělat někdo jinej? Co mi to tady chceš nabulíkovat? Jsem tak blbej, nebo tak vypadám?“

Löwy mávl rukou. „Ať jsi blbej, nebo ne,“ zavrčel. „Já tam to víko nedával. Co je mi po tom, jestli to přišrouboval někdo z kluků nebo pánbu nebeskej? Polib mi šos, Vinco.“

„Pane Kabrhel,“ řekl Veliký rozčilenému fasádníkovi, „nechte to být. Jenom mi řekněte, kdo tam tehdy na té věži dělal. A my půjdem. Už jsme vás zdrželi dost.“

Poodešli kousek dál.

„Takovej trouba,“ vztekal se Kabrhel. „Kdybych já přišel ráno do práce a měl ji hotovou, to bych se sakra sháněl, kdo mi do toho fušuje. Mák jeden. Násoska!“

Veliký si napsal: Švec Bedřich, Havlasa Tomáš, fasádníci. Šambera Bohuslav, učeň. Loukota Václav, pomocný dělník. Dva jeřábníci, jeden se jmenuje Karel, druhý je znám pod přezdívkou Fousek.

To byli lidé, kteří s Vincencem Kabrhelem a Ferdinandem Löwym pracovali na opravě věže v září 1963.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se Jozífek opatrně, když se rozloučili s Kabrhelem a vyšli na ulici.

„Nic zvláštního,“ pokrčil rameny Veliký. „Zdá se, že mrtvolu nahoru nikdo netahal. Kalich zůstal sedmnáctého večer bez víka. V noci tam pachatel mrtvou donesl, uložil a víko přišrouboval. Někdo mu přitom pomáhal, samozřejmě. Dělníci přišli ráno, vytáhli kalich nahoru, Kabrhel ho připevnil a bylo to. Mysleli, že víko přišrouboval Löwy a ten vyspával, takže nemohl upozornit na tuhle podezřelou okolnost.“

„Stejně by to asi neudělal,“ řekl Jozífek. „No vida, i tak už máme přesné datum, kdy se to stalo. A potvrzuje to i naše dohady o kostelníkovi. To je jasné, byl to on a Štajnerová. Kdo jiný než kostelník mohl vědět, že už druhý den se nebude nikdo do kalichu dívat? Někdo cizí by to neriskoval.“

Veliký mlčel a zamyšleně hledal po kapsách cigarety.

Šli pomalu zpět podél hřbitovní zdi.

„Víte, co mi připadá nejzajímavější?“ řekl najednou Veliký s nezapálenou partyzánkou v ústech. „Jméno toho specialisty na neobvyklé melouchy. Člověk s takovým jménem by neměl čistit křesťanský kalich. Aspoň vzhledem k názorům některých lidí.“

„Takoví lidé jsou podle mého idioti,“ řekl Smetana.

„Možná,“ připustil Veliký. „Jenže idiot tohoto druhu je schopný všeho.“

45.

„Nadporučíka Dvořáka bych prosil,“ řekl Veliký.

Venku před budkou stál Jozífek a dokuřoval partyzánku, kterou mu Augustin strčil, když došli k automatu.

„Prosím, Dvořák.“

„Veliký. Těbůh.“

„Dobře že voláte,“ řekl Dvořák. „Chtěl jsem vám sdělit, že hlavní zranění Evy Mrštíkové bylo vzadu na hlavě. Způsobeno nepříliš ostrým nástrojem půlkruhovitého tvaru.“

„Rozbitá flaška?“

„Těžko. Mělo by to vypadat jako napůl uříznutá lžíce. Nebo takový nějaký půlkulatý nůž. Nechalo to stopu na lebce a muselo určitě dojít k otřesu a bezvědomí.“

„To je divné,“ řekl Veliký. „Vybral byste si takový stupidní nástroj? A zase – kdybyste neměl čas vybírat – měl byste nějakou takovou věc běžně v kapse?“

„Já nevím,“ odpověděl Dvořák. „Není mi jasné, jaký nástroj to vlastně byl. Pařízek odjel do Prahy. Chce se podívat do muzea a podobně. Jestli tam něco takového nebude. Není to právě nejhloupější.“

„Není,“ připustil Veliký. „Horší je, že do dneška nikdo neví nic o tom, že loni v září kalich čistili a za tím účelem byl spuštěn na chodník.“

„Ale – sakra,“ řekl Dvořák.

Nato Veliký vylíčil rozmluvu s Kabrhelem a Löwym. „Nadiktuju vám ještě jména lidí, co tam tehdy dělali,“ řekl nakonec. „Asi by nebylo marné prozkoumat jejich vztahy k různým věcem. A na toho Löwyho se podívat blíž. Je to takový neurvalý hejhula. Až skoro moc neurvalý.“

„Píšu si.“

Veliký diktoval.

„Toho Fouska znám,“ řekl Dvořák, když skončili. „Jmenuje se Josef Kumprecht. Notorický ožrala, dvakrát trestaný.“

„Hele, není to ten valchař?“

„Jo. Ten. Někde se mu taky říká Pepa Karban. Seděl za to, že oholil nějaké zahraniční turisty, co tu byli na výstavě. Měl plinkané karty.“

„To je zajímavé. Jde po penězích a Eva Mrštíková nějaké musela mít. Neškodilo, by se po něm trochu podívat.“

„To by byl trapas, kdyby z toho mělo vylézt něco takovéhleho,“ vzdychl nadporučík.

„Pepa Karban by nevylil deset litrů vína pro nic za nic,“ řekl Veliký. „Pokud budeme počítat s tím, že víno a vražda souvisí.“

„Uvidíme,“ vzdychl Dvořák s nevelkým nadšením.

„Co si o tom myslí Pařízek?“

„Komplot Štajnerová – Kilián. Dneska jsme byli v bytě ještě jednou. Teď se tam tuží chemik. Hledá krev. Nějaká by tam měla být. Jediná věc do toho nezapadá.“

„To zranění na hlavě,“ řekl Veliký.

„Přesně tak. Kdyby smrt nastala nechtěně, nemělo by zranění důvod. Nebylo by prostě proč tu dívku mlátit do hlavy něčím tak nešikovným. To je jasné.“

„Musím to říct Jozífkovi.“

„Proč?“

„Mají s Pařízkem stejnou teorii,“ ušklíbl se Veliký. „Co bylo v Pětinožích?“

„Už je vyslechli. Bábu neviděli už léta. O vás taktně pomlčeli.“

„Nejspíš okultní tajemství. S tím jsem počítal. No – tak pozdravujte Pařízka.“

„Bude mít radost,“ řekl Dvořák. „Nazdar.“

„Dělám, co můžu,“ odpověděl Veliký. „Těbůh.“

„To je nějakýho vykecávání,“ řekla přitloustlá panička s vyholeným obočím a nacpala se do budky.

„Příjemnou zábavu,“ popřál jí Veliký.

„Kam jdem?“ zeptal se Jozífek.

Veliký řekl, že na oběd. Bylo pomalu devět, tak šli.

46.

Jozífek požádal dívky, aby mu dopoledne došly do Díla, kde měl objednané nějaké barvy a štětce.

Dnes mělo přijít zboží a Jozífek už tonul v představách, jak vyvede v barvách Kristinu Danišovou. Gréta Kristině doporučila, aby si do Díla došla sama, vzhledem k tomu, že Jozífek stejně všechno, co přinese, vyplácá na její portrét. „Já si tady budu přemejšlet,“ dodala, když ji Kristina chtěla vytáhnout s sebou. „Na tom nesejde, že tomu nerozumíš. Oni už tam Jozífka znají a pošlou mu to v pořádku.“

Skutečně to tak bylo; platinová slečna si Kristinu úkosem prohlédla a se zřejmou nechutí jí předala už připravený balíček.

„Co jsem dlužna?“ zeptala se Kristina.

Na to se dověděla, že to pan Smetana přijde zaplatit sám. Tím to bylo jasné a Kristina se odporoučela. Měla vztek. Přitom jí vadilo, že má vztek a v důsledku toho zase měla vztek. Tonouc v tomto koloběhu citových vznětů málem vběhla pod automobil, který se k ní chtěl plavně přisunout odzadu.

„Dobrý den,“ řekl řidič.

Vůz byl sportovní otevřený dvousitz Gabriela Kroba. Za volantem neseděl Krob, nýbrž mladý muž, Kristině docela neznámý. Mohlo mu být tak devatenáct.

„Kdybyste dovolila, svezl bych vás,“ řekl nesměle.

„Podívejme se,“ řekla pobaveně Kristina. „Ten vůz je kradený.“

„Vypadám snad jako zloděj?“

„Snad ne,“ pokrčila Kristina rameny. „Ale ten vůz vypadá jako majetek pana Kroba.“

„Nastupte,“ řekl chlapec a otevřel dvířka.

„Mám to kousek,“ řekla Kristina.

A nastoupila.

„Lobéliova ulice. Číslo nevím.“

Vůz se rozjel.

„Nejedete do Lobéliovy ulice,“ ozvala se Kristina vzápětí. „Takhle se dostaneme do sadů k Pékáó.“

„Jel jsem za vámi schválně,“ přiznal se mladík. „Jmenuji se Jiří Moravec a ten vůz mám vypůjčený. Proč jste přijela sem do města?“

„Jmenuji se Kristina Danišová.“

„Já vím.“

„Proč jsem přijela sem do města není vaše věc, mladý muži.“

Jiří Moravec se začervenal.

„A vůbec, vezte mě do Lobéliovy ulice,“ řekla Kristina.

Vůz jel stále směrem k sadům.

„No tak.“

Jiří Moravec se ani neohlédl a přidal plyn. Minuli budovu Parku kultury a zatočili na silnici, vedoucí do kopců. Bavorák jel jako hrom. Kristina se musela obdivovat vozu a zapomněla na chvíli na svůj nedobrovolný pobyt v něm. Projížděli lesem.

„Tady je pěkně,“ vzdychla Kristina. Snad zastaví, pomyslela si. Dostávala trochu strach a proklínala svou důvěřivost.

Jiří Moravec zastavil u skupiny vysokých smrků. Vpravo se otevíral kouzelný pohled do kraje, vlevo se zvedal svah nějakého bezejmenného kopce, korunovaného sotva patrným trianglem. Tam nahoře tály poslední zbytky sněhu.

„Teď se na mě vrhnete,“ pokusila se o vtip Kristina.

„Nezlobte se,“ vzdychl mladík. „Musel jsem s vámi mluvit. Viděl jsem v novinách vaši fotografii a –“

„Proto jste mě nemusel vozit až sem,“ řekla Kristina. „Pokud mám čas, lidem se nevyhýbám.“

„Já nevím, proč jsem vás vezl tak daleko. Nejspíš proto, aby nás neviděl pohromadě Gabriel Krob. Vy – znáte ho už dlouho?“

„Vůbec ne,“ odpověděla Kristina. „Seznámili nás na recepci po premiéře Vichřice.“

„Ten propadák!“ řekl kupodivu velice energicky Jiří Moravec. „Vám se to líbilo?“

Kristina pokrčila rameny: „Nerozumím tomu příliš. Moji známí jsou asi stejného názoru jako vy. Mně se líbil herecký výkon Gabriela Kroba.“

„Jistě,“ kývl Jiří. „Musí se líbit každému. Mně se také líbí. Ale – víte jistě, že se vám na něm nelíbí něco jiného?“

„Proč myslíte, že vám budu odpovídat na tyhle otázky?“

Mladík se na chvíli odmlčel. Vraštil čelo a kousal se do rtů. Potom prudce vytáhl z kapsy krabičku cigaret. „Chcete?“ řekl.

„Omamné jedy?“ zeptala se Kristina. „V tom případě ne.“

„Nedělejte si ze mne legraci, prosím vás.“

„Vždyť jste legrační,“ usmála se Kristina. „Unesl jste mě v uloupeném automobilu, kladete mi indiskrétní otázky a cigarety nabízíte jako kdybyste krmil opice. Co si o vás mám myslet?“

Protože mladík ještě držel krabičku, vzala mu ji z ruky a vyklepla dvě cigarety. Jednu přisunula Jiřímu k nosu.

„Zapalovač máte?“

Mladík vytáhl rakouskou pistolku a škrtl.

„Proč jsme tady?“ řekla Kristina.

„Jak jste s Krobem daleko?“ zabručel mladík a zuřivě zabafal. „Můžete mi to klidně říct, já to nikde vypravovat nebudu.“

„Chováte se jako zavržený milenec,“ odpověděla Kristina. „Pokud vím, nikdy jsme se neviděli. Jestli vám na tom tak záleží, jsem s Krobem asi tak daleko jako s vámi.“

„Nevím, jak vám to mám říct,“ vzdychl Jiří Moravec, „já vím, že jsem směšný.“

„Bohužel,“ souhlasila Kristina. „Jste celkově směšný asi tak, jako je Krob herec. Ale mohu vám dát dobrou radu. Nehrajte si na něco čím nejste. Vyklopte to svoje tajemství a já budu mlčet jako hrob. Máte na srdci nějakou ošemetnou záhadu; nevím, proč jste si vybral právě mě, ale jestli se mi chcete svěřit, ráda vám pomohu.“

„Promiňte,“ odpověděl po chvilce mlčení mladík. „Myslím, že jsem jednal hloupě. Nemám na srdci žádnou záhadu. Odvezu vás do Lobéliovy ulice. A – ten vůz jsem opravdu neukradl. Gabriel Krob je můj otec, víte?“

47.

„Abychom si konečně ujasnili podíl Vosáhlových na celé záležitosti,“ řekl Veliký Jozífkovi po mnohahodinovém sedění „V sadech“, při němž několikrát vyprázdnili talíře a naplnili popelník, „vyrazíme opět do Pětinožů.“

„Zase duchařina?“

„Ne. Pustý materialismus. Médium se na vás tlačilo ve tmavé zahrádce. Využijeme tedy vašeho sex-appealu. Není-li vám to ovšem odporné.“

„Nikdy mi nebylo nic odpornější,“ vzdychl pokrytecky Smetana.

„V pořádku,“ děl Veliký. „A jelikož je vám to odporné, aspoň nezneužijete mé důvěry. Zapátráte si.“

„Platit,“ zvolal Jozífek. „Zapátrám si rád. Vaše představy?“

Veliký to Jozífkovi vyložil cestou.

Ve chvíli, kdy oplík hopsal po silničce, kde opižlané stromy přece jen začaly rašit, věděl Jozífek, jak na to.

„Musíte spoléhat na svou geniální intuici,“ řekl nakonec Veliký. „Jste přece umělec. Abyste tohle nezvládl, kde bychom to byli.“

Zastavili na návsi.

Pomalu se stmívalo. Husy už zřejmě odešly na kutě. V hospodě se svítilo. Na schodech Jednoty stálo několik hospodyněk s nákupními taškami.

„Já zajdu do restaurace,“ řekl Veliký. „Vy se seberte a jeďte k Vosáhlovým s oplíkem. Ať uděláte dojem.

„Obávám se, že moc velký dojem neudělám,“ vzdychl Smetana. „Posledně jsem rozzuřil duchy, dneska rozzuřím tchána.“

„Děsím se představy, že se budete jmenovat Vosáhlo,“ ušklíbl se Veliký.

„U vás nejsem žádný to,“ řekl Jozífek. „Nezlinkujte se mi tady zatím. Nemám dneska náladu na převážení ožralých detektivů.“

„Dme se vám chřípí,“ odvětil Veliký a vystoupil.

Jozífek chvíli uvažoval. Pak si řekl, že stejně nic nevymyslí, a rozjel se. Na poslední chvíli se ještě rozhodl, že se vykašle na instrukce, které mu dal Veliký. Nezdálo se mu, že by byl Augustin odborníkem na média typu Růženy Vosáhlové.

Zastavil před vrátky.

Bobík způsobil pekelný randál. Všichni psi v Pětinožích se do toho dali ze solidarity také. Jozífek do té džungle vystoupil a zmáčkl zvonek, přesvědčen o naprosté zbytečnosti tohoto úkonu vzhledem k chóru psovitých šelem.

Ve dveřích domku se objevila Růžena Vosáhlová v šatové zástěře.

„To jsem já,“ řekl přihlouple Jozífek. „Oni na mě hrozně štěkají, ale já je nedráždil.“

„Fuj,“ zvolala Růžena Vosáhlová.

Psi okamžitě ustali. Jenom tam, kde měli horší slyšitelnost vzhledem k lomu zvukových vln, ještě chvíli hafali a ňafali.

„Jste sám?“ zeptala se dívka a přiběhla k vrátkům.

Jozífek přikývl a nasadil jásavý úsměv.

„Tak pojďte dál.“

Vešli do předsíně a Růžena zastrčila závoru. Asi sedm záclon v okolí se pohnulo. Psi utichli.

„Já jsem taky sama,“ řekla dívka. „To je fajn, že jste přijel. Co to máte za auto? To je vaše? Naši chtějí volhu. Velký, že jo? To vaše je menší. Není to populár? Já v tom dělám, ale vím o tom houby. Kontroluju šroubečky a podložky… nimravá práce. Proč nejdete dál? Kabát si dejte semhle. A pusu mi nedáte?“

Postavila se na špičky a nastavila rtíky.

No nazdar, řekl si Jozífek. Kdyby Veliký věděl, jak málo je mi to odporné! Jak mi to vůbec není odporné.

„Dáte si kafe? Nebo ne. Víte co? Já tady mám tátovo domácí víno. Uděláme si hostinu. Večeřel jste? Samozřejmě, že ne. Na co vy chlapi myslíte! Chcete lančmít? S chlebem. Kam já jenom dala otvírák?“

Prokristapána, sténal v duchu Jozífek. Tohle je hotové neštěstí. Růženě jela pusa jak na péro. Během natahování si Jozífek nestačil vzpomenout na kloudnou větu, a právě když ho napadla, bylo péro dotaženo na doraz a Růžena začala nanovo.

Usadila ho na kanape se dvěma buřtovitými polštáři, přitáhla duchařský stolek, naservírovala na talíř opékaný luncheon meat s okurkou, donesla chleba na dřevěné misce a nalila do dvou skleniček s namalovanými kartami kalné, nažloutlé víno.

„Kde máte pány rodiče?“ dostal se konečně ke slovu Jozífek.

„Nádhera,“ řekla Růžena a pohladila mu vousy. „Táta dělá šestnáctku a máti odjela do Budějovic. Brácha tam je na intru. Můžete tu zůstat nejmíň do šesti do rána – jestli se vám chce.“

Jozífek neodpověděl a dal se do jídla. Nepřítomnost rodičů vše usnadňovala. Nebylo třeba lákat dívku z domu.

„Už jste něco vypátrali?“ zeptala se Růžena.

Jozífkovi zaskočilo.

„Jako co?“ řekl, když přestal kašlat.

„Přece toho vraha,“ prohlásila Růžena. „Psali o vás v novinách. Jak jste našli tu mrtvolu na věži a tak.“

První hypotéza byla potvrzena bez práce. Vosáhlovi věděli, s kým vyvolávají ducha Evy Mrštíkové.

„Vy jste to četla v novinách?“ zamumlal Smetana plnými ústy. „A kdy, prosím vás?“

Růžena si sedla vedle Jozífka, bosé nohy s červeně nalakovanými nehty složila pod sebe, zapálila si lípu a usmála se.

„No přece ten den, jak jste tady byli,“ řekla. „Dopoledne o svačině. Bavila se o tom celá dílna.“

„Tak vy jste věděla, na koho se ptáme?“

„No jasně,“ kývla Růžena. „Taky jsem se snažila, ne?“

„A co z toho byla pravda?“ vybafl Jozífek.

„Všecko,“ odpověděla dívka. „Taky jsem vám napsala přesně to, co bylo v novinách. Já si nevymýšlím, sklenička mi jezdí sama. Včera jsem se ptala Napoleonova ducha, jestli toho vraha chytíte vy, nebo ten kapitán, jak tady byl.“

„Co říkal?“

„Chytíte ho vy,“ řekla Růžena.

„Napijeme se?“

Ťukli si.

„Na co?“ zeptala se dívka.

„Na zdraví,“ zažertoval Jozífek.

„Na naši lásku,“ pravila Růžena Vosáhlová. „Já chodím s jedním soustružníkem, ale nic to není. Já se na něj vybodnu. Hned zejtra. Kam půjdeme spát? Do ložnice?“

„Nejsem právě ospalý. Je odpoledne.“

„Je šest pryč,“ opravila ho Růžena. „A mně se chce spát. Strašně. Zapal si, cigára jsou na stole.“

Potom seskočila z gauče, otočila se k Jozífkovi zády a začala se svlékat. Jozífek si uvědomil, že si vůbec neví rady. Kdyby ta žába byla aspoň stejně ošklivá jako pitomá, pomyslel si nešťastně.

„Růženko,“ vzdychl.

Ušklíbla se na něj přes rameno. Šatová zástěra visela přes židli. Navyklý pohyb paží dozadu – podprsenka. Dlaně sjely po bocích směrem ke gumě kalhotek.

„Jak jsi přišla na to, že ta dívka byla v jiném stavu?“ zeptal se Jozífek, aby to zarazil.

Nezarazil nic. Růžena uměla mluvit při jakékoliv činnosti. Zřejmě zvyk ze zaměstnání.

„Já ti to řeknu, ale nech si to pro sebe, jo?“

„Na sto hříchů.“

„Tak jo,“ řekla potěšeně Růžena, hopkujíc na jedné nože. „Přišli na to naši, víš? Hledali jste přece tetu, ne? A teta je škrt a zlá babizna. A dělala potraty. A když o vás psali, jak jste našli tu mladou holku a hned nato jste sem přišli shánět tetičku, bylo nám jasný, že v tom má prsty. Jenže my nechtěli, aby to vypadalo, že jsme ji udali – taky jsme policajtům neřekli ani ň. A já to s tou skleničkou našvindlovala. Stejně to udělala ona, to je hotový. A víc nevím a už toho nech, mně je zima, brrr!“

Koukala přitom na Jozífka přimhouřenýma očima. Připadal si jako v Egyptě u Putifarů.

Najednou zařinčel zvonek.

„Soustružník,“ lekl se Jozífek.

Růžena se oblékla ještě rychleji, než před chvílí svlékla.

Ten někdo venku asi přelezl vrátka, protože se ozvalo štěkání Bobíka a vzápětí úpěnlivé ťukání na okno, zastřené květovanou záclonou.

„Kdo to může být,“ šeptala dívka vyděšeně. „Karel by sem takhle nelezl. Panebože, zrovna teďka!“ A zhasla.

Jozífek si stoicky zapálil a usedl na gauč mezi dva salámy polštářů.

„Tak to vidíš, Máňo,“ zabručel si pro sebe.

Vzápětí byl zase na nohou, protože se venku ozval vzrušený hlas. „Jestli jste v posteli,“ šeptal astmaticky, „vylezte ven třeba nahý. Musíme pryč, na návsi stojí auťák s Pařízkem a Dvořákem.“

„Pusu,“ řekla nenapravitelná Růžena.

Jozífek jí vyhověl, aby nezkomplikoval už dost nepřehlednou situaci. „Ukliď ty skleničky a vajgly,“ řekl důrazně. „A ne abys Pařízkovi něco vykládala! Nikdo tu nebyl. Mlč, i kdyby tě kapitán sváděl. On je to starý proutník.“

„Co si myslíš?“ urazila se Růžena. „Já přece miluju jenom tebe, ne?“

„Ale jo,“ připustil Jozífek a vyskočil oknem na zahrádku.

„Ahoj,“ zavolala za ním dívka a hodila mu kabát. Přikryl Karlštejn a jak ho Jozífek v rychlosti uchopil, shodil kus cimbuří.

Veliký už seděl za volantem oplíka a motor škytal.

„Jděte dál,“ houkl Jozífek a vecpal se k volantu. Reflektory Pařízkova moskviče nahmataly plůtek Vosáhlovic zahrádky se zneuctěným Karlštejnem ve chvíli, kdy oplík zběsile poskakoval po polní cestě. Vedla někam do tmy.

„Co médium?“ zeptal se Veliký. „Po vesnici se povídá, že je sama doma a přijel za ní šamstr s takovejhlema fousama.“

„Mluvila s Napoleonem,“ řekl Jozífek. „Jedeme do nějaké drůbežárny, sakra.“

48.

„Podívejme se,“ řekla Kristina. „Tak vy jste syn pana Kroba! Že vám dali řidičák?“

„Proč?“

„Kolik vám je? Tak sedmnáct.“

Jiří Moravec sáhl po klíčku startéru.

„Nechte to,“ řekla Kristina. „Já nikam nepospíchám. Pojďte se tadyhle kousek projít. Povězte mi pěkně popořádku, co vás vlastně trápí. A dejte mi ještě jednu cigaretu.“

Vystoupili. Zdálo se, jako by mladík nebyl příliš potěšen náhlým obratem v chování své společnice. Šli podél lesa mlčky. Jiří vrazil ruce do kapes a mračil se.

Byl docela hezký. Krobovi se příliš nepodobal. Měl černé husté vlasy, sčesané vzadu přes límec a po stranách přes uši. Oči měl modré. Byl prostřední výšky, ale drobné Kristině se zdál vysoký. Kožená bunda mu dělala širší ramena, než ve skutečnosti měl.

„Vy se nemáte s tátou rádi?“ přerušila mlčení Kristina.

„Proč? Máme. Já ho vždycky obdivoval a táta mi dal všechno, nač jsem si vzpomněl,“ odpověděl mladík.

„Gabriel Krob je pseudonym?“

„Jo. Umělecké jméno.“

„Viděl jste otce při filmování?“

Jiří neodpověděl. Kristině se zdálo, že se mu o práci Gabriela Kroba nechce mluvit. Ale o čem vlastně chtěl mluvit? Zeptala se.

„Já vlastně ani nevím,“ vzdychl chlapec. „Dneska ráno jsem si vzal auťák a jezdil jsem kolem města. Hrozná otrava. Já sice mám známé, ale všichni ve mně pořád vidí syna toho slavného Kroba. A mně to leze krkem. To pochlebování. A všecky ty lidi. Když mě někam zvou, dělají to proto, že se mnou třeba přijde Gabriel Krob. Když je zvu já, jdou, protože tam třeba bude Gabriel Krob. A potom, táta je mladý. Jsou z toho věčné problémy.“

Jiří Moravec se zarazil.

„Myslíte s děvčaty?“

„Tak nějak,“ kývl Jiří. „Je jich moc. A ty, co kamarádí se mnou, to dělají kvůli otci. Vím to, i když mi to třeba neřeknou.“

„Vy jste myslel, že s vaším otcem chodíme?“

„Myslel.“

„A proč – proč jste –“

„Bylo mi vás líto,“ vyrazil ze sebe chlapec. „Četl jsem o tom vašem Matterhornu. Já – já mám děsnou závrať. V životě bych nevylezl výš než tři metry. Vy jste jiná než ty ženské, co znám. Prostě něco chcete. Otec je také jiný – ale kdybyste s ním kvůli tomu chodila, ztratíte všecko a budete jenom ta Krobova dívka. Budete existovat jenom pro to, aby měl otec dalšího diváka pro svoje nekonečné divadlo. Jako Lény. Otec ji sice trénuje, ale to byste musela znát. Vlastně jsem o tom takhle mluvit nechtěl.“

„Odpusťte,“ řekla tiše Kristina.

„Vy odpusťte.“

„Ale ne. Já vás urážela a smála se vám. Vy jste vlastně moc hodný, Jiří. Já vím, že máte otce rád a že se mu obdivujete. O to je cennější to, co jste mi řekl. I když to nebylo třeba. Ale vy jste to nemohl vědět.“

„To je dobře, že je to takhle,“ zabručel chlapec a kopl do staré smrkové šišky. „No nic. Vlastně jsme o ničem nemluvili. Já vás dovezu domů.“

Vrátili se k vozu.

„Počkejte,“ řekla Kristina.

Zatímco Jiří obracel vůz, doběhla na okraj lesa. Rostly tam sněženky.

„Tumáte,“ řekla chlapci, který najednou nevěděl, kam s očima. „Vezměte si to na usmířenou. Je jich dvacet. Abyste nemyslel, že nevím, kolik je vám let.“

„Jednu vám vrátím,“ řekl Jiří. „Narodil jsem se třiadvacátého srpna v pětačtyřicátém roce.“

„Když zavřete oči, něco vám k těm kytičkám přidám,“ pravila Kristina.

Jiří Moravec zavřel oči.

Kristina ho políbila na čelo.

„A už jeďte,“ zaprosila. „Já toho času přece jen nemám tolik.“

„No hrome,“ řekl chlapec nadšeně. „Vy byste ze sebe módní doplněk dělat nedala, co?“

„Dupněte na to, vy Romeo,“ odpověděla mu a přimhouřila jedno oko. „Pošlu vám pohled z Matterhornu.“

„Beru to,“ zabručel Jiří. „Jste ohromná.“

Bavorák se rozjel.

Místo se skupinou smrků zůstalo za nimi.

49.

Veliký a Jozífek zdárně prokličkovali drůbežárnou. Propletli se též nějakými ohradami pro dobytek. Nakonec se dostali přes louku na další silnici a ta je dovedla na státní. Přijeli domů poměrně brzy a Jozífek v přítomnosti Kristiny zapomněl dočista na svou lásku z chaloupky v Pětinožích.

„Tak to vidíte,“ řekl Veliký, když před něj Gréta postavila obvyklý hrnec kávy. „Spiritismus! Udělali jsme ze sebe maximální pitomce.“

„Copak asi chtěl Pařízek v Pětinožích?“ podivil se Jozífek.

„Nejspíš jel na seanci,“ řekla Gréta.

„Někdo se štrachá po schodech,“ podotkla Kristina. Crrr! Jozífek šel s povzdechem otevřít. „Kdo to sem zas leze,“ pravil.

Byl to nadporučík Dvořák.

„Půjčte mi nějakou sklenici,“ požádal. „Přinesl jsem si flaškový pivo.“

„Hele, smíchovské,“ podivil se Veliký. „Odkud?“

„Ze Smíchova,“ řekl Dvořák a nalil si: „Byli jsme v Praze.“

„V muzeu?“

„Taky,“ přikývl Dvořák. „Cajk nemáme. Potom jsme se sebrali a jeli jsme za panem Mrštíkem. Vypadá to přinejmenším na zanedbání rodičovské péče. Paní Mrštíková vůbec vypadla, rozešli se už dávno a dcera žila u otce. Ten ji nakonec nechal, ať si žije po svém. Podle toho to taky vypadalo. On si teď rve vlasy, ale myslím, že hlavně proto, že se to patří.“

„Nestěžoval si?“ zeptal se napjatě Smetana.

„Ani ne. Asi se bojí, že se prošvihnou ty jeho černé zuby.“

„On má černé zuby?“

„Ale – no tak.“

„No jo,“ řekl Jozífek a tvářil se, jako když to teprve pochopil. „Určitě si nestěžoval hlavně kvůli tomu. Kvůli nám by si ani stěžovat nemohl. Dohromady jsme mu nic neudělali.“

„Jak se to vezme,“ usmála se Gréta. „Střihnul jsi mu ji pořádně. Jenže on mě předtím sváděl, což je taktéž žalovatelné.“

„Takže efekt veškerý žádný?“ zeptal se Veliký Dvořáka.

„Ale jo,“ řekl Dvořák. „Něco by bylo. Mrštík sice neví, jestli byl ten kalendářík jeho dcery. Zato si vzpomněl, co znamená to datum, které nezapadá do osmadvacetidenního cyklu.“

„Vážně?“

„On totiž dvaadvacátého srpna bral. A dcera si od něj půjčila tři stovky. Jela někam na výlet – druhý den. A vrátila se následujícího dne dopoledne.“

„Dalo by se tedy vzít v úvahu, že třiadvacátého srpna minulého roku odjela Eva z Prahy a vrátila se čtyřiadvacátého dopoledne. Co si koupila za ty tři stovky, to si pochopitelně pan Mrštík nepamatuje.“

„Všechno ne,“ usmál se Dvořák. „Ale jedno ví docela jistě. Láhev Gold King Whisky.“

„Přivezla ji zpátky?“

„Samozřejmě že ne.“

Veliký udělal „hm“.

„Potom jsme byli znovu v Pětinožích. Pařízek si vzal do hlavy, že jela tam.“

„A copak jste zjistili v Pětinožích?“ zeptal se poťouchle Jozífek.

„Nic. Nebyli doma.“

„Máte smůlu,“ prohlásil Jozífek. Dvořák mávl rukou a napil se piva.

„Nic si z toho nedělejte,“ řekl mu Veliký. „Že by jela Eva Mrštíková s láhví whisky k Vosáhlovům, je velice pochybné. Jela docela jinam.“

„Vy víte kam?“

„Nevím, ale pochodila tam dobře,“ ušklíbl se Veliký. „Nabalila tam nějakého prachového kořena, nezdá se vám? Je přece divné, že si musela půjčit peníze na láhev, když od jejího otce víme, že koncem srpna měla peněz dost. Třiadvacátého peníze neměla. Vsadil bych se, že je měla druhý den. Moc času do konce srpna nezbývá, že ano.“

„To je docela solidní hypotéza,“ souhlasil Dvořák.

„Ukazovali jste Mrštíkovi to prádlo?“

„Samozřejmě. Nepamatuje si.“

„Ale flašku si zapamatoval. Zajímavé. Vypadá to, že děvče jelo třiadvacátého srpna něco oslavovat, což?“

„Copak je vám, Kristino?!“ řekl Jozífek a vyskočil.

„To nic není,“ vzdychla Kristina. „Měla jsem najednou divně před očima. Snad je to jenom náhoda – vlastně, musí to být náhoda; já totiž vím o jedné možnosti, jak spojit tu láhev, datum a město.“

„Ježišmarjá,“ zakvílela Gréta. „Vysyp to a nenapínej!“

„Třiadvacátého srpna měl osmnácté narozeniny Jiří Moravec. Pokud vám to jméno nic neříká –“

„Kdo je to?“ zeptal se Dvořák.

„Syn Gabriela Kroba,“ řekla Kristina.

50.

Skaláry se zahemžily, ale jejich pán a vládce na ně neměl čas. Dole na vrátnici seděl Jiří Moravec. Pařízek sice nevěděl, proč by měl syn Gabriela Kroba mít něco společného s pražskou příležitostnou manekýnkou jen pro ono osudné datum, ale protože zatím ani jedna z dosavadních stop nikam nevedla, nebylo možné to ignorovat.

Kapitán Pařízek se usadil za svou zasklenou katedru. Dvořák se usadil ke stroji. Nabídl se, že protokol napíše, a vrazil do stroje o papír víc. Potřeboval kopii pro Velikého.

Zavolali na vrátnici.

Za chvíli se objevil uniformovaný a strčil do dveří Jiřího Moravce. Mladík měl nechápavý výraz a ospalé oči. Bylo znát, že ho vytáhli z postele.

„Posaďte se,“ vybídl ho Pařízek. „Potřebujeme vědět pár věcí. Nebylo možné se o tom bavit u vás doma.“

„Mohu si zapálit?

„Nemůžete, mám tady ryby a rostliny.“

„Tak mě tu dlouho nedržte. Chce se mi spát. Rád vám řeknu, co potřebujete, pokud to budu vědět. Nemohlo to počkat do zítřka?“

„Myslíte, když to trvalo tak dlouho –“

Pařízek se odmlčel a prohlížel si Jiřího Moravce.

„Nerozumím,“ odpověděl chlapec.

„Myslím Evu Mrštíkovou.“

„Povědomé jméno. Kdo to je?“

Pařízek mu podal fotografii.

„Hezká holka,“ kývl mladík. „To je ona?“

„Kdo?“

„Eva Mrštíková.“

„Odkud znáte to jméno?“

„Nevím,“ pokrčil rameny chlapec. „Je mi povědomé.“

„Čtete noviny?“

„Někdy. Sport, hlavně.“

„Četl jste poslední číslo Severních listů?“

„Náhodou ano.“

„Co vás tam zaujalo?“

„Článek o Kristině Danišové. A to – o té mrtvole v kalichu.“

„O Evě Mrštíkové, že?“

„Aha!“ řekl Jiří Moravec. „Jmenovala se tak. To jméno jsem četl v novinách. Proto je mi povědomé.“

„Tvrdíte, že neznáte ani dívku na fotografii, ani Evu Mrštíkovou.“

„Ale to je přece ona?!“

Pařízek chvíli mlčel. Dvořák v koutě okusoval tužku. Také by kouřil. Ale v tom byl Pařízek neoblomný. „Co jste dělal třiadvacátého srpna loni?“

To byla otázka, přesně zařazená do sledu těch zdánlivě zbytečných. Pařízek ji vystřelil jak rachejtli. Mladík se trochu zarazil.

Pařízek a Dvořák mlčeli.

„Třiadvacátého srpna jsem měl osmnácté narozeniny,“ řekl pomalu Jiří Moravec.

„Oslavoval jste s přáteli, ne?“

„Byl jsem tři dny na výletě,“ odpověděl chlapec pevně.

„Kde? A s kým?“

„Automobilem v Drážďanech. S maminkou.“

S tímhle Pařízek nepočítal. Jiří Moravec mohl znát Evu Mrštíkovou a zapírat to. Dlouho by to nevydržel. Ale na třiadvacátého srpna měl nevyvratitelné alibi. Lež to být nemohla, tak hloupě nevypadal.

„Kdy jste odjeli?“

„Dvaadvacátého ráno,“ řekl Jiří. „V pátek.“

„Vy si to nějak pamatujete,“ poznamenal kousavě Pařízek.

Jiří Moravec pokrčil rameny.

„Vaši rodiče jsou rozvedení, že?“

„Nejsou,“ řekl chlapec. „Já o nich mluvit nebudu, zeptejte se jich. Moje matka bydlí v Praze, Průběžná 1627. Strašnice.“

„Loni tam také bydlela? Myslím v srpnu?“

„Ne. To byla ještě s námi.“

„Dobře,“ kývl Pařízek.

„Ještě něco?“ zeptal se Jiří.

„Už jenom maličkost,“ řekl náčelník. „Vzpomínáte si, co jste dělal sedmnáctého září?“

„Je mi líto,“ odpověděl chlapec. „Nevím. Copak to bylo za den?“

„Sobota,“ pomohl mu Pařízek. „Tenkrát byla ta hrozná vedra. Pokuste se vzpomenout si, je to pro nás důležité.“

„Vedra?“ opáčil Jiří Moravec. „Počkejte – sobota. Už vím. Měli jsme takové sezení v loděnici na přehradě. Pár známých. Už ani nevím, kdo tam všechno byl.“

„Vzpomeňte si.“

„No – já, otec, potom Lény Michálková –“

„Lény?“

„Eleonora,“ opravil ho Jiří. „Frantík Šoly… –“

„Kdo je to?“

„Spolužák z dvanáctky. Potom Robert Šindelář, to je, známý Lény Michálkové – ani nevím, co dělá. Kdo to tam ještě byl? Lolobrigida. To je přítelkyně Roberta.“

„Jmenuje se?“

„Nevím. Já ji vlastně neznám.“

„Adresy těch lidí nám říct můžete?“

Jiří Moravec se zamyslit. „Frantík Šoly bydlí v Pražské, tam co je to velké lahůdkářství. Lény někde u konečné čtyřky. Ostatní nevím.“

„Co jste dělali v té loděnici?“

„Trochu pili. Povídali si. A tak.“

„Jak dlouho?“

„Asi do dvou nebo do tří. Dost dlouho.“

„A potom?“

„Co potom? Šli jsme domů.“

„A Eva?“

Jiří Moravec se mírně usmál: „Proč se mě takhle snažíte splést? Víte přece, že ji neznám a že tam nebyla.“

„Říkal jste nejdřív, že si nepamatujete, kdo tam byl.“

„Ale pamatuju si, kdo tam nebyl.“

„Dobrá. Je vám snad jasné, že se zeptáme ostatních?“

„Máte na to právo.“

„To mi nemusíte říkat, mladíku,“ ujistil ho Pařízek. „Jděte si lehnout, až támhle soudruh překlepne vaši výpověď, musíte nám to podepsat.“

Dvořák měl naštěstí odborné znalosti ve stenografii a ostatních kancelářských vědách. Výpověď byla napsána cobydup. Dokonce se podařilo stopit jednu kopii, aniž si toho Pařízek všiml.

Jiří Moravec se podepsal.

„Bylo vám to k něčemu dobré?“ zeptal se.

„To se uvidí,“ zavrčel Pařízek. „Tak běžte.“

„Na shledanou,“ řekl mladík a vyšel ze dveří.

„Řekl na shledanou,“ poznamenal Dvořák. „Pesimista.“

„Jdeme dom,“ pravil Pařízek. „Zítra máme vyslýchat tolika lidí, že z toho zblbneme. Vezmeme si to napůl, soudruhu nadporučíku. Byl tady někdy za Velikého takový frmol?“

„Furt,“ řekl Dvořák. „Dovolte mi odejít.“

„Nebuďte tak komisní, soudruhu nadporučíku,“ napomenul ho náčelník. „Jsme oba na jedné lodi, že ano.“

Dvořák pozdravil a odešel. Kabát měl ve své kanceláři. A nechtělo se mu jít s Pařízkem. Měl ho za celý den dost. Pařízek jeho také, takže se vzdálili do studené noci různými směry.

51.

„Vím o tom,“ řekl Veliký, zíraje oblakem partyzánkového dýmu na mistra Gabriela Kroba. „Nějaká shoda v datu nebo kterého čerta. Je to trapné, opravdu.“

Byla středa ráno. Veliký se právě nasnídal a zatopil. Dvořák volal, že nemůže přijít kvůli výslechům. Podezřelí a svědci se včera nečekaně rozmnožili. Slíbil, že zavolá, pokud budou nějaké novinky, a Veliký se rozhodl strávit den v křesle. Chtěl se na chvíli zbavit neodbytných myšlenek. Do toho mu Smetana přivedl Gabriela Kroba, kterého se mu podařilo propašovat předsíní tak, aby se s ním nesetkala Kristina. Potom se vzdálil, protože Veliký zběsile mrkal.

„Mně to velikou reklamu neudělá,“ vzdychl Krob. „Tady se rozkřikne všechno. I takovéhle přísně tajné záležitosti.“

Veliký to chápal. Vzpomněl si, jak se ve městě povídalo, že se hledá mrtvola nějaké dívky v době, kdy to nevěděl nikdo kromě Bezpečnosti a Velikého detektivního klanu. Krob přišel přímo od Pařízka, který si ho předvolal na osmou hodinu. Dobrou náladu neměl.

„Nevěděl jsem, co dál. Nějak mě napadlo, že byste mi mohl poradit.“

„V téhle věci vám těžko poradím,“ odpověděl mu opatrně Veliký. „Na co se vás vlastně vyptávali?“

„Ověřovali si výpověď našeho Jirky – vytáhli ho v noci z postele na základě kdovíčeho. Samozřejmě, že byl v Drážďanech. Proč je zajímá třiadvacátý srpen? O jaké shodě v datu jste to mluvil?“

„Něco o tom vím,“ řekl Veliký. „Mám tam známé. Ale nechte si to pro sebe. Hledají někoho, kdo znal Evu Mrštíkovou. To byla ta dívka, kterou našli v kalichu na věži kostela –“

„Kterou jste našel vy,“ opravil ho Krob. „Jenom nebuďte tak skromný.“

„Dobře. Vidím, že vám nemusím vysvětlovat základní věci. Prostě ta dívka byla třiadvacátého srpna tady ve městě. A jela sem s láhví whisky. Což by mohlo být ve spojitosti s narozeninami vašeho syna.“

„Ale to je přece absurdní!“ zvolal Krob. „Směšné! Jak přišli právě na Jirku? Kolik lidí ve městě se mohlo narodit ve stejný den!“

Veliký věděl dobře, jak přišli právě na Jiřího Moravce. Jelikož to nevěděl Krob, bylo jasné jedno. Syn se mu nepochlubil s rozhovorem, který měl s Kristinou. Nebo se pochlubil a Krob to nechtěl říci. Proč asi?

„Jak vidíte, vyšetřovatelům se to směšné nezdá.“

„Zato mně připadá směšný ten kapitán. Copak takhle se jedná s lidmi?“

Copak takhle se jedná s mistrem Krobem, opravil si jeho výrok Veliký. „No Pařízek je trochu přímočarý,“ řekl nahlas.

„Velice přímočarý,“ ušklíbl se trpce Krob. „Zdá se mi, že nemá právo vyptávat se lidí, jak tráví svoje volné chvíle.“

„To je těžké, mistře,“ řekl Veliký. „Lidé většinou přestupují zákon ve volných chvílích.“

„Čím jsem přestoupil zákon já nebo Jirka? Proč mě Pařízek znemožňuje před známými? Předvolal si celou společnost, která se mnou loni na podzim chodívala do Jachtklubu. O co mu vlastně jde?“

„Vy si přesně nepamatujete, co jste dělal sedmnáctého září minulého roku?“ zeptal se Veliký. „Jsou jisté věci, které je nutno vyjasnit. A pokud chcete vyloučit nepřesnosti, musíte se ptát většího množství lidí. Tím se propracujete k přibližné pravdě. Víte, nikdo si nemůže pamatovat, co dělal před půl rokem. A to, aby ručil za svou výpověď o tom, co se před takovou dobou stalo, je vůbec nemožné.“

„Ale copak já vím, co se stalo před půl rokem? Vím jenom to, co jsem se dočetl v novinách. Ostatně – sedmnáctého září jsme měli schůzku s přáteli v loděnici. A byli jsme tam od pěti odpoledne do tří ráno. To je snad alibi, ne?“

„Pařízek říkal, že potřebujete alibi? To snad ne!“

„Neříkal. Ale budu se zřejmě muset po nějakém poohlédnout. Jako podezřelý z vraždy.“

„Prosím vás,“ řekl znechuceně Veliký, „nechte těch silných slov. Vypravujte mi raději, co jste dělali v tom Jachtklubu. A řekněte mi to svými slovy, já zatím postavím na kafe.“

52.

„Vezmu si asi advokáta,“ vzdychl Krob.

„To by bylo předčasné.“

„Kéž byste měl pravdu.“

„Povídejte.“

„V Jachtklubu je taková klubovna, zařízená jako kajuta na staré lodi,“ začal Krob. „Sám jsem tam sháněl některé doplňky. Jsem členem klubu od padesátého roku. Mám tam loď, ale moc neplachtím, nemám čas. Toho sedmnáctého odpoledne foukalo. Jirka říkal, že si půjde zajezdit. Neměl jsem náhodou nic zvláštního na práci – týden předtím jsme dokončili Vichřici. Šli jsme tedy oba, a když jsme se vrátili a uklidili loď, objevila se tam Lény Michálková. To je žába, kterou trénuji, víte?“

„Znám,“ kývl Veliký. „Byla tehdy na recepci. Kolega ji vezl domů a měli nějaký incident s chuligány.“

„Přivedla s sebou jistého Roberta – ani nevím příjmení. Ale je to jeden z těch přicmrdálků kolem hřiště. Nejraději by byl placeným trenérem; má slušné teoretické znalosti. Začal myslím institut, ale vyhodili ho. Tak se teď fláká kolem atletů a kecá jim do tréninku. Sám sport nedělá, spíš hulí a chlastá.“

„Má na to?“

„Zřejmě ano,“ kývl Krob. „Nejspíš si vydělá.“

„Kde pracuje?

„To nevím.“

Voda začala bublat. Veliký si došel do kuchyňky pro utěrku a zvedl konev. Na musgraveskách se voda vařila dřív než na vařiči.

„Tady je cukřenka.“

„Děkuju. Piju hořké.“

„Aha. Fajnšmekr. A – nikdo další v té loděnici nebyl?“

„No – jak bych to řekl – nechtělo se mi domů. Tenkrát jsem ještě bydlel pohromadě s manželkou a nevypadalo to mezi námi právě dobře. Navrhl jsem, že bychom mohli posedět v klubovně. Robert byl hned pro a šel zatelefonovat pro jednu svoji přítelkyni. Taková atraktivní kost to je. Říká se jí Lolobrigida. Jmenuje se pochopitelně jinak.“

„Jak?“ zeptal se Veliký z kuchyňky, kam odběhl pro lžičky.

„Marie Hlinská.“

Veliký si to napsal tužkou na olejový nátěr zdi. Nechtěl si před Krobem dělat poznámky. Vzal lžičky a vrátil se ke stolku s kávou.

„Jirka si také zavolal – má jednoho kamaráda, Frantík Šoly se jmenuje. Chodili spolu do školy. Je to takový drobný klučík, ohromně šikovný. A hotový klaun. Taky hraje výborně na kytaru.

„Co bylo dál?“

„Asi během hodiny jsme se sešli,“ pokračoval Krob. „Lolobrigida přinesla dvě láhve červeného. Já měl v klubovně nějakou whisky, dal mi ji kolega při natáčení. Taky ji od někoho dostal. Black and White, pravou. Frantík přinesl kytaru. No – a potom jsme zpívali a mleli páté přes deváté. Robert měl nějaké desky, pouštěli jsme si gramofon a pokusili se tančit. Nakonec se vybíralo na další pití. Pokud si vzpomínám, skočilo to dost otravně.“

„To další pití jste přinesli?“

Krob kývl.

„Kolik a jaké?“

„Láhev štoku.“

„A vypili jste to?“

„To byla právě chyba,“ povzdychl si Krob. „Vypili.“

„Dvě láhve červeného, láhev štoku, whisky –“

„Půllitr.“

„To jste museli vypadat,“ podotkl Veliký.

„Nejhůř dopadl Jirka,“ řekl Gabriel Krob. „Já skoro nepil, byli jsme tam vozem a já ho nerad nechávám venku. Asi ve dvě hodiny jsme se rozhodli, že půjdeme na chvíli k nám. Vzal jsem Jirku do vozu, protože usnul a bylo mu nanic. Ostatní šli pěšky.“

„Říkal jste, že vaše paní –“

„Ale ne, tohle jí nevadilo,“ usmál se Krob. „Naše neshody pramenily z něčeho docela jiného. Je veselá, má ráda společnost. Myslel jsem, že nás ráda uvidí.“

„Proč s vámi nešla do Jachtklubu?“

„Pohádali jsme se trochu.“

„To nejde dohromady, nezdá se vám?“

„Přece jsem trochu pil,“ vysvětloval to Krob. „Měl jsem takovou smířlivou náladu.“

„A v důsledku toho jste sebral podnapilou společnost a táhl ji v půl třetí ráno do svého bytu?“

„Divné, že?“

„Poněkud.“

„My umělci jsme prostě jiní než ostatní lidé,“ vzdychl Krob nešťastně.

„Jak to dopadlo?“

„Dost divně,“ vzdychl Krob ještě jednou. „Když jsem otevíral garáž, utekl mi Jirka z vozu. Nevěděl jsem, kde je, a napadlo mě, že šel sám domů. Rozběhl jsem se za ním. U domovních dveří čekala celá parta, ale Jirka tam nebyl. Ani Lény tam nebyla.“

„Takže ne celá parta, ale ti dva kluci a Lolobrigida, že?“

„Přesně tak,“ souhlasil Krob. „Mysleli jsme, že je Lény někde s Jirkou. Ona na něj občas dělala oči. Nemyslela to sice vážně, ale když člověk něco vypije…“

„Chápu,“ usmál se Veliký. „Co říkala paní?“

„Řekla, abychom šli nahoru, že se po Jirkovi podívá.“

„A dál?“

„Vařili jsme si nahoře kávu. Potom se vrátila Lény. Sama. Jirku prý neviděla.“

„Kde byla?“

„Někde v parku. Blinkala.“

„Kdy přišel Jirka?“

„Přivedla ho manželka – asi za hodinu. Ale to už zábava nestála za nic, tak jsme se rozešli.“

„Řekla vám paní, kde Jirku našla?“

„Neřekla. Druhý den jsme o tom nemluvili.“

„A tohle všechno jste vyprávěl Pařízkovi?“

„Ano.“

„Jak se tvářil?“

„Říkal, že nechápe, jak se může někdo takhle bavit.“

„A co jste mu na to řekl vy?“

„Že nejsem akvarista, ale filmový herec.“

„No, to jste mu to dal. Poslyšte, nedělejte si z toho nic. Ostatní nejspíš řeknou totéž s malými obměnami. Nemá smysl, abyste se nějak znepokojoval. Ten váš mejdan má k případu Evy Mrštíkové nekonečně daleko.“

„Děkuju vám – aspoň za útěchu,“ usmál se Krob. „Nebudu vás dál zdržovat.“

Vstal.

„Buďte zdráv,“ řekl Veliký. „Kdyby se snad situace nějak zkomplikovala, dejte mi vědět. Pokusím se Pařízkovi domluvit. A tu naši debatu si nechte pro sebe.“

Doprovodil herce ke dveřím.

Shodou okolností se potkali s Kristinou. Nesla velkou nákupní brašnu, napěchovanou potravinami.

„Dobrý den, mistře,“ odpověděla na Krobův pozdrav. „Jak se máte? Panebože, zapomněla jsem koupit ementál.“

„Neměla jste mi slibovat smažený sýr,“ řekl ponuře Veliký.

„Jestli chcete, svezu vás,“ nabídl se Krob. „Aspoň se nějak revanšuji panu Velikému za právní poradu.“

„Přijímám s povděkem,“ usmála se Kristina. „Stejně ten sýr nebudou mít hned v prvním krámě.“

Veliký převzal brašnu se zásobami a Kristina s Krobem zmizeli na schodišti.

„Kdo to byl?“ zeptal se Jozífek za dveřmi ateliéru.

„Kristina,“ informoval ho ochotně Veliký. „Zapomněla sejra a jela ho s Krobem shánět. Je to velice ochotný člověk.“

„Ano,“ souhlasil Smetana. „Je to velice ochotný člověk, hrom aby do něj bacil.“

U Velikého zakručel telefon.

Veliký strčil tašku do dveří a vrátil se k sobě. „Slyším,“ řekl nedočkavě.

„Vyslýchali jsme Kroba,“ ozval se ve sluchátku Dvořákův hlas.

„Já taky,“ řekl Veliký. „Hlavně ohledně toho matiné sedmnáctého. To je neuvěřitelné, co ti lidé vypili. Všimli jste si té podezřelé okolnosti, že utahaní a silně sťatí turisté přišli ke Krobům dřív, než tam dojel bavorák pana domácího? Pokud vím, je ta vila aspoň půl hodiny cesty od přehrady.“

„To je nadělení,“ řekl Dvořák radostně. „Velice mě těší, že vám mohu sdělit jako první, že tu vilu u rozhlasu koupil Krob v prosinci. Sedmnáctého září bydlel docela jinde. Z Jachtklubu se tam dá jít přes můstek u přehrady, zatímco silnice obtáčí celou přehradu. Pěšky je to o polovinu blíž.“

„A kde bydlel?“ zeptal se Veliký.

„V tom baráku, který velice dobře známe,“ zaševelil Dvořák. „Paní Štajnerová byla jeho sousedka.“

53.

„Co si o tomhle myslet?“ řekl Jozífek. „Krob bydlel v tom bytě, co teď bydlí ta pěkná paní, že ano? Pročež by bylo třeba zjistit, kdo se odtamtud odstěhoval před čtrnácti dny. Paní Krobová, nebo někdo, kdo tam bydlel jenom od prosince minulého roku?“

„Stejně je to divná náhoda,“ řekla zamyšleně Gréta. „Jestli toho třiadvacátého srpna přijela Eva Mrštíková za Jirkou Moravcem, mohla se klidně sejít se Štajnerovou. Jiří byl s mámou v Německu a Krob nejspíš filmoval.“

„A kontakt mezi obětí a Štajnerovou byl navázán,“ souhlasil Jozífek. „Koukejte, já bych měl výbornou verzi: Eva Mrštíková měla pletky s Jiřím Moravcem. Přijela kvůli tomu za ním – hrozil malér. Nezastihla ho doma. Štajnerová vylezla na pavlač. Copa hledáte, slečno? Ále, babičko… načež začala posmrkávat, Štajnerová ji pozvala dál, řekla, ať se vypláče, a Eva se jí svěřila. Bába viděla pěkně oblečenou holku, zvětřila kšeft a nabídla se. Eva řekla, že ještě neví nic jistého. Pak si poznamenala to další datum. Sedmnáctého měla malér potvrzený. Nevěděla kudy kam a jela nakonec sem. U Krobů zase nebyl nikdo doma –“

„Byl,“ přerušil ho Veliký. „Paní Moravcová. Nebo Krobová.“

„Potom se to dá vysvětlit takhle,“ nedal se Jozífek. „Eva, která si na tuhle návštěvu koupila nové prádlo a nové šaty atakdále, přišla ke Krobům a paní jí sdělila, že se pánové šli někam veselit. Tak děkuju, na shledanou. To byl psychologický moment. Pochopitelné. Třeba si myslela, že si ji Jiří vezme, nebo co. A v téhle chvíli, kdy se dověděla, že se někde baví, si nejspíš uvědomila, že je marné od Krobů něco čekat. Počkala, až paní Moravcová zmizí v bytě, a zaklepala vedle. Potom došlo k tomu nešťastnému zákroku. Třeba začala křičet – bába dostala strach a něčím ji omráčila. Snad bychom se měli zeptat nějakého lékaře, jestli se při interrupci nepoužívá nástroj, který by mohl zanechat takovou divnou, půlkruhovitou stopu. Pokud existoval, bába ho uklidila. No – potom zamkla byt a letěla za svým známým, kostelníkem odnaproti. Než se vrátili, vypadala dívka jako mrtvá. Kiliáne, poraď. Co
udělá bláznivý kostelník? To je dar boží, řekne. Nevěrec nám znesvětil kalich. Seberou Evu, donesou ji ke kalichu a zašroubují víko. Et cetera, et cetera, et cetera.“

„Špatná teorie to není,“ připustil Veliký. „Jenom nevysvětluje, kde sebrala Eva toho třiadvacátého srpna peníze.“

„Někde jinde. Prostě to s vraždou nesouvisí.“

„Ano, souviset to nemusí,“ řekl Veliký zamyšleně. „A to víno?“

„Detail,“ prohlásil Jozífek. „Kilián ho došel koupit.“

„Muselo to být v noci, bylo zavřeno.“

„Ano, jenže ta věc předtím se stala odpoledne. Mohli se dohodnout, Kilián šel koupit víno a v noci to provedli.“

„A proč koupil tesavelu? Kostelník přece musí vědět, jak vypadá to církevní víno, nemyslíte?

„No jo… tak to přece jen kupovali v noci. V některé hospodě, kde jiné nedostali. Ostatní došlo. Takže by stačilo zjistit, v které hospodě někdo kupoval deset lahví tesavely v noci ze sedmnáctého na osmnáctého září. Jistě by si to pamatovali včetně kupce.“

„A kde vzal chudý kostelník na deset flašek?“

„Štajnerová měla peníze, peníze, peníze,“ nedal se Jozífek.

„No – já nevím,“ řekl pochybovačně Veliký. „Já bych tam nalil nanejvýš jednu.“

„Vy jste odporný šťoura!“ zvolal Jozífek. „Už vám nic vymýšlet nebudu. Ani mě to nenapadne.“

„Ale jděte,“ zasmál se Veliký. „To, co jste vymyslel, není právě hloupé. Jenže pokud chcete někoho pověsit pro vraždu na základě nepřímých důkazů, musíte být zatraceně pevný v podpatcích.“

„Jakou teorii máte vy?“ zeptala se zvědavě Gréta.

„Tu nejlepší,“ ujistil ji Veliký. „Žádnou.“

„Co budeme dělat?“

„Oběd,“ řekl Veliký. „Je mi úplně jedno, jak vypadají vaše teorie, týkající se škrábání brambor. Ale jíst se musí a na hospodu pokaždé nemáme.“

54.

„Krob je u mě vyřízený,“ řekla ve dveřích Kristina.

„Nesehnali jste sejra, co?“ zeptal se Veliký.

„Sehnali,“ odvětila Kristina. „Kde mám ty pantofle? Aha, Gréta. Děkuju. Svoje máš pod válendou.“

„Copak učinil ten ošklivý aktér?“ otázal se Jozífek, pomáhaje Kristině z kabátu.

„Prohlásil, že ementál budou mít jedině u stadiónu,“ řekla Kristina. „Je to lán světa. Ementál tam měli. Když jsem vylezla z krámu, stála u auťáku ta vrhačka létajících talířů. Mistr se tvářil velice rozpačitě a sdělil mi, že musí okamžitě na stadión. Nějaké problémy se sestavou atletického družstva na trojutkání.“

„A odjel?“

„Chtěl mi zavolat taxík. Zrovna jela tramvaj, tak jsem odmítla a nastoupila. Stanice je naproti krámu. Ještě z tramvaje jsem viděla, jak Lény lezla do vozu.“

„Ten člověk má starostí,“ povzdychl Veliký.

„Představte si,“ řekl Jozífek, „že jsme tady za tu chvilku, co jste sháněla sejra, vyřešili celý případ.“

Kristina se tázavě podívala. Nejdřív na Jozífka. Skončila u Velikého.

„Ano,“ řekl jí. „Zbývá jen objasnění několika maličkostí, což je legrace pro pana Smetanu. Mně už to myslí těžkopádněji. Já si někam doběhnu, oni vám to tady zatím řeknou.“

„Řekl bych, že to bude hned ta první hospoda za kostelem,“ prohlásil suverénně Jozífek.

„Omyl,“ usmál se Veliký. „Jdu do Komunálních služeb. Nespíš tam mají nějaký stěhovací podnik. Ten byt vedle Štajnerové…“

„To by vám spíš řekli na národním výboru,“ namítl Jozífek. „Takový Kobes, číslo dveří šedesát tři. A máte to hned.“

„Děkuju, já se radši zeptám nějakého mébláka,“ pravil Veliký a vycouval do předsíně.

„Oběd bude za hodinu,“ zavolala za ním Gréta.

„To stihnu,“ řekl Veliký, oblékaje si kabát. „Kdyby volal Dvořák, napište si to. Ale tu nejnovější hypotézu mu nevypravujte.“

„Proč?“ zeptal se Jozífek dotčeně.

„Pařízek by vás třeba zatkl,“ prohlásil Veliký.

„Podle toho, co jste říkal o nepřímých důkazech, by mi těžko něco dokazoval,“ odsekl Jozífek.

„Stejně jako Jiřímu Moravcovi,“ ušklíbl se Veliký. „Ptal by se vás třeba, proč jste se v zájmu pátrání po mrtvole rozběhl rovnou ke Štajnerové. Máte vlastně štěstí, že ho to nenapadlo. Ádié.“

Dveře klaply.

„Jsem úplně nevinný,“ řekl Jozífek. „K babě mě poslal on.“

„Nevíte, na co potřebuje mébláka?“ podivila se Kristina.

„Na co potřeboval fasádníka?“ řekl Jozífek. „Má rád muže z lidu. Jsou takoví prostí – co na srdci, to na jazyku. Docela něco jiného než filmaři.“

55.

Pan Kobes, číslo dveří šedesát tři, v duchu přísloví, že o kom se mluvívá, daleko bývá, či my o vlku a vlk za humny, zazvonil u katru kolem šesté večerní. Současně s ním zazvonil telefon a Jozífek s Velikým chvilku zmatkovali. „Udělejte něco s tou potvorou,“ řekl Jozífek. „Člověk neví, kam dřív skočit.“

„Dobrý večer,“ řekl pan Kobes a nadporučík Dvořák. Každý jinde pochopitelně. Dvořák pokračoval: „Nešli byste na pivo?“ a pan Kobes se zeptal, zda neobtěžuje.

„Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se Jozífek, zatímco Veliký ve svém bytě pokřikoval do telefonu. „Jdete za slečnou Hornovou?“

Už předem se těšil, že tlustý pan Kobes kývne a vypukne estráda.

„Ne, ne, mistře,“ zklamal ho Kobes. „Jdu za vámi.“

„Račte,“ pozval ho Jozífek rozmáchlým gestem.

Pan Kobes vešel do předsíně a udělal óh.

Františka Brůžková měla poprsí, že vedle ní Venuše Milónská vypadala jako pubertální nedochůdče. Adélka na vedlejším plátně vysunovala zadeček a tiskla k sobě Mourka, půjčeného od domovní důvěrnice. Opodál visel oranžový akt jisté o nic méně proporcionálně významné Anděly Smutné, vesele se usmívající nad hrnkem kafe.

„Vidím, že jsem na správné adrese,“ řekl radostně pan Kobes a utřel si ústa do bílého kapesníku.

„Co jste mi přinesl?“ zeptal se Jozífek a pozval Kobese dál, aby mu v předsíni neprskal na obrazy.

„Jak bych vám to vysvětlil,“ řekl Kobes zíraje stále a hýžďové svalstvo Adélky ze Sběrných surovin. „Víte, dostal jsem za úkol koupit pár obrazů pro některé salónky na radnici. Jedná se nám o nějaké atraktivní věci – bývají tam recepce, předseda tam přijímá všelijaké delegace a tak. Chceme dát zelenou našim výtvarníkům. Myslím, že bychom se dohodli, ale spěchá to.“

Veliký se vynořil ze svých dveří. „Dobrý večer,“ kývl Kobesovi. „Promiňte. Volal Antonín,“ otočil se k Jozífkovi. „Čeká v sadech.“

„Tak jeďte,“ pobídl ho Jozífek. „Vezměte děvčata s sebou. Já tady projednám nějaký kšeft a přijdu za vámi.“

Gréta a Kristina se nedaly pobízet. Celé odpoledne měly půst. Dvořák nezavolal a Veliký o svém méblákovi nemluvil. Jestliže je teď nadporučík zval na pivo, byly v tom nějaké novinky. Opustily Jozífka a nechaly ho napospas tlustému matrikáři bez výčitek svědomí.

„Čekáme vás,“ zatrylkovala ve dveřích Kristina.

„Příjemnou zábavu,“ zavolal za nimi Kobes, který myslel, že jdou do sadů tančit.

„Nejde jenom o kšeft s emenvé,“ zašklebil se kuplířsky, sotva se za dívkami a Velikým zavřely dveře. „Mistře, jde mi o tohle. Moje žena chce domů originál. Teď jdou do módy akty. Jenže ona nemá ponětí, co takový obraz koštuje. Já vám tedy nabízím tohle: čtyři obrazy pro radnici dostanete jako zakázku. Já je budu vybírat, takže vyberu to, co už máte hotové. A vy mi dáte jeden menší aktík jako provizi.“

„To by šlo,“ souhlasil Jozífek. „Pokud nebude námitek proti cenám, které stejně stanoví fond. Horší je, že skoro všechny akty odesílám příští týden do Paříže na Montmartre. Výstava současného aktivního umění.“

„Nemilé,“ vzdychl Kobes. „Mohli jsme to uskutečnit právě v příštím týdnu.“

„To je těžké,“ zavzdychal Smetana bolestně. „Rád bych visel na Městském národním výboru. Jenže v Paříži polovičku pláten prodám do Louvru. Za tuzexové bony.“

Samozřejmě, že to byla blbost. Jozífek prodal tři obrazy za rok. Jeho zákazníky byli většinou chlípní důchodci a platili na splátky, úměrné svým příjmům.

„Já vím, že nemůžeme trumfnout Paříž,“ řekl s politováním Kobes. „Potřebujeme čtyři obrazy a máme na ně patnáct tisíc.“

„Je mi líto,“ usmál se Jozífek. „Víte co? Namaluju pro město jeden obraz zdarma, oni tam pověsí pořádnou ceduli s nápisem, že dílo věnoval Josef Gé Smetana a ten kšeft pusťte z hlavy.“

„Víc než patnáct tisíc mi neodsouhlasí,“ zanaříkal Kobes.

„Tak ať si tam pověsí lakolík,“ pravil Jozífek.

„A kdybych to vytáhl na dvacet?“ zeptal se s nadějí v hlase Kobes.

„Povídám, že ceny nevymýšlím já,“ ohradil se Jozífek. „Jde jen o to, aby se do honoráře vešly čtyři obrazy. Kvůli hamounění pana byrgrmajstra neuříznu těm děvčatům nohy. Jestli to vytáhnete na dvacet, obětuju se. Slevím. Jakou jste to chtěl provizi?“

„No – aktík, víte? Ale mám jedno zvláštní přání. Přivedu vám model.“

„Manželku?“ vyděsil se Jozífek.

„Ale jděte, hihihi,“ řekl matrikář a poprskal Jozífka. „V tom je právě ten vtip. Seženu jí originál zadarmo. Koho ten obraz představuje, o tom bude vědět houby, a to bude moje malá pomstička za ty její nápady. Není to ohromný fór?“

„Aha,“ pokývl chápavě Jozífek. „Bude to vaše malá Krista z myslivny.“

Matrikář se opět zahihňal. „Vy jste uhodil hřebík na hlavičku,“ kníkl potěšeně. „Kdy ji mám přivést?“

„Kdy podepíšeme smlouvu na těch dvacet – eh, na ty čtyři obrazy?“

„Máte pravdu,“ kývl Kobes. „Z ručky do ručky.“

Jozífek v duchu přepočítával honorář na večeře.

„Přivedu tu dívku, až přinesu smlouvu,“ řekl ještě Kobes. „Bude se vám líbit.“

„To jistě,“ souhlasil Jozífek. Dělalo to tisíc večeří. To byly večeře skoro na tři roky.

„Takže já už nebudu zdržovat,“ děl matrikář.

Jozífek neodpověděl. Zdálo se mu, že z předsíně, odkud přešli do ateliéru hned po odchodu ostatních, slyší nějaký škrabavý zvuk.

„Myši?“ zašeptal Kobes, který to také zaslechl. Chvilku tiše poslouchali.

Škrabání pokračovalo. Potom něco zacvakalo a v předsíni skříply dveře.

Jozífek sáhl po šňůře lampy a vytáhl ji ze zásuvky. Chvíli bylo ticho.

Potom katr skřípl ještě jednou. Ozvaly se opatrné kroky.

56.

Veliký nikdy svoje dveře nezamykal. A neznámý vetřelec se tiše sunul k nim. Pod prahem blýsklo světlo baterky. Pak zavrzaly dveře. Někdo vešel k Velikému a zavřel za sebou.

„Co je to?“ zeptal se Kobes vyděšeně.

„Nevím,“ odpověděl Jozífek. „Ustupte. Mám někde za vámi meč.“

„Meč?! Proboha!“

„Ticho, sakra,“ sykl Jozífek. „Revolver jsem půjčil náčelníkovi Pařízkovi. Přece tam nepolezu jenom tak?“

Kobes ztichl a začal se potit.

Smetana našel meč, dobrou dragounskou zbraň z minulého století. Shodil z jejího koše dvoje vlněné ponožky, které si tam sušily dívky, vylezl z pantoflí a pomalu se vydal ke dveřím. Naštěstí nevrzaly; Jozífek je mazal, aby odcházející modelky nerušily Velikého ze spaní. Teď se to hodilo.

V předsíni byla tma. Ale na konci mírně svítila klíčová dírka u Velikého. Jozífek věděl, kde je v místnosti vypínač. Hned u dveří. Stačila vteřina, snad dvě.

Doplížil se ke dveřím a nahmatal kliku.

Uvnitř se ozývalo tiché skřípění. Zdálo se, že se neznámý dobývá do nějaké zásuvky.

Jozífek otevřel a rozsvítil, s mečem napřaženým do místnosti.

„Ruce vzhůru!“ zařval.

U psacího stolu stála přikrčená postava s černou punčochou na hlavě. Smetana bleskově obhlédl místnost; vetřelec nemusel být sám. Také nebyl. Druhý zakuklenec vyšel ze dveří kuchyňky a třetí se vynořil za telefonem. Okamžik se nic nedělo.

Potom hvízdl vzduchem nějaký předmět. Hodil ho zakuklenec od dveří kuchyňky. Nic jiného než vajíčko mu pod ruku nepřišlo. Snad chtěl Jozífka oslepit, ale netušil zřejmě, že vejce nelétají podle balistických zákonů. Sám se vyděsil, když vajíčko opsalo podivnou křivku a rozpláclo se v opačném rohu místnosti. Poskvrnilo havelok, který Veliký nosíval v letních deštících.

Zakuklenec od telefonu se rozběhl ke dveřím, následován vrhačem vajec. Nedbali pranic Jozífkova zabijáckého končíře. Počítali, že si je na svědomí nevezme, což také uhodli. Přesto byl končíř rozhodujícím činitelem v následující bitvě.

V místnosti, kterou obýval Veliký, byl zrušený klozet, z něhož si oba spolubydlící udělali spižírnu. Mimo jiné tam přechovávali dva společné pytle brambor.

Jelikož se letošní zimy živili ponejvíce knedlíky „V sadech“, zbyl jim jeden plný pytel, který se chystali vyhodit. Právě odpoledne ho Veliký vyvlékl ze špajzu a připravil ke dveřím, aby se s ním ráno něco udělalo. K jídlu už ty brambory nebyly.

Jozífek pytel přesekl vejpůl a brambory se rozběhly po podlaze. Byly vesměs naklíčené a vyřítily se lupičům pod nohy jako stádo splašených bičíkovců.

První zakuklenec sebou praštil jako při ranní rozcvičce. Druhý se složil Jozífkovi do náruče a byl odhozen pod stolek s telefonem, který začal zvonit, jako by volal o pomoc. Stolek zalomil nohama. Třetí zakuklenec, který se předtím zabýval páčením zásuvky, se brambor tak vylekal, že několik vteřin zmateně pobíhal v pozadí. Když zaslechl telefon, propadl panice v domnění, že někdo zvoní u dveří, a vběhl do dveří klozetu. Mezitím se zvedl první a hodil po Jozífkovi těžítko v podobě radnice, které dostal Veliký na památku od národního výboru. Zasáhlo pana Kobese, který pln hrdinského zápalu vešel do dveří. V ruce měl smeták, protože jinou zbraň v té rychlosti nenašel.

„Uh,“ udělal a odešel.

Aspoň to tak vypadalo, protože se po jeho kroku zpět dveře opět zavřely. Když vešel znovu, srazil se s maskovaným číslo dvě; byl to mrňous lasičkovitých pohybů, který prokličkoval mezi zběsilými brambory a proběhl Jozífkovi pod nohama. Kobes ho přetáhl smetákem a nakopl. Nedopatřením ho při tom vykopl ze dveří. Čiperný zakuklenec pokračoval v udaném směru a vyřítil se na schodiště, nedbaje pranic o osud svých druhů.

„Vzdej se,“ řekl Jozífek zbylému maskovanému, který se konečně vyhrabal zpod telefonu. „Kolega ti uprchl a moje brambory jsou nekompromisní.“

„Zavolám Bezpečnost,“ sípl naivně Kobes a pokročil telefonu. „Oni už s vámi zatočí.“

Zakuklenec mávl rukou. Tentokrát to nebylo vajíčko. Matrikář dostal do hlavy lahvičkou inkoustu. Zůstal stát jako morový sloup, a zatímco mu stékal pramínek inkoustu po čele, říkal monotónně: „Ale přátelé, ale přátelé.“

Jozífek odhodil meč a vyhýbaje se pečlivě bramborám, skočil po vetřelci. Popadli se do křížku a skutáleli se na zem. Zakuklenec byl měkký, jako vycpaný. Zdálo se, že byl připraven na všechno. Jozífek se ho pokusil uškrtit, ale dostal takovou ránu přes ruce, že mu úplně ztuhly. Vzápětí se nějak dostal do povětří a hlavou napřed vletěl do břicha pokaňkanému Kobesovi. Složili se na podlahu.

„Ale přátelé,“ řekl ještě jednou matrikář.

Vycpaný zakuklenec následoval kamaráda lasičku. Jozífek sebral meč a s krvelačným pohledem přistoupil ke dveřím klozetu. Říkal si, že toho třetího propíchne.

„Vylez, krásná masko,“ houkl. „Kašpar s Melicharem tě opustili.“

Nikdo se neozval.

Jenom telefon přestal zvonit. Smetana vzal opatrně za kliku.

Dveře byly otevřené. Závora tam dávno nebyla. Staré boty a zelenina soukromí nepotřebovaly.

V zadní stěně bývalého klozetu bylo okénko. Teď bylo otevřené a za zbytek roury vodního rezervoáru byl zaklesnut pořádný hák. Od háku vedlo tenké, ale pevné lano s navázanými uzly. Mizelo v okénku a bylo celkem jasné proč.

57.

„Prokristapána,“ zanaříkal pan Kobes. „Já vůbec nic nevidím.“

„Vytřete si z očí ten inkoust,“ doporučil mu Jozífek. „Vypadáte jako po výbuchu propisovačky.“

„Co tu chtěli?“ zeptal se nešťastný matrikář, beznadějně si rozmazávaje inkoust po obličeji. „Copak je tohle možné v našem okrese? Mohli mě zabít.“

„Chtěli uloupit Kněžnu Zaháňskou,“ řekl ponuře Jozífek. „Obávám se, že se jim to jednou podaří.“

„Kdo je to, kněžna Zaháňská?“

„Támhleten obraz. Vidíte, sundali ho už se stěny.“

Kobes chápavě kýval. Stal se svědkem pokusu o loupež uměleckého díla. Nedávno o tom četl ve Sto plus jedna. Nevšiml si, že nad obrazem zbývá ke stropu sotva pět centimetrů. Jozífek tam obraz opřel, protože nevěděl, kam s ním. Navíc to byl obraz Alenky Šafránkové, na kterou všechny Jozífkovy modelky žárlily. Velikému to bylo jedno a klidně vzal Alenku do podnájmu.

„Ten obraz musím mít,“ děl matrikář Kobes.

„Budete ho mít,“ slíbil Jozífek. „Pokud vám nebude vadit, že je to Kněžna Zaháňská…“

„Řekněme, že je to Cvičenka nebo Radost,“ mávl rukou Kobes. „Nejde o to, co obraz představuje, ale o jeho dramatickou historii! Jsem šťasten, že jsem za vámi dnes šel, mistře.“

„Koupelna je u mne,“ odpověděl Jozífek a zvedl sluchátko telefonu. Vytočil číslo „Sadů“ a čekal.

„Voláte policii?“ povyskočil radostně Kobes.

„V sadech,“ ozvalo se ve sluchátku.

„Smetana. Pane Říha, je tam někde pan Veliký se společností. Byl bych vám zavázán –“

„Jo, jo,“ pravil pan Říha.

„Co je?“ ozvalo se po chvilce. „Zrovna nám přinesli bifteky.“

„Tak si je snězte a pak mi sem hned zavolejte,“ řekl Jozífek a zavěsil. „Vy jste ještě tady?“ zeptal se Kobese.

„Mám dole vůz,“ pravil zainkoustovaný matrikář. „Nebudu vás obtěžovat a umeju se doma. Počkal bych spíš, kdyby bylo třeba svědectví. Jestliže se jedná o mezinárodní gangstery –“

Grrrr, udělal telefon.

„No,“ řekl Jozífek.

„Říkali mi, že jim nebude chutnat, když se vás nezeptám, co se děje. Kristina mi vyčetla lehkomyslnost. Prý můžete být v nebezpečí.“

„Už nejsem,“ řekl Jozífek. „Vloupala se sem úderka bratrstva hladových duchů. Byli tři. Na hlavách měli ponožky. Jednoho zahnal na útěk pan Kobes, druhého já. Třetí uprchl světlíkem po laně vlastní výroby. Všechno bylo proti nim. I vaše brambory.“

Veliký chviličku mlčel. „Něčím jsme je vyprovokovali,“ pravil pak docela jiným hlasem. „Kam se vloupali? Kde jste byl vy?“

Jozífek to stručně vylíčil.

„Jste tam sám?“ zeptal se Veliký.

„Ne, pan Kobes je ještě tady.“

„Dobře, jsme tam za chviličku.“

V telefonu cvaklo.

„Za chvíli se vrátí dámy,“ řekl Jozífek. „Jestliže nechcete, aby z vás dostaly kopřivku, učiňte něco se svým zevnějškem. Nemůžete svůj vzhled omluvit tvrzením, že je inkoust vaším živlem.“

Matrikář Kobes odešel do koupelny.

Jozífek se rozhlédl po zpustošeném interiéru. Řekl si, že nic uklízet nebude. Ještě by smazal nějaké stopy.

Najednou se mu zdálo, že se někde něco pálí. Podíval se podezíravě ke kamnům, ale tam nic nedoutnalo. Pomalu postupoval a čichal. Tak se dostal až do kuchyňky.

Elektrický dvouvařič a sektorová kredenc s dřezem, to se dalo prozkoumat najednou.

Na okraji dřezu hořel zbytek cigarety s filtrem. Dlouhý popel upadl na podlahu a filtr přepadl do dřezu právě v okamžiku, kdy Jozífek zaregistroval původ zápachu.

58.

Kdykoliv se Veliký s Jozífkem ve vzpomínkách vrátili k případu Evy Mrštíkové, dohadovali se o tom, který den byl v průběhu vyšetřování nejdůležitější. Jozífek trval na tom, že tato osudná středa, ukončená vloupáním tří maskovaných banditů k Velikému. Je pravda, že právě tuto středu vymyslel Jozífek svou hypotézu, na niž byl velice hrdý. Staly se ovšem i jiné věci, na kterých neměl nemenší podíl a z kterých vznikla hypotéza kapitána Pařízka. Byl na ni stejně hrdý, jako Smetana, a nebyla o nic méně pravděpodobná.

Vznikla z výslechů svědků a z ověření spousty věcí, které vyšly v posledních čtyřiadvaceti hodinách najevo.

Nejdříve bylo několika telefonickými dotazy potvrzeno alibi Jiřího Moravce na den 23. srpna 1963, odfajfkovaný v kalendáříku Evy Mrštíkové.

Následovaly výslechy. Eleonora Michálková, Marie Hlinská, Robert Šindelář a František Šoly potvrdili, že povídka Gabriela Kroba o sedmnáctém září byla pravdivá.

Zajímavější byl výslech dělníků, kteří téhož dne pracovali na věži kostela. Bedřich Švec a Tomáš Havlasa, kteří pod vedením Vincence Kabrhela opravovali fasádu, si nepamatovali vůbec nic. To nic bylo tak zarážející, tak absolutní, až to bylo pozoruhodné. Nebylo ovšem důkazů proti jejich tvrzení, na kterém nehodlali nic změnit, ačkoliv se Pařízek mračil až běda.

Ferdinand Löwy se na Bezpečnosti přestal vytahovat. Způsobil to výslech učedníka Bohuslava Šambery, který povážlivě zviklal jistotu specialisty na neobvyklé melouchy.

„Dyť on to víko přidělal,“ řekl nazrzlý, pihovatý výrostek na otázku, zda neví, kde leželo víko kalichu, které nechal Löwy na pospas lidem a pánubohu, když šel oslavovat své jubileum.

„Jak to?“ zeptal se Dvořák; který zašel k Pařízkovi. „Pan Löwy tvrdí, že měl naděláno a šel se veselit do restaurace?!“

„No – tak jak je to, hochu?“ přidal se Pařízek.

„Helejte,“ vzdychl Bohuslav Šambera, „já bych nerad někoho shazoval, víte? Oni se o mě staraj, pan Kabrhel má nade mnou patronát a tak já bych –“

Šambera pokrčil rameny v toleranci plus minus cihla.

„Tak se koukej, kamaráde,“ řekl mu náčelník, „vocaď až pocaď, jo? Víš, co tady vyšetřujeme?

„Vraždu,“ vydechl Bohuslav a vyvalil telecí očka.

„To je zajímavé,“ zabručel Dvořák. „Každý to ví a my to nikomu neřekli.“

Pařízek se po něm úkosem podíval.

„Koukej, Bohouši,“ pokračoval, když už Dvořák nic neřekl, „co kdyby to někdo z tvých spolupracovníků udělal? To je moc pěkné, že je nechceš shazovat, ale víš, jak se něčemu takovému říká? Falešná solidarita. Vyklop to. Nebo si tě tu máme nechat do zítřka?“

„Jéžišmarjá, to nejde,“ vyděsil se Bohouš. „Já mám dneska odpoledne rande a koupený lístky na Vichřici.“

„A sakra,“ pokýval hlavou Pařízek. „To by se slečna divila, kdybys místo procházky při měsíčku seděl za katrem.“

Trvalo to ještě chvíli. Nakonec Bohouš Šambera, ve strachu, že se kvůli falešné solidaritě nedostane na rande, vypověděl:

„Pan Löwy šel v poledne do hospody. Kalich byl hotovej, věděli jsme to všichni, protože než odešel, řek to parťákovi. Všichni jsme to taky slyšeli, protože byl parťák nahoře na věži a Löwy to na něj hulákal zezdola. Povídal, že se to blejská jako psí – to, no. Když byla padla, teda jako ve dvě, slezli fasádníci z lešení. Šli se převlíct do maringotky. Já jsem se zakecal s jednou holkou…“

Ještě téhož dne bylo zjištěno: 1. Maringotka stála na opačné straně kostela. 2. Zdena Havlíčková, známá Bohuslava Šambery, skutečně šla kolem kostela asi ve 14.15 hodin. Šambera s ní kousek cesty šel a bavili se spolu o běžných věcech. Došli až na roh kostela, tam asi pět minut stáli a hovořili.

„Najednou odněkud přišel pan Löwy a povídal, abych mu šel helfnout, že na něco zapomněl,“ pokračoval ve výpovědi Šambera. „Tak jsem se s tou holkou rozešel a vrátil jsem se s ním ke kalichu. Stál tam jeřábník Fousek, kouřil cigáro a už byl převlečený. Ňák Löwymu nadával, že si jde chlastat a on aby se kvůli němu špinil. Utíral si ruce do hadru. Já jsem viděl, že víko leží nahoře na kalichu. Löwy řek, abych vylez nahoru, stoup si z druhý strany, a podal mi čtyřiadvacítku klíč. Z víka čouhaly čtyři šrouby. Löwy se nemohl strefit šroubama do děr v kalichu. Museli jsme to všelijak naťukávat z obou stran a Löwy přitom děsně, nadával. Nakonec se to povedlo, utáhli jsme šrouby a šli jsme od toho.“

Nadporučík Dvořák nato položil Šamberovi tyto otázky:

„Šli jste do maringotky?“

Šambera řekl, že ne. Jeřábník Josef Kumprecht – Fousek – už byl převlečen. Löwy se nepřevlékal, chodil do práce v montérkách. Šambera také.

„Kam odešel pan Löwy po skončení montáže?“

Bohuslav Šambera nevěděl, protože se hned rozběhl domů. Předpokládal ale, že se vrátil do hospody.

„Ani Fouska sis nevšiml?“

„Nejspíš se sebral a šel s Löwym,“ odpověděl učedník. „Teď si tak vzpomínám, že mu Löwy za něco sliboval frťana. Fousek říkal, že frťan je za takovou špinavou práci málo.“

Pařízek se Šambery zeptal, proč mu připadalo jako shazování, když řekne pravdu. Nato Bohouš prohlásil, že Löwy byl značně pod párou a jeřábník Fousek taky. Jelikož Fousek chvíli předtím slezl z jeřábu, musel pít už při práci.

59.

Jeřábník Josef Kumprecht vulgo Fousek alias pan Karban byl frajer až na půdu. Jeho elegance byla přemrštěná a pořádně drahá. Šusťák, tesilový oblek a hlavě zelený tralaláček, ozdobený sbírkou odznaků. Pod límečkem košile kožená úzká vázanka. Hubené ruce falešného hráče byly ozdobeny třemi prsteny a hodinkami na řemínku z eloxovaného hliníku. Byl hladce oholen a když mluvil, naskakovaly mu na tvářích boule zvící pingpongového míčku. Pod nosem se mu černala úzká čárka frajerského knírku.

„Vím, vo co de,“ řekl, jen vešel do dveří.

„Tak nám to řekněte,“ utřel ho Dvořák. „A žádné voltování, Pepo. Nekažte si dobrý dojem, kterým jste na nás vždy působil, i při zatýkání.“

„Nic křivýho!“ zvolal Pepa Karban a zvedl obě ruce dlaněmi napřed jako Vinnetou, rudý gentleman. „Můžete se ptát.“

„Co jste dělal sedmnáctého září minulého roku?“ začal Pařízek.

„Ráno jsem se voholil a šel do práce. Čekal jsem u maringotky na Vincu Kabrhela, protože jsme měli jenom jeden klíč a ten měl von. Když přišel, převlík jsem se a šel na jeřáb.“

„Kolikrát jste slezl z jeřábu?“

„Jo, to si nepamatuju. Vo svačině, přinejmenším.“

„Měl jste hodně práce?“

„Ani ne. Až po poledni.“

„Co jste dělal po poledni?“

„Chlapi na jedný straně věže rozebírali lešení. Spouštěl jsem jim dolů ty těžký krámy. Takový ty roury a fošny.“

„Pil jste něco?“

„Depák,“ usmál se Josef Kumprecht andělsky. „Jak bych moh při tý práci?“

„Víte to jistě?“

„Ňáký pivo jsem měl. Flaškovou desítku.“

„Flaškový eso jste neměl?“ zeptal se Dvořák.

Pepa se zdvořile pousmál a řekl, že už voko dávno nehraje, pokud na to pan nadporučík naráží.

„Koukejte, Karban, zkraťte to,“ vyzval ho nedočkavě Pařízek. „Znal jste Evu Mrštíkovou?“

„To se ví, že ne. Moc by mě zajímalo, kdo ji do toho škopku zašrouboval,“ odpověděl Pepa.

„Löwy to nebyl?“

„Takovej ňouma? Dyť měl nakoupíno, že se sotva trefoval do těch vintů. Neblbněte, pane kapitáne.“

„Jak to, že jste mu s víkem pomáhal?

„To je docela jednoduchý,“ prohlásil jeřábník. „Když jsem se převlík, vypad jsem z maringotky s fasádníkama a Vaškem Loukotou. To je pomocnej poskok. Voni šli rovnou přes park, a já se vracel vokolo kostela. Najednou jsem potkal Leváka. Byl už pěkně cáklej a žbrblal něco vo tom, že zapomněl přikrejt ten kalich.

„Tak jsem šel s ním a eště jsme na rohu zahlídli, jak de Bohouš s ňákou holkou. Zapadli za roh. Tak jsem řek Levákovi, ať jde za Bohoušem. A von povídá – dyť ten kluk to neunese, ty vole, tak jsem mu to pomoh zvednout.“

„Z lásky k bližnímu, nebo vám něco slíbil?“

„Slíbil mi panáka, takže z lásky k bližnímu, že jo.“

„Viděl jste přitom do kalichu?“

„Houby jsem viděl. Jak bych moh? Na lešení jsem nelez. Pomoh jsem mu to zvednout na jedný straně a Levák to vytáh. Pak to nemoh spasovat a došel si za roh pro učedníka.“

„Vidělo vás tam hodně lidí?“

„Ani noha,“ řekl jeřábník. „Zrovna tam bylo jak vymetýno. Vona byla sobota, strašnej hic a lidi byli buď na koupáku, nebo seděli u voběda. My taky koukali vypadnout, protože jsme museli druhej den jít znova makat. V neděli. Ňák to pospíchalo, nebo co.“

„Kam jste šel potom?“

„Voslavovat s Löwym. Seděli jsme v hospodě do setmění. Potom jsme šli do jiný a tam jsme zůstali. Tak do desíti.“

„Která to byla hospoda?“

„Na Švihance.“

Výpověď Pepy Karbana neměla mezery. Aspoň ne prokazatelné. Pročež byl předvolán podivín Ferdinand Löwy.

60.

„Pánové, já na to víko nejdřív zapomněl. Ten druhej den jsem dělat nešel a voni by to museli kluci dělat za mě. Tak jsem honem vypad z hospody, abych tam někoho stihnul. Potkal jsem Fouska, ten mi pomoh hodit víko nahoru a Bohouš mi píchnul s tím šroubováním. Pak jsme šli znova do hospody.“

„Proč jste nejdřív tvrdil, že jste víko vůbec nepřidělal?“ zeptal se Dvořák, zírající pln zájmu do akvária.

„Helejte – byl ten dlouhej vod vás? Byl vod péesvébé. Těm já nemusím nic vypravovat, né? Já myslel, že to víko spadlo a že to bude na mě. Pánové, dyť já byl tenkrát vožralej! Ale mám vodpovědnost. I v takovým stavu. Proto jsem to šel zmáknout. Vopravdu, pánové – teď bych si dal do tlamy, že jsem se na to nevybod.“

„Díval jste se přitom do kalichu?“

„No samo.“

„Normálka?“

„Jo. Vypucovanej, nikde nic. Já bych, pánové, nepřehlíd mrtvolu. Zašrouboval jsem prázdnej kalich.“

Nezbylo, než pustit všechny zúčastněné do zaměstnání.

„Je to jasné jak facka,“ řekl Pařízek Dvořákovi, když se zavřely dveře za Löwym, „až na to, že ti chlapi jsou všichni hrozně sebejistí. I tenhleten Löwy.“

„Myslíte?“ zeptal se pochybovačně nadporučík. „Co když v tom jsou namočeni všichni? Představte si, že Karbanovi při spouštění rozebraného lešení něco vypadlo – nějaký kus lajdácky připevněné trubky, třeba. Dole šla Eva Mrštíková. Spadlo jí to na hlavu. Uklidili ji do maringotky, aby to nikdo neviděl – začali ji tam křísit a najednou jim došlo, že je po ní. Co teď? Vymysleli to během směny. To, co nám tady vypravují, může být pravda, ovšem trochu upravená. Řekl bych, že v tom je i ten učedník, který hlídal kostel z jedné strany, zatímco ti ostatní dělali zeď na té druhé. Hlavní roli v tom hrála náhoda – měli štěstí, že nikdo neviděl, jak se ten malér stal. On to byl moment. Proč to udělali, to je vlastně taky docela jasné. Všichni oslavovali narozeniny toho Löwyho už od rána. Měli by z toho ztrátu důvěry a padáka, jestli ne něco horšího.“

„To by šlo,“ kývl Dvořák. „Skoro bych se k tomu připojil. Ale co ten vermut?“

„Nic vás nenapadá?“ usmál se náčelník. „Někam přece musely zmizet důkazy o tom, že celou šichtu chlastali.“

„A láhve? Snad by je tam naházeli také?“

„Nejspíš to koupili ráno a přelili to rovnou do bandasek nebo půllitrů. Nemohli se přece producírovat na lešení s láhvemi.“

„A kam se láhve poděly?“

„To zjistíme,“ řekl s jistotou Pařízek.

61.

Když tohle večer vyklopil Dvořák „V sadech“, namítl Veliký, že v životě neviděl, aby lidi od Pozemek pili vermut. „A za druhé,“ dodal, „nejdůležitější svědkové, to jest Löwy, Karban a ten učedník, vypovídají tak shodně, že to vypadá jako pravda.“

„Jo,“ kývl Dvořák. „Jenže já nechápu, jak si to mohou po půl roce pamatovat tak přesně. Spíš by se mi zdálo normální, kdyby jejich výpovědi nesouhlasily.“

„Je vůbec možné, že by někdo neviděl, co se stalo?“ zeptala se Gréta, které se Pařízkova teorie ani trochu nelíbila.

„Zapomínáte na Štajnerovou,“ zabručel Veliký. „Pokud vím, našlo se prádlo a kalendářík u ní a ne u nějakého Pepy Karbana.“

„Nikdy jsme nedokázali, že byl kalendářík její,“ namítl Dvořák.

„Zbavujete se jediného důkazu, že tu sedmnáctého byla,“ upozornil ho Veliký.

Nadporučík se zarazil. „No jo,“ zabručel a napil se zhluboka.

„A já bych si dovolila poznamenat,“ řekla Kristina, „že není možné, aby měl někdo zranění jako Eva Mrštíková, když na něj spadne nějaká roura. To by musela jít po rukou.“

„Přesto v té trubce něco je,“ prohlásil Veliký nečekaně.

„Co?“ řekl pohrdavě Jozífek. „Nanejvýš díra.“

62.

Ve čtvrtek dopoledne měl Veliký dlouhý telefonický rozhovor s Dvořákem. Potom sebral Jozífka a Kristinu, dal Jozífkovi na benzín a Grétě na dva pytlíky kávy.

„Přijedem žízniví,“ řekl. „Někdy k večeru.“

„Budu sedět u telefonu,“ slíbila Gréta. „Kdyby sem zas někdo lezl, zavolám hasiče a pana Kobese, číslo dveří šedesát tři.“

„Snad už se umyl,“ podotkl Jozífek. Rozloučili se.

„Směr Praha,“ řekl Veliký, když se usadili v oplíku. „Přes spáleniště, přes krvavé řeky.“

„Vezmu to raději po silnici,“ vzdychl Jozífek. „Úplně mi stačila ta slepičárna v Pětinožích.“

„Co víte nového?“ zeptala se přes rameno Kristina, usazená vedle Jozífka.

„Pařízek zjišťoval podrobnosti kolem fasádníků,“ odpověděl Veliký. „Moc mu to neštimuje. Ani jeden z nich nepije vermut. Dokonce prý se zdá, že u nich vypukla jakási vermutofóbie. Nejen že ho nepijí, ale upřímně se vyznávají z nenávisti k tomuto ušlechtilému nápoji.“

„Oni to stejně neudělali,“ řekla Kristina.

„Najít jediného člověka, který tenkrát Evu Mrštíkovou viděl,“ řekl Veliký, „to by byla paráda.“

„Jedeme ho hledat?“ zeptal se Jozífek.

„Možná.“

„Štajnerovou?“

„Dejme tomu,“ připustil Veliký. „Ale nejspíš ji nenajdeme.“

„Třeba najdeme někoho jiného,“ potěšil ho Jozífek. „Už vás napadlo, co u vás hledali hladoví duchové?

„Totéž, co u vás tenkrát v parku.“

„Myslíte, že to byli oni?“

„A kdo jiný?“ odtušil Veliký. „Snad nemyslíte, že tehdy šlo o vašich patnáct korun? Záleželo jim na nich stejně málo, jako na kněžně Zaháňské. Jdou po nás od té doby, co nám udělaly popularitu noviny. Někdo si prostě myslí, že si všechno píšeme. Když vás klepli v tom parku a nic u vás nenašli, zkusili to v bytě.

„A zase nic nenašli,“ zasmála se Kristina. „Píšete vůbec něco?“

„Většinou ne,“ řekl Veliký. „Akorát včera ráno, když u mě byl pan Krob, jsem si udělal pár poznámek na zeď v kuchyni.“

„Chudáci gangsteři,“ pravil Jozífek. „Zeď se nedá odnést.“

„Odnést ne, ale umýt,“ řekl Veliký.

„Cože?“ podivila se Kristina. „Někdo to umyl?“

„Vždyť to povídám,“ kývl Veliký. „Proto byla ta voda v dřezu.“

„Prokristapána,“ zavrtěl hlavou Jozífek. „Jaký by to mělo smysl? Jestliže jste si to poznamenal vy, je přece jasné, že to nezapomenete jen proto, že to smazali.“

„Myslíte, že vražda Evy Mrštíkové měla nějaký smysl?“

„Měřítka pro tyhle věci nejsou ustálena,“ řekl Jozífek. „I smysl života je diskutabilní.“

„Zato smysl smrti je jasný,“ ozvala se Kristina. „O smyslu života se dá diskutovat, ale o smyslu smrti vůbec ne.“

„Vidíte,“ řekl jim otcovsky Veliký. „Jenže jistý druh lidí nepřipouští diskusi ani o jednom, ani o druhém.“

„Které lidi myslíte?“ zeptala se Kristina.

„Zločince a ty, kteří stojí proti nim.“

„To jsou všichni,“ namítla Kristina.

„Ó ne, děvenko,“ zavrtěl hlavou Veliký. „Spoustě je to docela jedno, ale smrtelně se urazí, když jim řeknete, co tím způsobují.“

„Co může způsobit člověk, kterému je všecko jedno?“

„Dejte mu pevný bod v prostoru,“ řekl Veliký, „a uvidíte.“

Po této mlhavé odpovědi vytáhl noviny a dal se do čtení, pokud mu to kodrcání unavených per oplíka dovolilo.

Ve Kbelích noviny odložil. „Vezměte to přes Harfu do Malešic,“ řekl Jozífkovi. „Bohdá, že už tam tu silnici dodělali a ušetříme si nervy.“

Smetana kývl. Kam vlastně jedou, to Veliký neřekl a Jozífkovi to momentálně nevadilo. Kristina je stejně ohromná holka, myslel si.

63.

Veliký vystoupil z vozu v Průběžné ulici. Stála tam řada nových panelových domů. Vypadaly jeden jako druhý a dívaly se přes koleje tramvaje na zpustlé jeteliště. Někde za tou hnědošedou plání pískala lokomotiva.

„Zdržím se tu asi hodinu,“ řekl Jozífkovi. „Přijeďte pro mne. Kdybych vypadl dřív, najdete mě támhle v restauraci.“

„Kam bychom jezdili,“ namítl Jozífek. „Počkáme v hospodě.“

„Jak myslíte,“ pokrčil Veliký rameny. „Mohli jste si zajet do Hostivaře na koupaliště.“

„V téhle roční době?“

„Nemůžeme tady čekat do léta,“ řekl Veliký.

„Nemůžeme,“ souhlasil Jozífek.

Když oplík odjel, podíval se Veliký po domovních číslech. To, které hledal, bylo někde dál, směrem k Zahradnímu městu. Kráčel pomalu po chodníku a převracel v hlavě drobné detaily své teorie, která se pomalu začala skládat z drobných střípků.

Pak došel k domu, který hledal.

Zvonky a seznam jmen na zasklených štítcích. Malý reproduktor. Domovní dveře zamčené. Podíval se na hodinky. Půl třetí.

Pavla Moravcová.

Pařízek ji zatím nechal na pokoji. Nebylo nutné, aby dotvrzovala srpnovou cestu do Drážďan. Nebylo ji proč vyslýchat. Ale Velikého zajímalo, jak vypadá ta žena? Předčasně zestárlá, prošedivělá dáma? Obtloustlá, dobromyslná panička?

Zazvonil.

„Co si přejete, prosím?“ zeptal se hlas, zkreslený reproduktorem.

„Hledám paní Moravcovou,“ řekl Veliký, shýbaje se k otvoru, přikrytému drátěnou síťkou. „Jmenuji se Augustin Veliký.“

„Moment.“

Potom zabzučelo v zámku dveří, Veliký do nich strčil a pustil se po schodech nahoru. Cestou ho minul výtah, jedoucí shora.

Byt paní Moravcové měl dveře přímo proti východu z výtahové šachty. Veliký zazvonil. Nikdo nešel otevřít. Vzápětí nato přijel výtah, zastavil u Velikého a z klece vystoupila štíhlá, drobná dívka. Měla krátce ostříhané černé vlasy a světlemodré oči s lehkými modravými stíny na víčkách. Na nohou měla domácí střevíce; byla oblečena do plátěných kalhot a svetru.

„Dobrý den,“ řekla Velikému a obdařila ho úsměvem dvaatřiceti slonovinových zoubků. „Proč jste nepočkal dole, jela jsem vám naproti.“

„Hledám paní Moravcovou,“ řekl dívce Veliký.

„Mluvíte s ní,“ usmála se znovu dívka.

„Nevím, jestli to není omyl – znáte pana Gabriela Kroba?“

„Stalo se něco?“

„Neznepokojujte se, prosím vás. Ne, nic se nestalo.“

„Pojďte dál, nebudeme se přece bavit na chodbě,“ řekla paní Moravcová. „Mám smůlu na zvědavé a netaktní sousedy, víte?“

Veliký ji následoval. Jako ve snách odložil kabát a šálu.

„Tudy, prosím,“ řekla. „Mohu vám nabídnout kávu?“

„Pokud za to stojím,“ usmál se Veliký. „Upřímně řečeno, chci z vás něco vytáhnout.“

„To je od vás opravdu upřímné,“ odpověděla Pavla Moravcová. „V tom případě vám kávu nedám. Něco ostřejšího? Předpokládám, že jste ve službě a nesmíte.“

„Nejsem ve službě. Něco ostřejšího… Proč ne? Podle toho, co.“

Hostitelka zmizela v předsíni.

Veliký se rozhlédl po obývacím pokoji.

Byl zařízen tmavým nábytkem. Nebylo tu oné uniformity, kterou dodává Nábytek n. p. v širokém sortimentu. Pokoj nebyl sestaven z bedniček a skleníků, ale ze solidních kusů nábytku. I když jich nebylo mnoho, vyplňovaly místnost klidným teplem a vzbuzovaly pocit příjemné zabydlenosti. Drobný psací stolek s mnoha zásuvkami, vyřezávaná křesla s koženými potahy, zasklený sekretář, vyplněný drobnými starožitnostmi, a vysoká stojací lampa s pergamenovým stínidlem. Jenom velký gauč byl moderní; přesto byl přizpůsoben ostatnímu nábytku aspoň druhem dřeva a jeho potahy ladily s šedozeleným kobercem.

„Štok, becherovka,“ řekla paní Moravcová, za niž Veliký musel chtěnechtě považovat půvabnou hostitelku.

„Nemám nic proti becherovce,“ prohlásil. „Je to v podstatě žaludeční likér a já nejsem právě nejmladší.“

„Já se nemám na co vymlouvat.“

„Tak vy jste Pavla Moravcová, manželka Gabriela Kroba,“ vzdychl Veliký, když mírně usrkl nahořklého nápoje. „A Jiří Moravec je váš syn. Jak je to, prosím vás, možné?“

„Není to žádné tajemství,“ pousmála se hostitelka. „Gabriel měl Jiřího za svobodna. Matka zemřela, když mu byly dva roky. Chlapec byl v ústavu, a když jsem si Kroba vzala, přesvědčila jsem ho, aby vzal Jiřího domů. Já totiž nemohu mít děti, víte? Ale manžel o tom nevěděl, když jsme se brali. Já ostatně taky ne.“

„Kdy to bylo?“ zeptal se Veliký.

„Vzali jsme se v devětapadesátém,“ řekla paní Moravcová. „Jiřímu bylo čtrnáct. A mně osmnáct, abych byla přesná. Pročež je mi teď třiadvacet a Jiřímu devatenáct. Mohu se teď zeptat já?“

„Ovšem.“

„Jste od Bezpečnosti?“

„Jsem docela obyčejný pensista; přijel jsem za vámi jenom proto, že se znám s vaším manželem. Má nějaké potíže – nijak veliké ovšem – s Bezpečností. Já tam zase mám dobré známé a slíbil jsem panu Krobovi pomoc. Je to taková spíš právní záležitost, víte? Ale protože neznám všechny okolnosti a pan Krob snad také ne, přijel jsem za vámi.“

„Prosím vás?! A oč běží?“

„O sedmnáctého září minulého roku,“ řekl Veliký ledabyle.

„Proč právě o sedmnáctého září?“

„Váš manžel se společností pořádali dýchánek v Jachtklubu. A v noci ze sedmnáctého na osmnáctého září se stalo něco, čemu mohli být blízko. Bezpečnost a tom dýchánku ví. Potřebují nějaké svědectví a mají dojem, že váš manžel úmyslně popírá, že by o něčem věděl. Je to zamotané – snad si myslí, že v tom je namočený jeho syn a on kvůli tomu nechce mluvit. Jde o to, že by v tom případě mohl odstoupit od svědecké výpovědi. Jenže já nevím, co se vlastně stalo a pan Krob taky ne.“

„A kde se to mělo stát?“

„Co já vím,“ rozhodil rukama Veliký. „Nejspíš někde u té lodní chalupy. Jinak by se o to nestarali – myslím ve spojitosti s vaším manželem.“

„Jirka nic neudělal!“ řekla paní Moravcová. „Pamatuju se na tu noc velmi dobře. Odpoledne byli oba plachtit – přišli někdy v noci. Jirka byl opilý, že vůbec nemohl stát na nohou, a my jsme se kvůli tomu s Gábou pohádali. Co se mohlo stát? Propána, nemám ani tušení.“

„Vezmu to po pořádku, jestli dovolíte. Jaké měl známosti váš nevlastní syn? Můžete mi o tom něco říci?“

„Nikdy jsem se ho na to neptala,“ pokrčila rameny paní Moravcová. „Myslím, že neměl žádné, aspoň, mezi děvčaty ne. A kdyby nějaké měl, snažila bych se mu to rozmluvit. V osmnácti letech člověk nikdy neví, nemyslíte?“

„V osmnácti jste se vdávala,“ odpověděl Veliký.

„Právě proto,“ řekla Moravcová. „Ne, Jiří neměl žádné známosti.“

„Tuhle dívku jste nikdy neviděla?“

Pavla Moravcová uchopila fotografii Evy Mrštíkové dvěma prsty a přešla s ní k oknu. Dívala se na ni, obrácena zády k Velikému. „Ne,“ řekla po chvilce. „Neznám ji. Kdo to je?“

„Já to taky nevím,“ zalhal Veliký. „Ono je to jedno, pokud ji neznáte. Abych nezapomněl – paní Štajnerovou, tu jste znala?“

„Bohužel,“ vzdychla Moravcová. „Znala. To byla babizna! Poslouchala za dveřmi a roznášela o mně drby. Nic jsem jí neudělala. Vadilo jí, že nechodím do zaměstnání, že je manžel filmový herec… kamarádský vztah, který jsem měla k Jiřímu, jí taky vadil. Klepala i o něm. Vlastně o nás dvou, abych byla přesná. Nedala pokoj ani v době, kdy se manžel odstěhoval do nové vily, ani když za ním odešel Jiří. Proto jsem se nakonec odstěhovala sem. Tady mám pokoj.“

„Kdy se odstěhoval váš manžel do nové vily?“

„Koncem roku. Bral honoráře; dal to dohromady s úsporami, které měl, a vilu koupil. Měl ji vyhlédnutou dávno.“

„Proč jste se neodstěhovala s ním?“

„Nechtělo se mi prostě. Byt jsme měli hezký, manžel ho dal celý přestavět, když jsme se do něho v devětapadesátém nastěhovali. A potom – unavovaly mě ty věčné večírky ve společnosti manželových ctitelek a nohsledů. Jiřímu to také neprospívalo.“

„Ale Jiří se přece také odstěhoval do vily u rozhlasu?“

Paní Moravcová si zapálila cigaretu. „Nemáte chuť na kávu?“ zeptala se a podívala se na Velikého zpod dlouhých řas. Bylo v tom pohledu něco uraženého a smutného zároveň.

Řekl, že by šálečkem nepohrdl.

Hostitelka odešla do kuchyně a Veliký přistoupil k oknu. Oplík dole nestál. Od Zahradního města jela tramvaj. Přeskakovaly nad ní modravé jiskérky.

„Jiří se neměl stěhovat s Krobem,“ řekla za ním Pavla Moravcová. „Slíbil mi, že zůstane se mnou. Jenže Gába je silná osobnost, víte? Za týden měl Jirku u sebe. Pojďte si vypít tu kávu.“

„Promiňte mi určitou indiskrétnost,“ řekl Veliký, zamyšleně míchaje lžičkou neoslazenou kávu. „Kdy jste se přestali s vaším mužem manželsky stýkat?“

„Bože, jakápak indiskrétnost,“ usmála se nevesele hostitelka. „Přestali jsme spolu spát brzy po svatbě. Víte, co je to Stein-Löwenthalův syndrom?“

„Proboha, ne,“ lekl se Veliký.

„Zeptejte se některého gynekologa. Je to obtížná věc, to mi věřte. Můžete toužit, chtít já nevím co – a výsledek je bolestivý záchvat nebo něco podobného. Snad se to u každého projevuje jinak – nevím. Manžel toho měl brzy dost. On byl mým prvním milencem. Mysleli jsme, že se to upraví. Neupravilo se nic. Krob se zahojil jinde. Já nemohla. A nemohu. A nevím, zda chci.“

„To je mi líto,“ řekl Veliký.

„Děkuju. Ale mně to není nic platné.“

„Chcete mi ještě odpovídat?“

„S radostí. Nemám tady známé, nikdo sem nechodí, takže jsem ráda, že si mohu popovídat.“

„Když toho sedmnáctého září odešel váš manžel se synem do Jachtklubu, zůstala jste doma?“

„Ano. Dívala jsem se na televizi.“

„Byla jste vzhůru až do jejich návratu?“

„Ale ne,“ usmála se Pavla Moravcová. „Když nepřišli do jedenácti, vykoupala jsem se a šla spát. Vzpomínám si, že jsem dlouho neusínala, protože bylo strašné dusno.

„Měla jste otevřená okna?“

„Ano… myslím, že ano. V tom vedru – určitě byla otevřená.“

„Ale usnula jste, že.“

„Usnula, ale dost špatně. Vzbudil mě nějaký halas pod okny, podívala jsem se dolů a viděla naše známé – totiž Roberta, Marii a Frantíka. Chcete si je napsat?“

„Ale ne,“ usmál se Veliký. „Křestní jména stačí. Kdyby bylo třeba, doplní mi to váš manžel.“

„Volali na mě, abych šla otevřít,“ pokračovala paní. „Nezdálo se mi to právě normální, bylo asi půl třetí ráno, ale stejně jsem špatně spala – nakonec jsem byla ráda, že nebudu sama. Šla jsem otevřít a mezitím už tam byl i manžel, Jiří a Lény – to je taky naše známá. Diskařka. Pili jsme potom kávu a povídali si asi do pěti, kdy jsme se rozešli. Jenom Jiří, myslím, ležel. Nevěděl o sobě, chudák.“

„Můžete mi říci, co všechno jste viděla, když jste se po probuzení podívala z okna?“

„Viděla jsem ty tři dole. A ulici, jako vždycky.“

„Nic zvláštního?“

„Ne, nic.“

„Naproti vašim oknům byl kostel.“

„Počkejte,“ vzpomněla si paní Moravcová. „Stál tam kalich, který odpoledne čistili. Naproti, u stěny kostela. Kousek od něj svítila lucerna, byl dobře vidět.“

„Zajímalo by mě tohle, paní Moravcová. Kdyby tam, co byl kalich, stál nějaký člověk – dejme tomu nějaký váš známý – poznala byste ho?“

„Myslím, že ano.“

„Stejně jako jste okamžitě poznala ty tři dole?“

„Ovšem.“

Veliký se odmlčela napil se kávy. „Jak se vám tady bydlí?“ zeptal se po chvilce. „Není to pro vás malé?“

„Není to právě největší byt,“ připustila Moravcová.

„Tenhle obývák, potom tady vedle –“ otevřela dveře do vedlejší místnosti.

Veliký se podíval.

Dvě skříně, válenda, toaletní stolek se zrcadlem, malá knihovnička. Dva obrazy v těžkých rámech, viktoriánský lustr, noční stolek. Víc se do úzké místnosti nevešlo.

„Tyhle byty se dělají hrozně maličké,“ vzdychl Veliký. „Nemusela jste se zbavit nějakého nábytku?“

„Byla jsem nakonec ráda, že to není větší,“ usmála se paní Moravcová. „Manžel odstěhoval většinu věcí do vily a zůstalo mi tam toho skoro málo. Ten obývák, to je vlastně bývalý Jiřího pokoj a tohle je zbytek ložnice. Pak už je tady jen kuchyňský kout, koupelnička a předsíň. Mně to stačí.“

Vrátili se k nedopité kávě.

Veliký čekal, zda se Moravcová nezeptá ještě jednou na manžela. Ale už se té otázky nedočkal.

„Tak vám děkuju za informace,“ řekl a povstal. „Nijak se neznepokojujte, opravdu nejde o nic důležitého.“

Paní Moravcová doprovodila Velikého až před dům.

„Na shledanou,“ řekl Veliký. „Jděte nahoru, je chladno.“

„Na shledanou. Děkuju vám, že se o Gábu tak staráte. Pozdravujte ho. A – Jiřího, pochopitelně.“

Když dveře klaply a ozvalo se zahučení výtahu, pustil se Veliký k oplíku, který stál o sto kroků dál, směrem k městu.

„Jeďme domů,“ vzdychl, když se zabořil do zborcených polštářů zadního sedadla.

„Našel jste Štajnerovou?“ zeptal se Jozífek všetečně. „Nějak omládla, sapristi.“

„Možná že se vám to bude zdát přitažené za vlasy,“ řekl Veliký, „ale tohle byla matka Jiřího Moravce. Jestli není do svého nevlastního syna zamilovaná, začnu pěstovat rybičky.“

„Víc jste toho nezjistil?“

„Mně to úplně stačí,“ ujistil ho Veliký. „Jak se vám líbilo v Hostivaři?“

„Nikdy se vám neodvděčím za to, že jste nás tam poslal,“ pousmál se Jozífek. Mrkl přitom na Kristinu, která neřekla nic a začervenala se. Docela mírně, ale Velikému to řeklo víc než policejní zpráva.

Stmívalo se a začalo drobně mžít.

V brandýském lese je minul dlouhý automobil s nízkou kabrioletovou střechou. Reflektory je oslnily. „Ztlum to, hovado,“ zavrčel Jozífek a proplížil se mezi zběsilým sporťákem a patníky.

„Bože,“ vzdychla Kristina. „Jestli to nebyl Krobův Bavorák, tak to musel být Bavorák někoho jiného. Ale úplně stejný.“

64.

Prásk!

A ještě jednou.

Šest dívek přešlo do klusu. Potom opustily své dráhy a vrátily se k řadě startovacích bloků.

„To jsou nervy,“ prohlásil Jozífek. „Jestli to nakonec Stadion nevyhraje, přijdeme o veselici.“

„Nebojte se,“ potěšil ho Veliký, opřený o dřevěný sloup. „Veselice bude stejně. Michálková zahodí ten lívanec tak daleko, že ho nenajdou.“

„A hod bude neplatný,“ řekl Jozífek.

Prásk!

Tentokrát se start podařil. Hrstka diváků zahučela. Dvě závodnice zůstaly při třetím startu sedět a marně se snažily dohonit ztrátu. Ve druhé dvoustovce se sice tlačily na své soupeřky, ale stačilo to už jenom na třetí a páté místo.

„Podívejte se,“ zvolala Kristina nadšeně.

Lény se pohupovala na jedné noze za dřevěnou zarážkou na okraji diskařského kruhu.

„Haů!“ udělali diváci.

Disk se nádherně položil do mírného protivětru. Házela se druhá série. Při první Lény přešlápla. Teď byl hod platný a zdál se nekonečně dlouhý. Lény se ujala vedení.

„Člověk by to do ní neřekl,“ broukla Gréta. „Vypadá spíš jako manekýnka než atletka.“

Ve druhé sérii už nikdo nehodil víc.

Na druhé straně končil skok vysoký. Stadion měl mírnou převahu, ale vítězství ještě v kapse neměl. Veliký, Jozífek, Gréta a Kristina se na jarní trojutkání přišli podívat na pozvání Gabriela Kroba. Včera, v době, kdy Veliký podnikl výlet do Prahy, zazvonil v Lobéliově ulici telefon. Gabriel Krob chtěl Kristinu, aby se omluvil za sýrový trapas. Když se dověděl, že odjela na výlet, požádal Grétu, aby vyřídila celé společnosti pozvání na páteční závody. „Pořádáme potom malou oslavu v klubovně jachťáku a doufám, že se rádi zúčastníte,“ dodal. „Aspoň se seznámíte s těmi nešťastníky ze sedmnáctého září minulého roku. Budou tam všichni.“

Gréta slíbila, že všechno vyřídí, a že na závody s radostí přijdou. Zdálo se, že to Kroba potěšilo. Kupodivu, Dvořák se celý den neozval. Veliký mu volal v pátek ráno, ale dověděl se jen, že je někde v terénu. Nechali to tedy plavat. Právě se chystali, že vyrazí na hřiště, když se objevil Jiří Moravec s otcovým Bavorákem. Zastavil před domem a troubil.

„Čert aby ho vzal, Wertra jednoho,“ zabručel zuřivě Smetana.

„Nepleťte se do soukromých věcí slavných horolezců,“ napomenul ho Veliký. „Samozřejmě, že s ním Kristina pojede.“

„A bude poslouchat ty jeho limonádový řečičky,“ vztekal se Jozífek. „No, řekněte něco Kristino. Máte z toho radost?“

„A bude poslouchat ty jeho limonádový řečičky,“ opáčil Veliký. „Třeba z něj vyleze, kde včera jezdil.“

„Aha, léčka!“ zvolal Jozífek. „Promiňte.“

Kristina se vyklonila z okna a zamávala.

„Jdete na závody?“ zavolal Jiří Moravec. „Dobrý den.“

„Hned jsem dole,“ odpověděla Kristina, posílajíc vzdušný polibek.

„Jen tak dál,“ řekl Veliký. „Válíte to obdivuhodně.“

Jozífek se podíval tak nakřivo, že vlastně Velikého ani nezahlédl.

Sebrali kabáty a šli.

Veliký pečlivě zamkl dveře katru, v nichž včera Gréta z pilnosti vyměnila patentní vložku. Maskovaní lupiči museli mít Jozífkův klíč. Sebrali mu ho při přepadení v parku. Dočkala se pochvaly od obou trestuhodně lehkomyslných domácích.

Kristina radostně nastoupila do Krobova vozu. „To je pan Moravec,“ zavolala na ostatní. „Vlastně jste se ještě neviděli.“

„Smetana,“ zavrčel Jozífek a zacloumal mladíkovou paží. „Věřím, že budeme dobrými přáteli.“

Gréta obdařila Jiřího jedním ze svých zářivých úsměvů, které používala dosti zřídka. „Celý tatínek,“ prohlásila. Nic horšího už říci nemohla; na Velikého „velice mě těší, mladý muži,“ Jiří Moravec jen něco zahučel a nastartoval svůj fotonový motor.

Oplík se rozvážně vydal za bavorákem, který se mu ztratil za nejbližším nárožím. Nakonec se ocitli na místě pro čestné hosty. Mimo jiné se tam sešli s Radkem Tožičkou, který jim představil menšího zavalitého pána s fotoaparátem. Byl to Gustav Pěkný, sportovní redaktor Severních listů. Všichni se s ním srdečně pozdravili. I Veliký, nedbaje Jozífkových grimas.

Na to, že byl apríl přede dveřmi, bylo velice krásně. Včerejší mrholení pročistilo vzduch a hřiště se zelenalo svěží mladou travičkou. Slunce hřálo jako v létě a v dálce se rýsovaly modravé vrcholky hor jako velkolepá kulisa.

Atletky Stadionu se tužily. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první jarní závody, byl pořad co do počtu disciplín omezen. V pátek závodily ženy, v sobotu a v neděli muži. Ve chvíli, kdy se Lény ujala vedení ve druhé sérii hodu diskem, končil skok vysoký a běh na čtyři sta metrů. Bodově to vypadalo tak, že Lény musela vyhrát, aby vyhrál i Stadion. Družstvo Lokomotivy bylo jen o dva body horší a druhá závodnice Stadionu házela na poslední místo. Byla to mladičká dorostenka s hubenýma rukama a s culíky. Kdyby byla Lény druhá, byl by bodový zisk Lokomotivy sedm bodů proti čtyřem bodům Stadionu. A Lokomotiva by celkově předstihla, Stadion o jeden bod. Třetí z družstev, Rudá hvězda, bylo daleko slabší a do boje o vítězství v celém trojutkání už nemohlo zasáhnout.

Gabriel Krob přiběhl k zábradlí. „Lény je před Fojtíkovou jen dvaadvacet čísel,“ řekl. „Ale jsou ještě čtyři pokusy.“

„Řekněte jí, že držím všechny čtyři palce,“ zavolal na něj Jozífek.

„Vyřídím,“ odpověděl s úsměvem Krob.

Byl jako vyměněný. Pobíhal po hřišti v teplácích a zdálo se, že svoji filmovou tvář nechal před branami stadiónu.

Začínala třetí série. Hubeňoučká dívenka s culíky trochu nejistě přešla do otočky, ale závěrečný švih jí vyšel. Vypíchla disk perfektně.

„Hergot, Márince to uletělo,“ řekl nadšeně Krob a rozběhl se k vržišti. Fandové udělali „hů“ a zatleskali. Vzápětí se začala svlékat Fojtíková, reprezentantka Lokomotivy. Byla to robustní černovlasá dívka, nejméně sto osmdesát vysoká.

„Podívejte se,“ vzdychla Kristina. „Ty bicepsy!“

„To nic,“ zašeptal Jiří Moravec. „Lény má techniku. Není vám zima?“

„Staráte se o mne jako o dceru,“ usmála se Kristina. „Ne, není mi zima.“

Vrhačka Lokomotivy číslo jedna, robustní Fojtíková, dlouho pérovala a vyvažovala disk, než hodila. Dala do toho všechnu sílu, které neměla právě málo. Disk zasvištěl jako raketa.

„Ale sakra,“ odplivl si Jozífek. „Hodila nějak moc, ne?“

Měřiči se rozběhli s pásmem. Hned nato zajásala početná skupina přívrženců Lokomotivy.

Pak házely dvě závodnice Rudé hvězdy.

Po nich se objevila v kruhu Lény. Krob na ni něco volal. Kývla hlavou. Vzápětí uchopila disk a s neuvěřitelnou rychlostí provedla otočku. Byl to skvělý hod.

Někdo pískl. Měřiči zůstali mimo vržiště.

„Co je,“ starala se Gréta. „Jde sem Gabriel.“

„To je k vzteku,“ prohlásil Krob. „Fojtíková přehodila Lény o třináct cenťáků. Márinka sice hodila na třetí místo, ale Lény přešlápla. Odpusťte, musím se tomu teď cele věnovat.“

Veliký, Jozífek, Gréta a Kristina propadli zběsilému fandění. Zapomněli i na to, co jim už druhý týden leželo v hlavě jako můra.

Čtvrté hody.

Márinka ztratila své třetí místo a ocitla se na čtvrtém. Proti Rudé hvězdě to sice byly tři body, protože obě závodnice tohoto oddílu byly za ní; ale byl to, bohužel, jen jeden jediný bod proti Lokomotivě. Kdyby Lény zůstala druhá, získaly by jen čtyři body, proti sedmi bodům Lokomotivy – a ta by celé utkání o bod vyhrála!

Lény se zlepšila, ale stále byla o tři centimetry za Fojtíkovou.

V páté sérii Fojtíková hodila o dalších šest centimetrů víc. Lény scházelo deset centimetrů, ale Fojtíková měla ještě jeden hod, v němž se mohla znovu zlepšit. Neházela hezky, ale urputně, zodpovědně a naprosto klidně.

„O něčem se tam radí,“ poznamenal Jiří Moravec. „Je tam taky Robert.“

„Aha, to je ten…“ řekl Veliký. „Půjčte mi ten kukr.“

Potom se divadelním kukátkem se zájmem zadíval na skupinku, kde Krob a vysoký, ramenatý mladík v teplácích napolo zakrývali sedící Lény.

„O něčem se dohadují, máte pravdu,“ řekl. „Kéž by to pomohlo!“

„Taky v tom lítáte?“ ušklíbl se Jozífek.

„A jak,“ odsekl Veliký. „Abyste věděl, ta dívka mě velice zajímá. Ladnost jejího stylu…“

„I mě velice zajímala,“ pravil Jozífek. „Dostal jsem přitom přes hlavu a přišel o klíče od domu. Ovšem vy – kdybyste jí řekl, že jste házel ještě s Jandou-Sukem…“

„Taky jsem zápasil s Frištenským,“ odpověděl mu Veliký. „Nenechal bych se přeprat od nějakého operetního gangstera.“

„Zvláště ne před ní,“ popíchl ho Jozífek.

„Chováte se ke mně, jako by vás do té Hostivaře poslal někdo jiný,“ řekl Veliký, a Jozífek ztichl.

Lény stála v kruhu.

Otočka vyšla nádherně. Dívčino tělo táhlo disk až do nejzazšího bodu spirály. Kotouč se plavně vznesl, zatímco Lény vzorně udržovala rovnováhu za břevnem.

Fandové Stadionu přímo zařvali. Disk dopadl nejméně o metr dál než při předchozím hodu Fojtíkové. „A je to v suchu,“ zaradoval se Veliký. „Půjčte mi ještě ten dalekohled, Jiříku.“

Měřiči vyběhli na trávník a Robert sebral disk, vrácený jedním z nich.

„Ten disk by se měl dát pozlatit,“ poznamenala Gréta.

Fojtíková se v šesté sérii nezlepšila. Ostatní závodnice nemohly ohrozit první místo Lény. „To je ohromné,“ bručel Veliký s kukátkem, přitisknutým na oči. „Jsem zvědav, kolik hodí teď.“

Ale pátý hod byl zřejmě vyvrcholením. Poslední pokus se Lény nezdařil, disk dopadl mimo výseč. Přesto přívrženci Stadionu jásali a v jejich řadách se objevily vlajky v barvách vítězů. Stadion vyhrál a o vítězství rozhodl jediný hod Lény Michálkové.

Gustav Pěkný ji fotografoval ze všech stran.

65.

Klubovna jachtklubu hučela jako roztopená kamna. Radost z vítězství, které bylo vítězstvím Lény a jejího trenéra, se musela vybouřit, což uznal i jinak přísný trenér Gabriel Krob. V jednom rohu klubovny hulákal bigbeat z magnetofonového pásku. Na dubovém stole stála baterie lahví všech možných tvarů a Krob v roli hostitele naléval do stylových hliněných korbílků. Lény seděla v čele stolu v živém rozhovoru s Velikým a Robertem Šindelářem, s nímž se Veliký, kupodivu, rychle skamarádil. Jozífek zapředl hovor s hubenou Márinkou, kterou vzal Krob s sebou za její vydařený třetí hod. Byl to její osobní rekord, i když přispěl k vítězství jen jediným bodem.

Jiří Moravec seděl vedle Kristiny a rozhovor s ní omezil na okouzlené pohledy.

Krob, který stále doléval do korbílků, se bavil se všemi najednou, vytrvale pronásledován lepou děvou bujných tvarů – to byla Marie Hlinská, zvaná Lolobrigida. Svou přezdívku si skutečně zasloužila. U magnetofonu neúnavně vyměňoval pásky drobný klučina, Frantík Šoly.

Za lodními okny klubovny šuměla voda přehrady, ztrácející se už v jarním soumraku. Gréta seděla u okna a pozorovala cvrkot.

„Já to stejně věděl, že Lény vyhraje,“ opakoval už po kolikáté Robert Šindelář. „Já to věděl. Reprezentaci má v suchu. Pojede do Helsink. Tutovka! Na zdraví!“

„Mladíku, není mi pětadvacet,“ řekl Veliký. „Nemůžu se tady zmrskat jako vy. Nic nevypadá trapněji než opilý starší gentleman. Kdy že to má slečna Michálková jet do Helsink?“

„Ještě to není docela na tuty,“ řekla Lény. „Ale pokud to vyjde, jeli bychom v červenci.“

„Jeli?“

„No – já a pan Krob, samozřejmě.“

Robertovi se nelíbilo, že se Veliký dal do řeči s Lény.

„Nestrkejte mi sem tu flašku,“ řekl mu Veliký. „Víte, že se nemá dolévat.“

„Na zdraví, dědo!“ zvolal bujaře Robert.

„Ticho!“ zvolala Lolobrigida, která to zaslechla. „Připijme na zdraví nestorovi československého sportu! Kdyby nám nedržel palec –“

„Živijó, živijó!“ zahulákal Jozífek.

Tak neotáčej hlavu svou, zapěl magnetofon a Frantík Šoly. Korbílky křáply.

„Vy toho moc nevypijete,“ řekl Jozífek Márince.

„Já na to nejsem zvyklá,“ přiznala se dívka s culíky. „Upřímně řečeno, jsem na takovémhle mejdanu poprvé.“ A lokla si zhluboka.

„Tančit!“ zvolal Frantík. „Nejnovější tanec, tak zvaná bosá noha!“

„Snad bossa-nova, ne?“ opravila ho Marie Hlinská, které jeho vtipy nedocházely.

Magnetofon se opět rozjel a Robert s Velikým odtáhli stůl k jedné delší stěně.

„Trsejmež,“ pravil Veliký. „Jest to společenské. Umím českou besedu, malostranskou besedu, čtverylku i třasáka.“

Lolobrigida se po něm vrhla, ale Lény byla rychlejší.

„Naděje československé atletiky a kriminalistický génius –“

„– v důchodu,“ zabručel Veliký do ouška sličné diskařky.

„– sólo!“ dokončil Krob.

Nastalo všeobecné veselí, protože Veliký vymyslel zcela nové taneční kreace. Vypadalo to chvílemi, jako Labutí jezero, naplněné humpoláckými labutěmi v deliriu. Celá společnost řvala smíchy.

„Dost, dost,“ sténal Gabriel Krob. „To bude moje smrt.“

„Dejte nám vínka!“ zvolal Veliký.

Robert přiskočil s naplněnými korbílky.

„Tanec s hrníčky,“ oznámil Veliký. „Námořnická specialita. Vhodný jako trénink pro mořeplavbu do Finska.“

„Takhle nějakou lodnickou,“ pravil poťouchle Jozífek.

Frantík Šoly zastavil rozžhavený přístroj a uchopil kytaru.

„Přejete si, pane?“ zeptal se Velikého.

„Cokoli o moři,“ vzdychl snivě Veliký.

„Rozkaz, pane,“ zvolal Frantík drsně a zapěl: „Umřel starej kormidelník, už si ho vzal ďas…“

Všichni se přidali aspoň na lalala.

„Pojďte si taky zatancovat,“ řekla Jozífkovi Márinka. „Když už to jednou člověku tak uletí –“

Jozífek si založil ruce v bok a bojovně vysunul plnovous. „Vzhůru, plavci, na palubu spějme,“ zvolal.

Culíkatá diskařka se dala do smíchu. „Zkuste na to twist,“ vyzvala Jozífka. „To bude neuvěřitelná groteska.“

Společnost tleskala do taktu. Obě šťastné diskařky tančily sólo s dvěma absolutně nesmyslnými partnery. Veliký se při tom jančení dostal k Jozífkovi a zatímco Lény s Márinkou zkoušely kombinace twistu s kankánem, založili si oba tanečníci ruce a žďuchali do sebe rameny, vrčíce si do tváře námořnické kletby. Ostatní se zase začali chechtat.

„Hrom a peklo, tisíc kosatek,“ houkl Jozífek a zadupal.

„Korrrmidlo, vrrratiplachta, žbrrrdlení,“ zavrčel na něj Veliký. „Prrroboha, snažte se tu hubenou setnout a zůstaňte střízlivý, harrrpuna, vokurrrka, rrrum!“

„Deset grogů na rejdě,“ odpověděl mu Jozífek s tím nejzuřivějším výrazem, jakého byl schopen. „Vo co de?“

„Já vám to potom řeknu, hrom do ráhna,“ zasakroval Veliký.

A oba zvolali dvojhlasně: „Rum, bum, pyramidon!“

Poté se zhroutili na židle a Gabriel Krob jim se slzami v očích vysekl mušketýrskou poklonu. Málem přitom upadl, protože mu do hlavy stouplo vítězství a litr vína.

„Františku,“ zvolal. „Do ouška!

„Mám tady sexuální hity,“ prohlásil Frantík. „Slečno, co tam sedíte tak sama?“

Gréta se na klučíka zašklebila a přinesla si k němu židli. „Hraj, cigáne,“ pravila bolestně. „Bach to není, ale zase je to veselé.“

Magnetofon spustil Kiss me again kiss me, my darling a rozjařená společnost se počala plížit jako politá klihovou vodou.

„Komorní osvětlení,“ pravil Frantík. „Nemáte někdo sirky?“

Gréta mu je podala.

Frantík rozsvítil lampión a zhasl lustr. Všichni se posunovali po podlaze s korbílky v rukou. Krob tančil s Kristinou. Lolobrigida se zmocnila Roberta Šindeláře. Veliký se stále držel vavříny ověnčené diskařky. Měl co dělat, protože už toho dost vypila. „Dědo,“ šeptala mu, „ty jsi vlastně šílenej kádr.“

Jozífek se stáhl do tmavého kouta s culíkatou Márinkou a předstíraje, že taky pije, naléval ji gamzou. Dívka se stále pochichtávala nadšena zájmem mistra Smetany. Netušila, že jen plní příkaz chlípného kmeta. Kmet ostatně dělal totéž, co Jozífek. Lil do Lény, co se do ní vešlo, sleduje jakési temné cíle.

Gréta tropila podivné skopičiny s Frantíkem, který byl její recesistické duši nejbližší. Nejdřív vrhali na stěnu stínové obrázky a potom se snažili na dálku sfouknout svíčku v lampiónu. Když se jim to nepodařilo, protože místo foukání prskali, vzali si dvě stará vesla a začali s nimi cvičit podle magnetofonové hudby. Jiří Moravec seděl na protější straně a srdečně se tomu smál.

Kiss me again vystřídal další evergreen.

„Kolik tam toho je?“ starala se Gréta, jako by nemohla přestat cvičit dřív, než skončí muzika.

„Hodina dojáků,“ zalkal Frantík. „Hodina, v níž se plíží náboj sexu setmělým salónem. Cvičte dál, atleti to taky dělají a moc si to chválí. Za chvíli vypuknou orgie.“

„Striptýz,“ zvolala Lény, jako by se dohodli.

„No tak,“ řekl Gabriel Krob. „Nedělej, že jsi pod obraz. Jdi s toho stolu!“

„Nechte ji, ať posiluje,“ řekl Veliký. „Snad byste nebyl tak úzkoprsý, Gabrieli!“

„Tancujte si dál,“ pravila trucovitě Lény. „Já si udělám pohodlí, spojené s uměním. Kdyby Frantík tolik nepřikládal, ani by mě to nenapadlo.“

Hodila Velikému střevíce.

„Ta je bláznivá, co?“ smála se Márinka a škytla. „Jakej vy máte názor na striptýz?“

„Jsem pro svobodu svlékání,“ odpověděl Jozífek. „Ať se každý svléká, kde chce, je to jeho věc. Jenom ty ošklivé by za to měli trestat.

„Nemám co pít,“ odvětila zadumaně Márinka.

Magnetofon spustil I Love You.

Společnost se opět začala plížit. Gréta s Frantíkem mezi nimi veslovali a snažili se sbírat části oděvu, které Lény házela tanečníkům na hlavy.

Manšestrové kalhoty získal Veliký a láskyplně si je omotal kolem pasu. Zastrčil si za ně šavli, kterou sňal se stěny.

Lény si právě rozepínala podprsenku, když někdo vrazil do stolu a Lény ztratila rovnováhu. Podprsenka spadla na jednu stranu stolu, kde ji někdo vzápětí zašlápl, a Lény, oděná pouze do modrých kalhotek, se zřítila za stůl.

„Lej-lejdys end džentlmen,“ škytala v temnotě, „hoďte mi lano!“

Vrhli se tam tři dobrovolníci. Gréta a Frantík přestali veslovat. Márinka s Lolobrigidou se daly do strašného kdákání. Jozífek se rozhlédl a spatřil Velikého, který nepříliš pevným krokem mizel ve dveřích. I s Léninými manšestráky a šavlí.

66.

Když se po čtvrthodině vrátil, bylo veselí to tam. Lény složili na dlouhou lavici u stěny; Gréta s Kristinou ji po značné námaze oblékly a nato vítězná diskobolka usnula jako dřevo. Škytala a nebyla k probuzení. Pokud se ji snažili přivést k vědomí, šermovala rukama a vrčela.

Jiří Moravec, kterého nikdo nehlídal, nevypadal o nic lépe. Nejstřízlivější z celé společnosti byl Frantík, nepočítáme-li Grétu a Jozífka. Veliký toho měl zřejmě také dost a Kristině bylo natolik nedobře, že s ní musela Gréta na vzduch. Culíkatá Márinka se kupodivu teprv dostala do ráže, motala se mezi účastníky oslavy a prohlašovala, že teď udělá striptýz ona, a že budou mrkat na drát. Nikdo si jí nevšímal, ani když vylezla na stůl a začala svlékat svetr. Jelikož si zapomněla rozepnout zip, zamotal se jí svetr do culíků, takže poskakovala po stole jako podivná bezhlavá příšerka.

Gabriel Krob seděl u magnetofonu obtočen Lolobrigidou a vypadal, že mu všichni mohou být ukradení. Robert prohlásil, že není co pít, vzal si kabát a vypotácel se ze dveří.

Veliký se přilepil ke Grétě a zasípal: „Seberte nenápadně Kristinu a vypadněte. Dělejte třeba, že je vám špatně a zmizte. Jděte domů, tady máte klíče. Zavřete se u mě – rozumíte, u mě! – lehněte si a spěte. Jenom nelezte do ateliéru. A nechoďte pěšky. Staví tady autobus.“

„Já věděla, že máte jisté úmysly,“ špitla Gréta. „Buďte bez starosti. Budeme se střežit temných míst.“

Poté vyhledal Veliký Jozífka a chvíli si šuškali. Všiml si toho jen Frantík, ale nezdálo se mu to nijak podezřelé. Zapjal magnetofon a dal se do uklízení.

„Udělám ti tu místo,“ řekl mu Jozífek a sundal se stolu zakuklenou Márinku. „Vezmeme ji trochu na zdravé povětří.“

Veliký otevřel dveře.

Vtom se zvedla Lény. „Co se děje, starče,“ pravila Velikému a zamotala se na místě. „Zdá se, že máš opasek z mých kalhot.“

„Pojď na luft,“ řekl Veliký. „Já tě tam dooblíknu.“ Frantík za nimi zavřel a škvírou ve dveřích prohlásil, že jsou v přilehlé loděnici složené plachty.

„Děkuji, Francisco,“ děl Veliký hlasem vilného kentaura. „Zavři si, táhne to.“

Frantík zavřel.

Jozífek se vplížil zvenku do tmavé chodbičky. „Usadil jsem ji do auťáku,“ zašeptal. „Pořád se svlíká, co mám dělat?“

„Seberte tady jejich pingly a kabáty,“ řekl Veliký. „Tuhle jsou. Svůj máte? Zaplať pánbů. Tadyhle je můj. Podržte tu striptérku, u Alláha.“

„Podržím ji kdekoliv,“ pravil Jozífek. „Jen mi řekněte, čím.“

Dobrá věc se podařila.

Naskládali do oplíku dvě sťaté reprezentantky včetně jejich zavazadel. Byly to sportovní pytle, nacpané tretrami, tepláky a dresy.

„A teď jeďte,“ škytl Veliký. „Nejlépe krokem. Jste příšerně ožralý.“

„O nic víc než vy,“ řekl uraženě Smetana. „Já si s tou potvorou poradím i ve spaní.“

Oplík se cukavě rozjel.

„Ať žije svoboda svlékání,“ ozvalo se vzadu.

Jozífek se podíval do zpětného zrcátka. „Zadržte,“ řekl Márince. „Tam dolů odtud stejně není vidět.“

67.

Bylo sedm hodin, sobota ráno.

„Je čas,“ řekl Veliký a zvedl se nemotorně z Jozífkova barokního trůnu. „Připravte několik obludných cloumáků. Musíme postavit na nohy celý ansámbl.“

Jozífek začal tím, že se odvlekl do koupelny a pustil si vodu na hlavu. Potom natočil vodu do konvice a postavil ji na vařič.

Za chvíli se do ateliéru vplížila Gréta. „Zaslechla jsem vaše zmrtvýchvstání,“ prohlásila. „Unsere Hoffnung die Auferstehung.“

„To jsi četla v Schopenhauerovi,“ hádal Jozífek.

„Na hřbitově,“ odvětila Gréta. „Na každém druhém pomníku.“

Veliký odešel k sobě. To jest do svého bytu.

„Osprchovala bych se,“ vzdychla Gréta. „Kristina taky. Brní ji hlava. Jako škop, povídala.“

„Veliký tam řve,“ konstatoval Jozífek. „Na ni snad ne. Do telefonu.“

„Dobrýtro,“ ozvalo se z válendy. Márinka se naráz posadila. Vzápětí udělala „jů“ a zřítila se zpátky pod přikrývku. „Já jsem tady nahá,“ zakvílela plačtivě.

„Tady máte župan, mé dítě,“ řekla jí Gréta. „Zahalte se doň a támhle je koupelna. Už je ráno. Šatečky vám tam přinesu.“

„Ať se ten pán otočí,“ řekla Márinka. „Kde jsem se tady vzala?“

Jozífek se otočil. Dívka zmizela v koupelně, courajíc za sebou župan. Patřil Velikému a padl jí jako řádový hábit.

Než se vysprchovala, vzbudili Lény Michálkovou.

„Kde mám tašku?“ zeptala se hned, jak otevřela oči.

„V předsíni,“ řekl bezstarostně Jozífek.

„Ahoj,“ pravila Márinka ve dveřích koupelny. „Je mi děsně trapně. Vzbudila jsem se nahá v cizí posteli.“

„Je mi stejně trapně,“ ujistila ji Lény. „Vzbudila jsem se oblečená v cizí posteli. Co na tobě ti chlapi viděli?“

„Bez urážek,“ napomenul ji Smetana. „Jděte se taky vycachtat. Vařím vám kafe. Pro začátek vám smím sdělit jenom to, že jste se strašlivě zkárovaly v Jachtklubu. Slečna Márinka mi dělala v autě striptýz a nechtěla se obléknout ani do postele. Nesl jsem vás nahoru v náručí a viděla to domovnice, slečno. Pořád jste vykládala nějaké pitomosti o svobodě svlékání, které vám nakukal kdovíjaký chuligán. Ostatní vám sdělí Augustin Veliký, blahé paměti.“

„A proč jste nás sem táhli?“ zeptala se Lény.

„Aby vás někdo nepraštil do hlavičky,“ odsekl Jozífek. „Můžu já za to, že vás pořád musím zachraňovat?“

Leny zavrtěla hlavou a odpotácela se do koupelny. Pak se objevila Kristina. „Veliký tam hrozně hulákal,“ řekla. „Potom se sebral a šel k hokynáři.“

„Doufám, že pro kyselé okurky,“ řekla Gréta. Jozífek vyšel do předsíně, aby se dívky mohly dát do pořádku. Zaslechl kroky, směřující nahoru. Když se ve dveřích katru objevil Dvořák s Velikým, řekl dobrejtro a ptal se po okurkách.

„Myslel jsem si, že na to zapomenete,“ vzdychl, když se na něj Veliký nechápavě podíval. „Tak pojďte dál, kafe už bude.“

Dvořáka představili jako starého sportovce a fandu Stadionu.

Na stole se objevilo sedm káv.

Dívky byly upravené.

I Dvořák byl upravený.

Jenom Veliký s Jozífkem měli pod očima temné kruhy. Smetana vypadal jako zhýralý hejsek a Veliký sám připadal jako obraz Doriana Graye.

„Bylo to krásné utkání,“ začal Veliký, dloubaje se v cukřence. „Člověk se diví, kolik tím diskem hodíte, slečno Michálková.“

„Kolikpak vlastně váží?“ zeptal se Jozífek.

„Kilo,“ pravila culíkatá Márinka.

„Já myslím ten disk slečny Michálkové,“ řekl sladce Jozífek.

Lény na něj zaraženě zírala.

„Víte, proč jste tady?“ otázal se Veliký bodře. „Inu, z jednoho prostého důvodu. Chceme, abyste nám řekla, proč vám Gabriel Krob podstrčil na pátý hod osmdesátidekový disk. Měla jste ho ve vašem sportovním pytli a teď mi ho převážil hokynář. Co vy na to?“

68.

„Dovolte?!“ řekla Lény, když se vzpamatovala, „já o ničem nevím. Dělám sport, protože mě to baví. Nějaký takový podraz –“

„Lény by to neudělala,“ přidala se Márinka. „Třeba se ten hokynář spletl?“

„Poslyšte,“ vysvětloval Veliký trpělivě, „já se díval triedrem. A viděl jsem dobře, že vám na pátý, vítězný hod podstrčili jiný disk. Hned po pátém hodu ho Robert sebral a uklidil do vašeho zavazadla. Proč myslíte, že jsem si vás tak hlídal? Na ty vaše striptýzy jsem přestárlý.“

Márinka se jenom vyděšeně dívala.

„Vy – vy starej sprosťáku,“ vyhrkla Lény.

„Pro pravdu se lidé nejvíc zlobí, že ano?“ děl klidně Veliký.

„Já o ničem nevím,“ řekla Lény. „A vůbec, jakým právem jste mě sem zavezli? Jak jste si mohli dovolit hrabat mi v tašce? A kdo svlékl Márinku donaha? Se mně zdá, že z toho budete mít těžkou hlavu, soudruzi.“

„Myslíte?“ ušklíbl se Veliký.

„Pojď, Márinko,“ řekla Lény své vyjukané kolegyni. „Zastavíme se na Bezpečnosti a oznámíme to. Ukážeme jim, prasákům. Navalte ten disk, čáro.“

„Pomalu, pomalu,“ ozval se najednou Dvořák. „Bezpečnost jsem já. Jestli si vzpomínáte, tuhle jste si se soudruhem Pařízkem z vébé povídala o jednom takovém mejdanu v Jachtklubu. Proč bychom si dneska nepopovídali o jiném? Zapalte si a vypijte kafe. Neunáhlujte se zbytečně, třeba se všechno vysvětlí, ne?“

Lény si sedla a nervózně sáhla do kapsy kalhot. Vytáhla zmačkanou krabičku cigaret a jednu si vzala.

Dvořák jí připálil.

„Říkáte, že jste sportovec každým coulem,“ pravil s úsměvem. Kulatá tvář mu rozkvetla jako růžová slunečnice.

Lény jenom zuřivě kouřila.

„Co jste dělala, než jste přesedlala na atletiku?“

„Džudo,“ odsekla Lény. „Co je vám do toho?“

„Třeba by to mohlo zajímat pana Smetanu,“ řekl Dvořák. „Pořád přemýšlí, kdo ho to ve středu večer hodil po hlavě na břicho soudruha Kobese z Městského národního výboru.“

„O tom nic nevím,“ odpověděla Lény.

„Tak mi řekněte, o čem jste se s panem Smetanou bavila tehdy na recepci po premiéře filmu Vichřice v kině Javor?“

„Takové věci v hlavě nenosím.“

„Ale v kapse nosíte klíče od bytu pánů Smetany a Velikého. Milá slečno, nechte těch vytáček. Na té recepci vám pan Smetana vyprávěl o nálezu mrtvoly v kalichu na věži evangelického kostela. Nebo ne?“

„Samozřejmě,“ zabručel Smetana. „Povídal jsem přece o našem archivu, jmenném rejstříku, dedukčním kalendáři atakdále.“

Lény zarytě mlčela.

„Potom vás pan Smetana vezl domů,“ pokračoval Dvořák. „Když vás doprovázel parkem, praštil ho v největší tmě někdo přes hlavu. Vzali mu náprsní tašku a klíče. Kde se ty klíče vzaly u vás?“

„Nejspíš jsem je sebrala, když jsme se dívali po zemi. Myslela jsem, že jsou moje.“

„Dejme tomu,“ kývl Dvořák. „Jenže ve středu večer někdo týmiž klíči odemkl dveře zdejší předsíně. Tři zakuklenci vlezli k panu Velikému a něco tam hledali. Jak je to možné?“

„Nevím. Asi mi je někdo vzal.“

„Aha. A zase vám je vrátil, že?“

Žádná odpověď.

Márinka se najednou zvedla a tiše se zeptala, zda může jít domů.

„Teď už můžete,“ kývl Veliký. „Potřebovali jsme vás jako svědka ve věci toho disku. Jako odborného konzultanta, víte? Nezlobte se na nás.“

Jozífek dívku vyvedl do předsíně. „Odpusťte,“ řekl.

„Ani nevíte, jak jste mi ublížil,“ vzdychla Márinka.

Dveře klaply. Jozífek zamkl a tiše zaklel.

69.

„Doplatíte na svou tvrdohlavost,“ řekl Veliký káravě. „Vy někoho kryjete, ale on vás hodí přes palubu, hned jak mu budete houby platná.“

„Nic mi nedokážete,“ prohlásila Lény uraženě. „Co si vlastně myslíte?“

„Když vám Jozífek vyprávěl o tom nálezu v kalichu, vymyslel si hromadu zajímavostí. Nevím, z jakých důvodů jste potřebovala znát, co ví. Během vašeho rozhovoru jste si jednou odskočila. Kam? Telefonovat. Dohodla jste přepadení v parku. Vymyslela jste si povídku o dvou chlapech, kteří vás drželi. Ve skutečnosti tam byl pouze jeden, který obral Jozífka. To, co Jozífek viděl, když se probral po té ráně do hlavy, jste byla vy a váš společník. Knoflíky u kabátu jste si utrhla sama.

„Jak tohle můžete –“

„Jednoduše. Byl jsem v tom parku ještě v noci s baterkou. Ty vaše utrhané knoflíky tam nikde nebyly. Bodejť by byly, měla jste je v kapse. Ženská vždycky udělá takovouhle hloupost.“

„Sesbírala jsem je.“

„Na nic takového si nevzpomínám,“ řekl Jozífek.

„Budu pokračovat,“ pravil Veliký. „Zklamání následovalo. V tašce přepadeného nebyl seznam podezřelých, ani mobilizační plán detektivů, pověřených případem Mrštíková. Došlo vám, že poznámky či písemné materiály, jsou-li jaké, budou v bytě. Měli jste klíče, proč se nepokusit? Hlídali jste dům. Ve středu večer jsme konečně vytáhli paty. Zase smůla. Šli jsme totiž jen tři; ale o patro níž se k nám připojil jeden soused. Měl s námi společnou cestu k tramvaji, ale stačilo to. Dole je tma a vy jste ho považovali za Jozífka. A vlezli jste do pasti.“

„Nikdy jsem tu nebyla, člověče,“ rozkřikla se Lény a udusila v popelníčku cigaretu.

„Vy lžete, jak když tiskne, ženská,“ vložil se do toho Dvořák. Potom sáhl do kapsy, vytáhl čistou, přeloženou obálku a vysypal z ní na stůl malý papírový váleček. „Víte, co to je?“ zeptal se. „To je filtr od cigarety značky Camel. Teď jste jednu típla. Můžete si filtry porovnat. Ten můj je z cigarety, kterou jste zapomněla u pana Velikého na dřezu, když jste tam tak horlivě myla zeď. Abychom vám dokázali, že to byla vaše cigareta, stačí udělat rozbor slin.“

To, že už to u filtru, který se vykoupal, nejde provést, si samozřejmě nechal pro sebe.

„Tak už těch blbostí nechte,“ pokračoval. „Řekněte raději, odkud znáte Pepu Karbana a Ferdinanda Löwyho.“

„Kdo je to?“

„Ti dva, co tady s vámi byli,“ vybafl Dvořák. „Odborníci na slézání po zdi. Nebo chcete zapírat dál?“

„Nechci,“ řekla najednou Lény. „Dělá se mi z vás špatně.“

„Tak odkud je znáte?“

„Vůbec je neznám. Nebyli tu se mnou. Tady ten dlouhý pán to ví tak dobře, jako já. Byl to Frantík Šoly a Robert.“

70.

Aby se celý předcházející dialog, zakončený překvapujícím odhalením, stal pochopitelným nejen Kristině a Grétě, je třeba zopakovat rozhovor, kterým Veliký probudil klímající Kristinu. Je jasné, že na druhé straně drátu byl nadporučík Dvořák.

„Můžete mi říct, kde jste se včera celý den flákal?“ začal Veliký.

„Stručně řečeno – hledal jsem ty lidi; co se k vám vloupali,“ zněla odpověď. „Budete se divit. Chytil jsem se té nejpitomější stopy. Jak Jozífek mluvil o tom zakuklenci, co s ním praštil Kobesovi o břicho –“

„Jozífek praštil Kobese zakuklencem?“ podivil se Veliký.

„Pendrek,“ řekl Dvořák. „Povídám, jak Jozífek mluvil o tom zakuklenci, co s ním praštil Kobesovi o břicho, rozumíte? Ten člověk musel ovládat judo nebo něco podobného. Jozífek má dobrých osmdesát, s takovým chlapem jen tak pohazovat nelze. Tak jsem prohrabal všechny možné seznamy judistů a kursů sebeobrany. Nenašel jsem sice jméno Löwy nebo Kumprecht; zato, jsem v loňských seznamech členů judistického oddílu Stadiónu setkal s Eleonorou Michálkovou. Co vy na to?“

„Dneska v noci jsme se s tou dívkou ožrali v Jachtklubu,“ řekl potěšeně Veliký. „Zatímco dělala striptýz, prošmejdil jsem ve fetišistickém nadšení její kapsy. Hádejte, co jsem našel?“

„Krabičku camelek s filtrem,“ pravil Dvořák.

„To taky,“ kývl Veliký. „A k tomu náš klíč od bytu, navlečený mezi cizími klíči na cizím kroužku. Nejdřív jsem si nebyl jistý, ale Gréta naštěstí tu starou patentní vložku nevyhodila. Je to on. Jozífkův. Trochu zadrhával.“

„Proč jste šel právě po téhle ženské?“

Veliký sdělil Dvořákovi záležitost knoflíků a přidal navrch vyčenžovaný disk.

„Jděte ho někam zvážit,“ poradil mu Dvořák. „Třeba je lehčí. A potom holt za tou děvou vyrazíme. Já jenom informuju Pařízka.“

„Za děvou nemusíme,“ usmál se do telefonu Veliký, „a náčelníka taky nechte spát. Přijeďte sem. Považovali jsme za vhodné dívku unést a do rána hlídat v Jozífkově ateliéru.“

A tak se Dvořák dostal k sedmi kávám, u nichž došlo k odhalení, jaké ani ve snu neočekávali.

71.

„Frantík Šoly a Robert,“ řekl tupě Dvořák.

„Divil bych se, kdyby to byl někdo jiný,“ konstatoval klidně Veliký. „Frantíka vykopl pan Kobes až na schody a Robert se spustil po laně do světlíku. Měl štěstí, že je světlík dole otevřený do dvora. Upřímně řečeno, odvahu jste měli. Byli by z vás třeba výborní kominíci. Ale o tom bych se teď s vámi bavit nechtěl, víte? Zajímá mě, co jste dělala sedmnáctého září minulého roku.“

„Už jsem to vyprávěla na policii,“ řekla Lény. „Dejte mi cigaretu, nevidíte, že mi došly?“

Veliký sáhl, do kapsy saka a vytáhl camelky s filtrem. „Poslužte si,“ pravil. „Že vám docházejí, vím už od včerejška.“

„Kdopak vám na ně dává?“ zeptal se Jozífek.

„Leckdo,“ odsekla Lény. „Jenže na to mě nenachytáte.“

„Tak znova,“ řekl Veliký a připálil jí. „Kdo se zúčastnil tehdejšího večírku v loděnici, a proč?“

„Vy to víte dobře,“ odpověděla Lény jedním koutkem. V druhém jí trčela cigareta jako vlajková žerď.

Zakývala se nahoru a dolů. Šestkrát.

„Jmenujte ty lidi,“ řekl Dvořák.

„Když to musí bejt?! Tak teda: Pan Krob –“

„Důvod!“

„Jenom tak. Může si tam chodit, kdy chce. Je členem klubu a má klíče od celého objektu. Odpoledne plachtil a zůstal tam s Jirkou.“

„Dobře. Dál?“

„Jiří Moravec. To je ten syn. Potom já a Robert.“

„Proč jste tam šli?

„Náhodou. Věděli jsme, že tam pan Krob bývá, když fouká vítr.“

„Chtěli jste plachtit?“

„Snad. Já už nevím.“

„Vy jste se znala s panem Krobem? Důvěrně?“

„V létě se mi nabídl jako trenér. Viděl mě v atletické přípravě judistů a přelanil mě. Dobře udělal, ne?“

„Ano. Jak dalece znáte Roberta?“

„Chodili jsme spolu.“

„Teď už ne?“

„Ne.“

„Proč?“

„Protože – no, proč se lidi rozejdou? Přestalo nás to bavit, no.“

„Aha. Co bylo dál?“

„Pan Krob navrhl, že bychom mohli v klubovně chvíli zůstat. Robert zavolal Marii Hlinskou z automatu. Jirka šel s ním. Nejspíš zavolal Frantíkovi, ale šel ho volat ještě jednou. Frantík byl někde na melouchu.“

„Na jakém?“

„On umí všechno. Tenkrát přišel s taškou nářadí. Taková žlutá kožená taška to byla, jako nosí montéři.“

„Potom jste pili a veselili se jako včera, že?“

„Nejspíš. To snad není nic špatného, nebo je?“

„Dva litry červeného, štok, whisky. Nic špatného to není, ale špatně z toho může být, jak se říká. Aspoň Jiří Moravec to odnesl. Pak jste se šli dorazit k Moravcům, souhlasí?“

Lény horlivě kývala.

„Říkala jste, že má pan Krob klíče k budovám Jachtklubu. Ke všem budovám?“

„No – ke klubovně a k loděnici. Potom k šatně.“

„A k tomu dlouhému baráku vedle loděnice ne?“

„Myslíte k dílně?“

„Pokud je to dílna, ano.“

„K dílně má klíče jenom správec.“

Veliký nenápadně mrkl na Dvořáka.

„Co jste hledali v bytě pana Velikého?“ zeptal se Dvořák.

„Nic. Jenom jsme mysleli, že třeba –“

„Nelezli jste sem pro nic a za nic,“ zabručel Dvořák. „Proč vás tak zajímalo, co víme o té věci?“

„Kdo naléval pití?“ zapletl se do toho Veliký.

„Pan Krob,“ řekla Lény roztržitě.

„Nejdřív víno?“

„Whisky. Nebo možná štok. Já nevím.“

„Štok jste přinesli později. Kdo pro něj šel?“

„To není důležité,“ řekl Dvořák dřív, než stačila Lény odpovědět. „Proč jste myla poznámky na stěně kuchyně?“

„Já nic nemyla, už tam nebyly.“

„A jak víte, že tam byly?“

„Pro ten štok šel Krob nebo Jiří Moravec?“ zeptal se Veliký.

„Nevím. Snad Krob. Snad Jirka.“

„Tak kdo?“

„Jirka.“

„Co jste zatím dělali? Dopíjeli víno?“

„Co bychom dělali? Poslouchali jsme magnetofon, dokud s tím štokem nepřišli –“

„Kdo?“ zařval Veliký. „Jirkové Moravcové, ne? Nechte toho, Lény. Bylo vás tam o jednoho víc! Tady toho záhadného neznámého máte.“

„Ano, to je ona,“ zakvílela najednou Lény a upustila cigaretu. „Panebože!“

A vytřeštěnýma, nemrkajícíma očima se dívala do usmívající se tváře dávno už neexistující dívky.

72.

„Hele, kde chceš nakoupit ten životobudič?“ ptal se čiperný mrňous s údržbářskou kabelou svalnatého frajírka v džínách.

„V hospodě,“ odpověděl koutkem úst. „Do trafiky pro to nepůjdu, nehledě na to, že je zavříno. Koukejme, ono je pomalu ráno.“

„Tak se domluvte, otravové,“ řekla vznosná dívka bujných tvarů, namačkaných do uzoučké sukně a odvážně rozhalené blůzy. „Nebo zkejsneme u kafe a Frfňa vaří mizerný.“

„Kvůli tobě se nepřetrhne,“ vyprskla druhá dívka, o něco štíhlejší a větší, ostříhané nakrátko. „Tuší v tobě sexuální nebezpečí pro rodinný krb.“

Třetí dívka, drobná blondýnka, mlčela. Vypadala, že do společnosti, šněrující ulici od chodníku k chodníku, nepatří. Kouřila cigaretu a šla o něco pevněji než ostatní.

„Polez, polez,“ zavolala na ni dekoltovaná kráska. „Abys nám nespadla někam do kanálu. Frfňa z tebe bude mít radost.“

„Nechte si ty narážky,“ ohradila se blondýnka a zahodila zbytek cigarety. „Kdybych znala cestu, vůbec bych se vás neprosila o doprovod.“

„Aha, tak my jsme doprovod,“ řekla jedovatě dívka s mikádem. „Holky z venkova, že jo. Nevytahuj se a naval cigáro, madmázl.“

Všechny tři si zapálily.

„My tě srdečně litujeme,“ ujistila blondýnku dívka s výstřihem. „Už jsme to poznaly. Nic to nenese, jenom věčnej strach z toho, že to skončí.“

„Nebuď sentimentální,“ řekla druhá dívka. „Stejně jsi nebyla poctivá už dávno, tak co.“

„Pánové objevili restauraci,“ přerušila je blondýnka. „Aby nám tam nezůstali.“

„Držme se jedna druhé,“ navrhla krátkovlasá a uchopila blondýnku v podpaží. „Čas minulý, přítomný i budoucí. A fofrem kupředu.“

Vysoká dívka v úzké sukni uchopila blondýnku z druhé strany a přidaly do kroku.

Před zapadlou malou vinárničkou čekal mládenec v texaskách. „Poslal jsem tam komorníka,“ prohlásil a škytl. „Má na to dvě kila. Skončíme někdy odpoledne, dá-li pámbu.“

Ze dveří vinárny se vyvalil mrňous. „Bude to náramný,“ hekal s plnou náručí lahví. „Podívejte se, co jsem koupil.“

„Jdi do hajzlu,“ ohodnotil mrňousův náklad jeho kolega. „Do všech těch ušlechtilých alkoholů chceš míchat vermut?“

„Nic jinýho neměli,“ vzdychl drobeček. „Ono je ráno a všecko je vypito a v dáli tepe kopyto. Co bychom to, nezkusili, hele? Mimo jiné to má ráda paní Krobová – Moravcová.“

„Já myslel, že to pijou jenom sentimentální přestárlý kurvy,“ prohlásil mladík v texaskách. „A to z paní Krobový – Moravcový nikdy nebude.“

Dívka s výstřihem se dala do smíchu. „Bodejť jo!“ zařičela. „Ani dneska toho moc nena –“

Drobeček s taškou jí zakryl ústa. „Nech si ty sprosťárny a vem tuhle jednu flašku,“ doporučil jí. Vrávorající společnost si rozebrala pět láhví tesavely.

„Za mnou!“ zavelel mladík v texaskách, mávaje láhví nad hlavou. „Nakonec to můžeme vylejt, vždyť jsme to neplatili.“

„Ještě že nemůžeme zabloudit,“ zahlaholil mrňous. „Támhle je maják.“

Ve tmě před nimi se vynořila štíhlá kostelní věž.

„Akorát na něm schází lucerna,“ řekla dívka s krátkými vlasy.

Šli dál a chlapec s koženou brašnou začal pobrukovat námořnickou písničku. Někde ve spleti ulic se ozval rachot automobilového motoru. Vzápětí ztichl.

„To budou oni,“ poznamenal mladík v texaskách.

Došli ke kostelu. Když zabočili za roh, spatřili na chodníku za dvěma šikmo položenými latěmi a nápisy POZOR NA STŘEŠE SE PRACUJE vysoký bronzový kalich ve věnci trubkového lešení. Leskl se matně ve světle pouliční lampy a pět nejistě kráčejících postav křivě zrcadlilo v jeho zaobleném povrchu.

„Jéžišmarjá,“ zasténala v záchvatu smíchu dívka s výstřihem. „Podívejte se na mě, to je nádhera!“

Bronzový kalich, tyčící se nad ní, zrcadlil veliký obličej a gigantické poprsí. Boky se pod ním skoro ztrácely a nohy se smrskly v nitkovité čárky. Všichni se začali pitvořit na své zkarikované tváře za neustávajícího řehotu. Jenom malá blondýnka stála stranou.

„Ladies and gentlemen,“ pravil mrňous. „Ideální věc do koupelny! Zaprvé zrcadlo, zadruhé koupací vana!“

Vyšvihl se na lešení.

„Malér,“ řekl a zašklebil se na diváky. „Ono je to přikryté deklem.“

„Takže bysme šli, ne?“ řekl jeho kamarád.

„Blbost,“ odpověděl mrňous. „Třeba je v tom štamprleti rum. Místo kouzelné hůlky postačí čtyřiadvacítka klíč. Abrakadabra!“

„Ty génie,“ řekla krátkovlasá, „jestli ten hrnec odšpuntuješ, dám si ranní lázeň. Jenom vodu mi tam budeš muset nanosit.“

„To je fór!“ zajásal mládenec v texaskách. „Římské lázně!“

Mrňous povolil čtyři šrouby na obvodu kalichu. Tři vyšrouboval docela a zřejmě ze zvyku je zachytil na začátku závitů. Čtvrtý jen uvolnil a opřel se do víka. Lehce se odsunulo a držíc jenom na jednom šroubu zůstalo trčet do strany, jako přilepené na okraj kalichu.

„Lázeň je připravena, mé dámy,“ prohlásil. „Až život se ti zprotiví a stane se ti peklem, skoč po hlavě ve štamprle a přikrej se deklem. Jenom s tou vodou je to slabší.“

„Správný muž si poradí,“ řekl ten v texaskách. „Dámy se za starých časů koupaly v šampusu. Vermut je na to taky jako dělaný.“

Zarazil prstem zátku do hrdla láhve a vyskočil na lešení. Glo, glo, glo, udělalo to uvnitř kalichu.

„To je nápad!“ zasmála se dívka s výstřihem. „Jenom si budu muset u paní Krobové – Moravcové umejt nohy. Ono to asi lepí.“

„Nevnucuj se,“ řekla jí krátkovlasá. „Jak jsi přišla na to, že se budeš koupat? Já to vymyslela, hele.“

„A co má bejt?“ ohradila se první. „Náhodou já jsem strašně špinavá. No řekni, Robe?!“

„Ani tak, ani tak,“ řekl mladík, řečený Rob. „Otvírejte flašky. Koupat se bude ta, která to stihne nejdřív.“

„Až řeknu teď, můžete se začít převlékat do koupacích úborů.“

„Jo, to je sportovní,“ kývl mrňous, který zarážel šroubovákem zátky do láhví a otevřené podával na lešení.

„Poslední pivo,“ zvolal Rob. „Připravte se!“

Dívky položily kabelky na chodník. Malá blondýnka se připojila.

„Co sem lezeš?“ zeptala se jí ta s výstřihem.

„Nech ji,“ řekla druhá. „Vypadá na to, že má kvalifikačky za sebou. Ať se předvede.“

„Sport je sport,“ souhlasil mladík v texaskách. „Pozor!“

Kolem bylo ticho. Lidé spali. Nikdo z rozjařené party nevěděl o páru očí, který přihlížel, neviděný a zlověstný.

„Teď!“

Dívka s výstřihem to měla nejtěžší. Sukni měla zatraceně těsnou.

Krátkovlasá obrátila lehké letní šaty naruby a odhodila je na lýkovou kabelu.

Blondýnka měla podobné. Jenže byly mnohem volnější; minišaty, které se sotva začaly nosit. Byla jen pár zlomků vteřiny za krátkovlasou, zatímco se třetí dívka potýkala se zadrhnutým zipem.

„Hip, hip,“ řekl mrňous.

Blondýnka rozepjala rychlým pohybem podprsenku, zatímco se už druhou rukou zbavovala zbylého kousku prádla.

„Závodnice v první dráze vede o prsa před favoritkou soutěže,“ pravil mrňous. „Zdá se, že se dočkáme překvapení. Zatímco náš tajný typ má defekt –“

„Já na to kašlu,“ řekla dívka s výstřihem. „Zip je háji.“

Krátkovlasá sáhla dřív po kalhotkách, které se jí zadrhly za podpatek. Blondýnka vyhrála.

„Hergot, ty jsi holka jako lusk,“ promluvil mladík řečený Rob. „To bych do tebe neřek!“

„Jak to, že ti to tak šlo?“ zeptala se krátkovlasá.

„Protože jsem profesionál,“ odsekla blondýnka. „Už to konečně uznáte, ne? Už vám snad nebude vadit, když půjdete kvůli mně od válu?“

„Nevytahuj se a koupej se,“ řekla zlomyslně dívka s rozbitým zipem. „Teď nás už neukecáš.“

„Do jisté míry fakt,“ přidala se druhá. „Jestli si to teď rozmyslíš, tak jsi srab.“

„Dělej,“ řekla první. „Chci tě slyšet vřískat.“

„Uslyšíš houby,“ odpověděla blondýnka. „Kdo mi pomůže nahoru?“

Mladík v texaskách jí okouzleně podal ruku. „Já bych tě vynes,“ prohlásil.

„Děkuju,“ řekla mu blondýnka. „Nevypěstovala jsem se pro chudý prince.“

„Já bych ji diskvalifikovala,“ prohlásila dívka se zipem. „Nechala si na nohou boty.“

„Aspoň se zatáhnou,“ zasmál se mrňous. „Hup tam!“

Rob blondýnku vysadil a seskočil dolů. „Holyvůd,“ pokřikoval, „Hotovej Holyvůd!“

Vůbec si nevšímal otrávených pohledů dvou soupeřek, vyřízených v prvním kole.

„Tak se mej,“ křikla na blondýnku krátkovlasá. „Krk taky!“

„Já se na vás –“ řekla blondýnka a schovala se do kalichu.

„Takhle nehraju,“ urazila se dívka v úzké sukni. „Ať se tam šplouchá, co je nám do ní.“

„Nechceš umejt záda?“ zavolal mrňous.

„Vlezte si tam k ní třeba oba,“ řekla opovržlivě krátkovlasá. „Já jdu radši k Frfně na kafe.“

Přetáhla si šaty přes hlavu a sebrala kabelu. „Hele, my partu netrháme,“ ozval se mrňous. „Pojď ven,“ zavolal mladík v texaskách na blondýnku, která se stále neukazovala.

„Pst,“ zašeptala dívka, která právě chtěla odejít. „Napadl mě ohromný fór!“

S těmi slovy se vyhoupla na lešení a opatrně, aby ji blondýnka nezahlédla, uchopila víko kalichu. Pak se opřela o jeho okraj. Víko se pohlo a přikrylo kalich.

Všichni vyprskli. I Rob.

„Honem pryč,“ zahihňala se dívka se zipem a hodila na víko šaty a prádlo jejich vítězné soupeřky. „Kabelku,“ sykla krátkovlasá.

Potom se všichni, zadržujíce smích, rozběhli pryč. Blížilo se ráno, osmnáctého září 1963.

73.

„Zavolejte sem pana Kroba,“ řekl kapitán Pařízek. „Děkuju, slečno. Zatím počkáte venku.“

Lény Michálková odešla.

„Zadržený Krob,“ zavolal Habásek do chodby.

„Nevím, proč říkáte zadržený,“ pravil unaveně Gabriel Krob.

„Inu, prostě proto, že zadržený jste,“ řekl mu rozšafně Pařízek. „A zůstanete, dokud nám nevysvětlíte, proč jste zamlčel účast Evy Mrštíkové na mejdanu v Jachtklubu dne sedmnáctého září minulého roku.“

„Nic jsem nezamlčel,“ ohradil se Krob. „Třeba to tak vypadá. Uvědomte si laskavě, že jsem nemohl znát všechny přátele svých známých.“

„Znát jste je nemusel. Ale pamatovat byste si je mohl.“

„Prostě jsem to zapomněl. Nebo jsem si ten mejdan spletl s nějakým jiným. Chodili jsme tam často.“

„Jenže my se domníváme, že zavražděná nebyla přítelkyní vašich známých.“

„Tak mi řekněte, jak se dostala mezi nás?“

„Čekáme, až nám to řeknete vy.“

„Co vám řekli ostatní?“ zeptal se Krob.

„Nikdo z nich si nepamatuje, jak se ta dívka mezi vás dostala. Zdá se, že ji přivedl váš syn, když se vracel s tím štokem.“

„Všichni jsme měli v hlavě,“ pousmál se Krob. „To je člověk s každým jedna ruka. Možná že se Jirka s tou dívkou dal do řeči někde venku a vzal ji s sebou. Jak vám to mám vysvětlit, když si teprve teď matně vzpomínám, že tam nějaké takové děvče bylo, při vší vážnosti věci, kterou si plně uvědomuji? Ostatně o tom, co se dělo dál, nemám ani ponětí!“

„Řekněte nám tedy všechno, co o ní víte!“

„No – vlastně nic,“ začal váhavě Gabriel Krob. „Pokud ji přivedl Jirka, je možné, že ji odněkud znal. Měl spoustu známých. Já už pamatuji několik případů, že jsem se ocitl mezi lidmi, které jsem nikdy neviděl, a přesto se ke mně chovali víc než důvěrně.“

„Tím chcete říci, že se tak chovala i Eva Mrštíková?“

„Tím nechci říci víc, než jsem řekl,“ odsekl popuzeně Krob. „Prostě jsem často pil s lidmi, které jsem neznal. Tu Evu Mrštíkovou jsem viděl poprvé a zapomněl jsem, že tam byla. Ostatně přišla v době, kdy jsme už byli v náladě. Pokud jsem jmenoval přesně ostatní, je to tím, že to byla stabilní parta. Ta dívka do ní nepatřila, chápete?“

„Tím spíš byste si na ni měl vzpomenout.“

„To je věc názoru,“ pokrčil rameny Krob. Pařízek pohlédl na Dvořáka.

„Můžete nám říci něco o tom disku?“ zeptal se nadporučík.

„Vítězný hod Michálkové byl regulérní. Snad si nemyslíte, že by bylo možné vyměnit nářadí během soutěže. To je nesmysl.“

„Přesto měla Michálková disk o dvacet deka lehčí.“

„To nedokazuje, že s ním házela,“ odpověděl rozčileně Krob. „A odkdy jsou takové věci záležitostí kriminálky?“

„Nač měla Michálková ten disk?“

„Používali jsme ho při pilování stylu. To byl můj nápad. Aby se zbytečně neunavovala v tréningu.“

„Takové disky se vyrábějí?“

„Byl vyroben na zakázku.“

„Kde?“

„Udělal jí ho Frantík Šoly. Je to takový všeuměl.“

„V soutěži disk používán nebyl?“

„Vždyť vám říkám, že ne! Neměl předepsanou váhu a nářadí se před započetím soutěže kontroluje.“

Dvořák poděkoval a sklapl notes. „Já bych si odskočil,“ řekl.

„Moment,“ zastavil Pařízek vstávajícího Kroba. „Jenom pro doplnění. Co jste dělal třiadvacátého srpna minulého roku?“

„Nevím.“

„Váš syn měl narozeniny.“

„Aha,“ kývl Krob. „Jeli do Drážďan. Já byl doma, sám. Studoval jsem roli do nového filmu.“

„Dobře. Jaký je vztah vašeho syna k nevlastní matce?“

„Mají se, myslím, docela rádi. Ostatně – nejsou si věkem příliš vzdáleni. Vždycky mně vyhovovalo, že si rozumějí.“

„Ve vaší rodině to prostě klapalo, že.“

„Dá se říci.“

„Proč jste se nakonec rozešli?“

„Moje žena je nemocná a nemůže mít děti. Mně to nevadilo, ale ona si stále dělala výčitky, že mi kazí život. Přemlouval jsem ji, ale když jsme se měli stěhovat do nové vily, přišla s rozhodnutím, které si nedala vyvrátit. Bylo to nepříjemné. Zůstala ve starém bytě sama. Nakonec se odstěhovala do Prahy. Prý aby mi to neztěžovala.“

„To je velice smutné,“ řekl Pařízek.

„Nevypravoval bych vám to, kdybyste se nezeptali.“

„To je, bohužel, naše povolání. Je to ovšem přísně důvěrné.“

„Děkuju vám,“ usmál se vděčně Gabriel Krob, nyní už mnohem klidnější než na začátku výslechu.

74.

„A teď nám laskavě popište, jak jste se poprvé sešel s Evou Mrštíkovou,“ řekl kapitán Pařízek Jiřímu Moravcovi po několika bezvýznamných otázkách.

„Nescházel jsem se s ní a neznal jsem ani její příjmení,“ řekl Jiří Moravec. „To už jsem vám říkal minule.“

„Říkal jste, že si nepamatujete, kdo v Jachtklubu byl, ale že si pamatujete, kdo tam nebyl. Zní to hezky, jenže vy Jste Evu Mrštíkovou na ten mejdan přivedl.“

„Ale nevěděl jsem, že se jedná o nějakou Evu Mrštíkovou.“

„Dobře. Šel jste tedy nakoupit nějaké pití. Kam?“

„Do samoobsluhy na nábřeží. Mají tam otevřeno do osmi.“

„Co dál?“

„Vracel jsem se po nábřeží. Cestou jsem se ani moc nerozhlížel. Potkal jsem tu dívku poblíž přehradní hráze.“

„Co jste jí řekl?“

„Co bych jí říkal? V životě jsem ji neviděl. Ona začala.“

„Promluvila na vás?“

„Nejspíš.“

„Co vám řekla?“

„Já už nevím,“ pokrčil rameny chlapec. „Něco jako kam to nesu, nebo jestli bych ji nepozval, nebo tak.“

„Nebylo vám to divné?“

„Ani ne. Byl jsem trochu v náladě a docela se mi líbila.“

„Musela se vám sakra líbit, když jste si na ni nepamatoval,“ neodpustil si poznámku Dvořák.

„Já měl okno,“ přiznal se Jiří Moravec a zrudl. „Nejspíš jsem jí řekl, aby šla se mnou, přivedl jsem ji do klubovny a pak už jsem se o ni nestaral. Potom se mi udělalo zle a nakonec jsem asi usnul. Vzbudil jsem se až doma.“

„Jak jste se dostal domů?“

„Odvezl mě otec.“

„Odkud to víte?“

„Asi mi to řekli, ne?“

„Můžete nám nějak vysvětlit skutečnost, že jste si při vašem prvním výslechu na tu dívku nevzpomněl?“

„Asi mám děravou hlavu,“ vzdychl chlapec. „Nejsem zvyklý tolik pít a některé věci mi úplně vypadly. Na cestu domů si taky vůbec nepamatuju.“

Pařízek si udělal nějakou poznámku a zamyšleně si prolistoval svazek spis. Dvořák, zevlující z okna, se otočil a zeptal se: „Jak jste vycházel se svou nevlastní matkou?“

„To sem nepatří,“ ohradil se Jiří Moravec.

„Dobrá. Když nepatří, tak nepatří,“ řekl Dvořák a obrátil se znovu k oknu. „Vy se teď ani moc nevídáte, že?“

„Neviděli jsme se nejmíň dva měsíce,“ přisvědčil chlapec.

„Pokud vynecháme tu návštěvu ve čtvrtek,“ usmál se Dvořák.

„Jak to víte?“

„My víme víc, než si myslíte,“ vybafl na něj Pařízek. „Copak, že jste tak pospíchal za paní matkou? Jel jste velice neopatrně, rychle a nepřepínal jste na potkávací světla. Nervy?“

Popravdě řečeno, Jiřího cesta do Prahy nebyla prokázána. Domněnka, že ve čtvrtek navštívil svou nevlastní matku, byla postavena jenom na pozorování Kristiny Danišové. Náhodou to vyšlo.

„Byl jsem se tam podívat.“

„A zapomněl jste na to.“

„Ano!“

„Jste zapomnětlivý až hrůza.“

„Bývám,“ připustil chlapec. „Už jsem to říkal. Co je špatného na tom, že syn jede navštívit svou matku?“

„Ale ona přece není vaše matka,“ ozval se Dvořák. „Je to jen žena vašeho otce.“

„Nebudu odpovídat na takové urážlivé otázky,“ řekl rozčileně Jiří Moravec. „Pokud už nemáte nic jiného, nechte mě odejít.“

„Prosím,“ řekl Pařízek, zvedl se od stolu a otevřel dveře kanceláře. „Můžete jít.“

„Domů?“

„Co vás napadá,“ řekl Pařízek. „Ještě jsme neskončili.“

Jiří Moravec neodpověděl. Narazil si čepici a vyšel ze dveří, kde se ho opět ujal Habásek.

„To je zvláštní,“ poznamenal Dvořák, „jak jsou oba hákliví na svoje rodinné poměry.“

75.

Pařízek posadil Lény Michálkovou proti svému stolu a dlouho se přehraboval v papírech. Nic zvláštního nehledal. Dvořák se bezmyšlenkovitě díval z okna. Venku se proháněl vítr. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, zase jeden den končil a o Evě Mrštíkové toho ustaraný kapitán Pařízek nevěděl o nic víc než včera.

Lény už docela ztratila jistotu. Dívala se vyplašeně a uštvaně a nemohla překonat nervózní chvění prstů. Když si zapalovala cigaretu, bylo to vidět nejlíp. Snad proto jí Pařízek kouření povolil.

„Vypravujte nám podrobně, co se událo, když jste s Robertem Šindelářem, Františkem Šolym a Marií Hlinkou opustili Evu Mrštíkovou, která zůstala zavřená v kalichu.“

„Už jsem to říkala.“

„Ale ne podrobně.“

„Já si žádné podrobnosti nepamatuju! Běželi jsme prostě poklusem až k domovním dveřím, Pořád jsme se smáli. Robert nás napomínal, ale my nemohli přestat. Mně se najednou udělalo špatně. Asi z toho, jak jsme utíkali. Řekla jsem, ať na mě nečekají, že pak zazvoním. A šla jsem se projít.“

„Řekněte nám přesně, kudy.“

„Obrátila jsem se, přešla ulici a šla nejkratší cestou do parku.“

„Kolem kalichu?“

„Ne. Tamtudy bych se ani do parku nedostala.“

„Co dál?“

„No – chodila jsem po parku. Asi deset minut. Zvracela jsem. Potom jsem se vrátila k domu, zazvonila a někdo mi hodil klíče. Ani už nevím, kdo to byl. Když jsem přišla nahoru, seděli všichni u kafe. Scházel Jirka a paní Moravcová, která prý ho šla hledat.“

„Paní Moravcová šla hledat Jirku? Proč?“

„Krob měl garáž o blok dál, víte? Přijel tam a když odemykal, Jirka mu z auťáku zdrhnul. Vykašlal se na to, protože myslel, že šel domů. A když ho doma nenašel, řekl to paní Moravcové. Prý se hned sebrala a vypadla. Vždycky o něj měla hrozné starosti.“

„Vy jste při tom procházení v parku Jiřího Moravce neviděla?

„Neviděla,“ zavrtěla hlavou Lény. „Přivedla ho asi za hodinu.“

„Řekla, kde byli tak dlouho?“

„Kde by asi byli,“ ušklíbla se Lény. „Věděli jsme, odkud vítr fouká.“

„Odkudpak?“ zeptal se Dvořák. Lény mlčela.

„No dobře,“ pokývl Pařízek. „Vy tedy tvrdíte, že jste od chvíle, kdy jste přikryla Evu Mrštíkovou tím víkem, u kalichu nebyla. Nejste vlastně ničím vinna. Nic jste neudělala, jenom ohromný fór. Kanadičku. Jenže ta dívka už v kalichu zůstala. Někdo přišel po vás, omráčil ji ranou do hlavy a víko přišrouboval. Z toho důvodu se udusila, možná dřív, než přišla k vědomí, možná mnohem později. Vy s tím nemáte nic společného?“

„Nemám! Proč bych to dělala?“

„Třeba ze žárlivosti,“ poznamenal Dvořák. „Aby vás vypíchla z příjemného a výhodného postavení, které jste si vybudovala jako přítelkyně pana Kroba.“

„To bych měla proč žárlit,“ řekla opovržlivě Lény.

„Tak proč jste přepadli s Robertem Šindelářem pana Smetanu a proč jste potom zorganizovala vloupání o bytu pana Velikého?“

„Jak bych vám to řekla,“ vzdychla Lény, „když se objevilo v novinách, báli jsme se, aby to nebylo na nás. A potřebovali jsme vědět, jak postupuje vyšetřování. Pan Smetana říkal, že si to píšou.“

„Měli jste úspěch?“

„Ne. Našli jsme akorát těch pár poznámek na zdi.“

„Proč jste to smazala? Byla to přece hloupost.“

Lény bezradně rozhodila rukama.

„Holt ženská,“ řekl Dvořák. Vtom zazvonil telefon.

„Haló,“ řekl Pařízek do mluvítka. „Slyším.“

„My zatím také,“ ozvalo se ve sluchátku. „Poslyšte, kolego, něco bych vám navrhl. Situace je pro to zralá.“

„Tak to vyklopte, nemám právě moc času!“

„Myslím rekonstrukci toho osudného dne,“ řekl Veliký.

„Zrovna jsem na to myslel,“ kývl Pařízek. „Něco mi v tom pořád nehraje. Udělám to. Jestli se chcete přijít podívat –“

„Chtěl jsem něco jiného,“ přiznal se Veliký. „Udělat rekonstrukci sám.“

„Že by se mi do toho chtělo –“

„Jak myslíte,“ řekl Veliký. „Vzpomeňte si na ty časy, když jsme spolu husy pásli.“

„Dobře,“ přikývl po malém zaváhání Pařízek. „Udělejte si tedy externě rekonstrukci. Dopravu kalichu si obstaráte?“

„Ale jo,“ řekl Veliký. „Obstarám. Seženete mi ty lidi, co tam tenkrát –“

„Mám je všecky tady. Kromě zavražděné ovšem.“

„Tu mi zahraje slečna Danišová. Tak servus, já jdu shánět náklaďák. Bohdá, že tam budu během hodiny.“

„Půjdeme ven,“ řekl Pařízek Dvořákovi. „Vemte si kabát a zavolejte šoféroj.“

76.

Sešli se s Velikým na vrátnici okresního oddělení.

„Kolego, oni se tady se mnou hádají,“ řekl Pařízkovi. „Dovolávám se vašich slibů, které jste mi učinil prostřednictvím Bellova telefonního aparátu.“

Přitom mával někam do ulice. S frkáním, chrochtáním a supěním se přivalil náklaďák a zůstal stát před vrátnicí.

„Otevřte nám vrata,“ požádal Veliký.

„Neslyšíte?“ houkl Dvořák. „Otevřte vrata!“

Stalo se. Nákladní automobil vjel do průjezdu. Zastavil na dvoře a čtyři chlapi v montérkách se vynořili z kabiny.

„Myslíte, že to zmáknem?“ zeptal se jich Veliký.

„Ale jo, šéfe,“ ozval se hlas Vincence Kabrhela „když nám pánové helfnou…“

„Co sem taháte vyšetřované?“ řekl dotčeně Pařízek.

„Dávají mi jistotu, že udělají, co potřebuju,“ řekl Veliký. „Pojďte nám helfnout, soudruzi. Kde je ta nešťastná nádoba?“

Nebylo to snadné a všichni se pořádně zapotili.

Nakonec přece jen dostali kalich na plošinu a zajistili ho tam, pokud to při jeho kulatosti šlo.

„Prosil bych pány aktéry,“ řekl Pařízkovi Veliký. „A slečny.“

„Mám je pustit?“

„Stejně musíte. Doběhnou si domů pro teplejší oblečení. Budeme strašit venku pomalu do rána. Jestli chcete, nechte je hlídat.“

„Na to tu nemám dost lidí,“ prohlásil Pařízek. „Ale co, stejně je tu nemůžu držet do nekonečna.“

Přivedli Gabriela Kroba, Jiřího Moravce, Lény Michálkovou, Roberta Šindeláře, Františka Šolyho a Marii Hlinskou. Veliký jim stručně vysvětlil, co od nich čeká. Vypadali, že z toho mají radost.

„Tím jsme propuštěni?“ zeptal se nakonec Krob.

„Pochopitelně,“ kývl Veliký. „Co by tu s vámi pořád dělali.“

Když se Krobova společnost rozešla, vycouval ze dvora náklaďák.

„Račte nahoru, přátelé,“ řekl Veliký.

Vyšplhali se na korbu automobilu.

„Jedem, šéfe,“ ozval se zevnitř Pepa Karban.

Cestou se nebavili. Stále se jim zdálo, že se kalich odporně roztahuje; posunoval se po plechové podlaze a nebýt přivázán k postranicím, určitě by je cestou donutil vyskočit.

Dostat ho dolů bylo ještě horší, ale po chvíli strkání, hekání a vzájemných urážek se to podařilo.

„Je to přesně to místo?“ zeptal se Veliký.

„Snad jo,“ řekl Ferdinand Löwy. „Ňákej ten centimetr snad nepadá na váhu.“

„Řekl bych, že ne,“ souhlasil Veliký. „Postavte okolo to lešení, pane Kabrhel.“

Chlapi shodili na zem pár fošen a trubek. Chvíli je spojovali dohromady, nešetříce drsnými výrazy. Nakonec vzniklo lešení, snad stejné jako to ze sedmnáctého září.

„Tak my jedem,“ řekl Pepa Karban. „Ráno jsme tady v cuku letu.“

„Stačí dopoledne,“ řekl Veliký. „Hlavně to tu nenechte stát.“

Josef Kumprecht, Vincenc Kabrhel, Ferdinand Löwy a Bohouš Šambera se zasmáli. „Bez starosti, šéfe,“ odpověděl za ně Kabrhel.

Náklaďák zachrochtal a rozjel se.

Na nároží kostela se potkal s malým osobním autem staršího typu. Byl to Jozífkův oplík. „Jsem tu,“ řekl Jozífek okénkem. „Máme vylézt?“

„Dobrý večer,“ řekla Kristina, sedící na vedlejším sedadle.

„Pojďte se mnou, kolego,“ vyzval Veliký Pařízka. „Mistr tady počká. Ne, ven nelezte. Ještě byste nastydli.“

Smetana zavřel okénko. Pařízek následoval Velikého. Od vrat domu, v němž oné osudné noci tak špatně spala paní Pavla Moravcová, se odlepil stín.

„Staršinka Hornová se hlásí do služby,“ prohlásil.

„Já nevím, co pořád máte s těmi civilisty,“ vzdychl dotčeně Pařízek. „Jako bychom neměli dost šikovných lidí.“

„Nemám totiž čas na přednášky,“ odpověděl Veliký. „Netvrdím, že jsou vaši lidé nešikovní; až budeme zatýkat pachatele, klidně jim to přenechám.“

Vystoupili po schodech.

Když kráčeli po pavlači, vynořil se ze dveří bývalého Krobova bytu další stín. Měl apartní župánek a vypadal na temné pavlači jako bílá paní.

„Všechno je připraveno,“ pravila vzrušeně paní Pěkná. „Manžela jsem poslala na noc do redakce, aby byly okolnosti co nejpříznivější vzhledem k tehdejší situaci.“

„Máte té důslednosti skoro moc,“ usmál se Veliký. „Jděte laskavě spát, nebo si třeba chvíli čtěte. Ale nařiďte si budík na půl třetí. Dobrou noc, poděkuji vám až potom.“

Paní Pěkná zmizela za dveřmi.

„Otevřte u Štajnerové,“ požádal Veliký Pařízka. Pařízek utrhl pečeť a odemkl. „Svítit mohu?“ zeptal se.

„Klidně,“ kývl Veliký. „Ale ve dvě ráno zhasněte a dívejte se z okna. Možná že pro vás přijdu, možná že ne.“

„Vy jste se zbláznil! To tu mám sedět do rána?“

„Já vám budu vykládat karty,“ ozvala se Gréta od vitríny s vycpanými kočkami.

Dveře za Velikým tiše skříply.

77.

„Jsou dvě hodiny a pět minut,“ řekl Veliký Gabrielu Krobovi. „Jděte ke svému vozu a snažte se vyjet přibližně ve stejné době jako tenkrát. Připočítejte si tomu problémy s bezvládným synátorem.“

Krob a Jiří Moravec povstali a opustili klubovnu Jachtklubu.

„Ostatní se laskavě vydají na pěší túru. Půjdete stejnou cestou jako tehdy. Zastavíte se u té vinárny. A tak dále. Pojedu za vámi.“

Lény Michálková, Robert Šindelář, Frantík Šoly a Kristina Danišová v roli Evy Mrštíkové uhasili cigarety a vstali.

„Jděte zvolna, jako kdybyste něco vypili,“ podotkl Veliký.

Vyšli do vlhké, studené noci. To jediné nesouhlasilo a Veliký s tím nemohl nic dělat. Tenkrát bylo dusné parno, počasí, v němž pravidelně stoupá zločinnost.

Veliký zamkl klubovnu.

Na silnici stál oplík a tiše předl.

Robert Šindelář a Frantík Šoly s koženou brašnou se pustili ke hrázi a tři dívky je zvolna následovaly. Pak vyjel Krobův bavorák. Ze tmy bylo slyšet stále hlubší burácení jeho motoru, jak se vzdaloval serpentinami kolem přehrady.

„No – tak za děvčaty,“ vzdychl Veliký a složil se do oplíka vedle Jozífka. „Co noha nohu mine.“

„Snad to dokážu,“ řekl Jozífek. „On je to hotový ďábel.“

Oplík se pomalu rozjel po cestě. Minul značku zakázaného vjezdu a sunul se mezi dvěma ploty soukromých vil. Asi po padesáti metrech ploty skončily. Vůz přejel široký chodník a zhoupl se na silnici. Pěší skupinka, která si zkrátila cestu přes lávku, kudy vůz nemohl, byla kousek před nimi. Projeli několika ulicemi.

Potom dívky před nimi zůstaly stát. Oplík dojel ke skupince.

„Frantík šel do hospody. Koupí tam cigarety a vypije na stojáka malýho ruma. Aby to odpovídalo aspoň přibližně,“ řekl Robert Šindelář, opřený o sloup pouliční lampy.

„Je mi zima,“ podotkla Lény. „Celá se klepu.“

„Pokud se neklepete z něčeho jiného,“ řekl Veliký. „My vás teď podělíme lahvinkami.“

Jozífek na druhé straně vystoupil a otevřel kufr vozu.

„Berte si,“ řekl. „Každý tolik, kolik nesl.“ Skupinka si rozdělila láhve z Jozífkovy zásoby. Všechny byly od tesavely, ale naplněné vodou. Jozífek je zazátkoval a s pomocí Gréty zalepil pečetním voskem. Dostal i Frantík Šoly, který se vynořil z nízkého vchodu suterénní vinárny.

„Můžete jít.“

Pokračovali v cestě. Napřed Robert a Frantík, za nimi tři dívky. Na konci průvodu tiše klouzal oplík s Jozífkem a Velikým.

Z dálky se ozval hukot automobilového motoru. Pak ztichl.

Ve tmě se vynořila kostelní věž.

„Tady zastavte,“ požádal Jozífka Veliký. „Půjdeme pěšky.

78.

Kapitán Pařízek stál za záclonou u otevřeného okna. Gréta ho před chvílí vzbudila. Dala se do něj zima, protože klímal v sedě asi tři hodiny a v bytě se už pár dní netopilo. Stejně mu to nedalo – ještě než se ponořil do ponurého mlčení, navštívil paní Pěknou a telefonicky uvedl v pohotovost všechno, co mělo na okresním oddělení ruce a nohy. Teprve potom se jakžtakž uklidnil. Gréta mu sice chtěla věštit budoucnost, ale kapitán neměl pro podobné legrace pochopení. Vrazil ruce do kapes a umiňoval si, že s bláznivou sochařkou nepromluví ani slovíčko. Podařilo se mu to, protože usnul. Nebylo divu; už se pořádně nevyspal aspoň týden. Když jeho chrápání zaslechla Gréta, přikryla ho přehozem z postele. Byl sešívaný ze všech možných čtvercových odstřižků a spící náčelník se proměnil ve skotského dudáka. Potom si Gréta našla v jedné almárce švabachem tištěnou knihu o vymítání ďáblů, zabořila se do vrzajícího křesla a pilně si četla skoro až do půl třetí.

„Už to začne, soudruhu náčelníku,“ řekla drkotajícímu Pařízkovi, když pečlivě uklidila kostičkovaný přehoz. „Snad byste se měl rozcvičit.“

„Není mi právě do žertů, slečno,“ odvětil kapitán. „Nechápu váš nevhodný smysl pro humor. Vyšetřujeme tady vraždu.“

„Proč jste stále tak nevrlý?“ řekla Gréta.

„Nejsem nevrlý,“ prohlásil Pařízek a upřel zrak na potemnělé náměstíčko. Kostel se rýsoval ve tmě jako černý kolos. Ve světle pouliční lucerny se matně leskl bronzový kalich.

Potom se kdesi za kostelem ozvaly kroky několika lidí.

Ještě chvíli bylo náměstí prázdné. Pak se ke zvuku kroků přidal nezřetelný hlahol. To Veliký vyzval zúčastněné, aby se bavili nahlas, stejně jako sedmnáctého září.

„Mám se zeptat, jestli poznáváte jednotlivé aktéry,“ řekla Gréta, když se několik tmavých stínů přiblížilo ke kalichu.

„Ale jo,“ broukl Pařízek. „Co to?“

„Vedle zvoní budík,“ řekla mu Gréta.

Zvonění utichlo. Paní Pěkná budík zastavila. Bylo slyšet, jak zavrzala postel. Potom kroky a otvírání okna.

Skupinka u kalichu se shlukla kolem Velikého. „Jak dlouho jste dělali ty stínové obrázky?“ zeptal se.

„Moc dlouho ne,“ řekl Frantík Šoly. „Nanejvýš minutu.“

„Dobře. Potom jste odšroubovali víko, ne? Tak do toho, Františku.“

Frantík se vyšvihl na lešení. „Ono je to nějaké jiné,“ prohlásil. „Tenkrát to bylo bytelnější.“

„Spíchli to za pět minut,“ řekl Veliký. „Pokračuj.“

„Abrakadabra,“ zvolal Frantík. „Kde mám tu čtyřiadvacítku? A jo, tuhle.“

„Snažte se opakovat přesně svoje tehdejší chování,“ požádal Roberta, Lény a Marii Hlinskou.

„Jestli se ti to povede, tak se tam vykoupu,“ řekla bezbarvým hlasem Lény. Působilo to příšerně a groteskně zároveň, protože bylo sotva pár stupňů nad nulou.

„Teď jsem řek něco o římských lázních,“ vzpomínal si Robert.

Frantík Šoly otočil víkem.

„Takhle to bylo?“ zeptal se Veliký. „Ty tři šrouby jsi určitě nechal v otvorech víka?“

„Samozřejmě,“ kývl Frantík. „Ze zvyku. Když to neuděláte, většinou se někam zakutálí.“

„Co bylo dál?“

„Já přišel na ten blbý nápad s tesavelou,“ řekl Robert Šindelář. „Vylezl jsem na lešení, Frantík seděl dole a otvíral flašky šroubovákem. Podával mi je.“

„Tak do toho,“ vyzval Roberta Veliký. „Ale nelejte to do kalichu. Můžete to lejt třeba na chodník.“

„Doufám, že nechcete, abychom se tu svlékaly,“ řekla Marie Hlinská, řečená Lolobrigida.

„Kvůli zimě,“ kývl Veliký. „Být léto, nemine vás to. Jednal jsem se soudruhy o zapůjčení dvou koksáků ale ono by to moc svítilo.“

Dívky mlčely. Jenom Kristina se usmívala, přestože jí role Evy Mrštíkové nepřipadala právě veselá.

„Touhle diskusí jsme nahradili vaše povídání o té sportovní záležitosti,“ řekl Veliký. „Roberte, můžete začít.

„Připravte se,“ zachraptěl Robert.

„Co tady chceš?“ zeptala se Lolobrigida Kristiny.

„Nech ji,“ řekla zalehlým hlasem Lény. „Ať ukáže, co umí.“

Kristina mlčela, protože ona jediná pouze hrála.

„Pozor, teď!“

Nic se nestalo. Dívky dál zimomřivě postávaly s rukama v kapsách. Jenom Veliký začal předříkávat monotónním hlasem: „Eva a Lény si svlékají šaty. Přes hlavu. Sehnout. Položit. Eva si rozepíná další část oděvu. Ráz, dva, tři. Kalhotky. Ráz, dva, tři. Lény se zdržela. Ráz, dva, tři… deset. Eva Mrštíková vítězí. Následuje několik impertinentních poznámek. Pane Šindelář, pomozte slečně Danišové nahoru.“

„Holyvůd,“ řekl zvadle Robert Šindelář. „Hotovej Holyvůd.“

Kristina se vyhoupla na lešení a překročila okraj kalichu. Když stála uvnitř, zakrýval ji kalich při pohledu zdola skoro k pasu. Byla ovšem o něco větší, než Eva Mrštíková.

„Jak to pokračovalo?“ zeptal se Veliký.

„Nějak jsme na ni pokřikovali,“ zamyslel se Robert. „Potom Lény řekla něco, jako ohromný fór…

„Tak prosím, slečno Michálková.“

Lény opatrně vylezla na lešení a sáhla po víku. Zaskřípělo to.

„Teď jsme hodili nahoru ty šaty a kabelku,“ ozvala se Lolobrigida.

Jozífek sáhl do sportovního pytle, který vláčel s sebou a podal jí složený ručník. Marie Hlinská hodila ručník na víko kalichu.

„Tak dál,“ řekl Veliký. „Hihňat se nemusíte. Nehodí se to jaksi.“

Čtyřčlenná skupinka se rozběhla přes náměstíčko. „Postavte se tady do toho stínu,“ vyzval Veliký Jozífka. „Dívejte se na hodinky a pamatujte si jednotlivé časy. Já na vás pak zařvu, až to odpískám.“

Jozífek se opřel o zeď kostela a Veliký zvolna přešel náměstí.

„Jděte do parku,“ řekl Lény. „Blinkat tam nemusíte.“ Leny se obrátila a pomalu odcházela.

„Šla jste pomalu?“ zavolal za ní Veliký a Lény přidala do kroku.

Na opačné straně náměstí se objevil Gabriel Krob. „Haló,“ zavolal. „Pospíšili jste si. Kde máte ostatní? A koupili jste pití?“

„Všude už bylo zavřeno,“ odpověděl Frantík Šoly. „Lény šla někam na vzduch, je jí nanic.“

Zdálo se, že s příchodem profesionála získala rekonstrukce na věrohodnosti. Nahoře se otevřelo okno a ozval se hlas paní Pěkné: „Nedělejte takový rámus! Jdu vám otevřít.“

„Kdo je to?“ lekla se Lolobrigida.

„Ta paní zastupuje paní Moravcovou,“ vysvětlil jim Veliký.

Chvíli to trvalo.

Pak v zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely. „Kde je Jirka?“ zeptala se paní Pěkná. Byla už oblečena.

„Co já vím,“ vzdychl Krob. „Utekl mi z vozu. Asi je někde s Lény.“

„Tak jděte nahoru, já se po něm podívám. Uvařte kafe.“

„Jdeme,“ řekl Veliký. „Počkejte za vraty. Plundrovat paní Pěkné kredenc by bylo nepěkné. Já si tu ještě něco zkontroluji.“

Zavřel za nimi dveře a podíval se na hodinky. Všude bylo ticho, noc bez lidí a hvězd. Po chvilce se ozval klapot podpatků a ze tmy se vynořila Lény. Šla přímo k Velikému.

„Tudy jste tenkrát přišla?“ zeptal se.

Dívka přisvědčila.

„Račte dovnitř,“ řekl Veliký a úslužně jí přidržel domovní dveře. Lény zmizela v průjezdě. Veliký se rozhlédl a povzdychl. Jak to asi bylo tenkrát? Vlevo v parku prosvítalo korunami stromů sporé světlo lamp. Čas běžel. Paní Pavla Moravcová hledala svého nevlastního syna. Vrátili se za hodinu.

Odkud?

Proč to paní Moravcová zatajila?

Veliký si v duchu opakoval její slova: „… když jsem přišla domů, byl už tam manžel, Lény i Jirka…“ Nebyla to pravda.

Kde a jak strávili ti dva onu kritickou hodinu?

79.

„Vlastně to je debakl,“ vzdychl Jozífek nad porcí svíčkové. „A to debakl velice trapný. Když si představím, že jsme drželi Pařízka celou noc ve věštírně a na nic jsme vlastně nepřišli –“

Zase jednou seděli „V sadech“. Po včerejší rekonstrukci spali do jedenácti. Veliký prohlásil, že před obědem nemá cenu dedukovat a vytáhl je všechny do restaurace. Předtím zatelefonoval Dvořákovi, který přijel také. Teď seděli nad talíři a tázavě pohlíželi na Velikého. Ten klidně přežvykoval smažený sýr a teprve Jozífkova poznámka ho přiměla k řeči.

„Jakpak vás napadlo, že jsme na nic nepřišli?“

„Tato myšlenka ve mně vznikla sama od sebe. Prostým pozorováním,“ prohlásil Jozífek.

„Ale jděte,“ odpověděl klidně Veliký. „Když jste tak prostě pozoroval, mohl jste si všimnout spousty věcí.“

„Jakých? Všechno klapalo.“

„Přece jste si něčeho všiml. Není vám to divné? Všechno klapalo. Jiří Moravec se prošel s paní Pěknou. Cestou se pořád díval na hodinky. Prý aby se vrátili přesně, povídal.“

„Všichni se snažili,“ podotkl uznale Dvořák.

„Ach jo,“ vzdychl Veliký a ukrojil si další kus sýra. Ostatní se na něj podívali.

„Nic vás nenapadá?“ zeptal se Veliký, a když zavrtěli hlavami, pokračoval: „Dejme tomu, že Jiří Moravec po svém neuvědomělém opuštění otcova auta lajdal někde opodál. Na to ho potkala paní Moravcová. Začala mu vyčítat, že tolik pil. Vysvětlovali si všelijaké věci. Nakonec se vrátili. Trvalo jim to hodinu, že? Co by tedy měl udělat Jiří Moravec při rekonstrukci oné noci?“

„Měl by se snažit o stejný průběh té hodiny,“ řekla Gréta. „Jít stejnými ulicemi, zastavovat se na stejných místech –“

„Prostě jako jsme to udělali my s Robertem a spol,“ dodal Jozífek.

„Jiří to neudělal. Šel pořád pryč, vůbec se nedíval, kudy jde, a jediné, co kontroloval, byl čas. Po půlhodině se vrátil stejnou cestou.“

„To je zajímavé,“ řekl Dvořák. „Ale – co když zapomněl, kudy tenkrát chodil? Byl přece opilý, ne?“

„Kdyby byl tolik opilý, že by zapomněl, co dělal, neprocházela by se s ním paní Moravcová venku a odvedla by ho rovnou domů. Je to velice subtilní dáma. Absolutně nezpůsobilá k tomu, aby ho v takovém stavu podpírala na ulici. Podívejte – u té rekonstrukce mi šlo hlavně o zjištění nepřesností a potom o zjištění, kdo jak hraje. Hráli všichni a dá se říci přesně. Proč? Protože opakovali, co tenkrát skutečně dělali. Jenom Jiří Moravec potřeboval ke svému výstupu hodinky. Všichni ostatní se do pravděpodobných časů vešli. Dokonce i Krob, přestože přišel k domu o pár vteřin dříve, než měl. Co z toho plyne? Že Jiří Moravec neopakoval svoji tehdejší činnost, to jest tehdy dělal něco zcela jiného, něco, co musí skrývat a k čemu se nemůže přiznat. Předpokládám, že se přizná, když na něj půjdeme chytře.“

„Aby něco nezvětřil,“ staral se Dvořák.

„Ach bože,“ vzdychl najednou Veliký. „Co jste to měla včera na nohou, Kristino?“

„Tuhlety šlupky s mechovkou,“ odvětila dívka.

„A co měla na nohou Eva Mrštíková?“

„Jehly.“

„Ještě že jste si je nevzala taky,“ řekl nepřítomně Veliký a napil se z Dvořákova půllitru. „Podpatky té dívky byly ošlapané. Na konci podpatků byl holý kov. Vzpomínáte si, jak to líčila Lény Michálková? Eva stála v kalichu; potom řekla něco jako: vy mně můžete –“

„Já se na vás –“ opravil ho Jozífek.

„To jedno. Hlavní je, že to nedořekla. To bývá zvykem při ustálených rčeních tohoto druhu. Kdyby bývala nedořekla něco jiného, bylo by nám to nápadné ihned. Pak se schovala do kalichu. Nepřipadá vám to nevysvětlitelné? Ta dívka tam vlezla z frajeřiny. Dokonce v botách. Proč v botách? Neměla zájem si namočit ve víně ani nohy. Pět litrů je loužička, když se rozteče v něčem tak mělce vyklenutém, jako je ten moderní kalich. Ani by si do bot nenabrala. A teď jestliže si nechtěla namočit ani nohy, jistě by si na dno kalichu nesedla, nebo dokonce nelehla. Je to jasné. Vždyť by se pak nemohla ani obléci! Vermut je lepkavý, neměla se čím utřít. Proč se tedy do kalichu schovávala? A proč hned, jak nad ní Lény zavřela víko, nevylezla ven? Víte přece, že není problém víko zevnitř odsunout. Zkoušeli jsme to v noci. Bylo to takhle: Řekla – já se na vás – a mávla rukou. Sklouzly jí ty kovové podpatky po zaobleném
dně a jak padala, prudce uhodila týlem hlavy o jednu z trubek, nesoucích lešení. To je ta půlkruhovitá stopa na lebce, víte? Trubka mohla být čerstvě uříznutá, nebo nějak obroušená, co já vím. Když vám v něčem takovém, jako je vnitřek kalicha, ujedou nohy, musí vám na jedné straně vyletět do výšky, zatímco na opačné straně má hlava tendenci se zaklonit a odletět co nejdál. To přesně odpovídá zranění, které Eva Mrštíková měla. Omdlela a zůstala ležet. Proto se neozývala!“

„Sakra,“ řekl Dvořák. „To ale znamená, že to byla nešťastná náhoda a žádný vrah neexistuje?!

„Ale ne,“ pousmál se Veliký. „To znamená jen to, že vinen není ten, kdo uhodil tu dívku do hlavy, ale ten, kdo utáhl šrouby na víku. A to mohl být leckdo.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Jozífek. „Vyčerpali jsme všechny možnosti!“

„Všechny možnosti jsme zdaleka nevyčerpali,“ řekl Veliký. „Můžeme si dát kávu, dámy se šlehačkou.“

Zavolali vrchního.

„Právě k vám běžím,“ řekl. „Pan Dvořák tam má telefon.“

Nadporučík se zvedl.

„My si dáme čtyři kafe, dvakrát se šlehačkou,“ objednával Jozífek. „A dvoje partyzánky s filtrem.“

„Tak daleko ještě nejsme,“ pravil vrchní.

Dvořák se vrátil dřív než objednané kávy. Vypadal pobledle a zdálo se, že mu není právě do skoku.

80.

„Pokud se pamatuji, byl kapitán Veliký velice schopný kriminalista,“ řekl major Flicka nepříliš nadšenému Pařízkovi.

Pařízek skutečně neměl proč být nadšen. Noční rekonstrukce pro něj znamenala další nevyspání, přestože se o něj Gréta Hornová starala jako o vlastního stařičkého otce. Navíc celá akce jen potvrdila, že kromě trestuhodné lhostejnosti nelze vyšetřovaným přišít nic jiného. Z přepadení Jozífka a vloupání do bytu sice hrozily jakési podmíněné tresty, ale pachatel skutečné vraždy se nedal usvědčit, i kdyby se skutečně nalézal mezi účastníky nešťastného mejdanu.

A k tomu se přiřítil z krajské správy major Flicka, kterého začalo zajímat, proč se v okresním městě s případem tak babrají.

„Nebabráme se s tím,“ zabručel Pařízek. „Děláme, co se dá. Že se do toho externě zapojil Veliký, tomu skutečně jen pomohlo. Jeho metody jsou sice poněkud –“

„Nebavme se o jeho metodách,“ mávl rukou Flicka. „Užil jsem si s ním svoje. Důležité je, že z jeho metod vždycky něco vylezlo.“

„Tentokrát jenom jistota, že s podezřelými nehneme,“ řekl Pařízek. „Pustil jsem je všecky domů. Zadržení Kroba se nelíbilo veřejnosti. Nějak se to prokeclo, ani nevím jak. Chodily sem puberťačky a vyhrožovaly demonstracemi. Tak jsem vyzval jenom tu Michálkovou, aby přišla dneska v jedenáct. Připadá mi, že všecko neřekla.“

„Mně spíš připadá, že všecko neřekl Veliký,“ prohlásil Flicka. „Znám ho, baziliška. Jen aby se kvůli němu něco neprošvihlo a my z toho neměli kalup. Pamatujte si, že o jeho účasti na vyšetřování nic nevím. Už se o to začíná starat Praha.“

„Já ho do toho taky netahal,“ vzdychl Pařízek. „Víte, že se do všeho nacpe sám. Když už našel tu mrtvolu…“

O tom, že Veliký nacpal do vyšetřování další tři civilisty, Pařízek raději pomlčel.

„Nacpe, nenacpe,“ řekl Flicka. „Ať je to jak chce, pachatele nemáte. Budeme to muset řešit z kraje a poslat sem někoho.“

„Mrázka taky nenašli za čtrnáct dní,“ namítl Pařízek.

„Nebude mi, doufám, tvrdit, že tohle udělal blázen?“

„A kdo jiný? Vždyť proti té žábě nikdo nemohl nic mít. Všechny motivy, co máme, jsou slaboučké.“

Flicka mlčel a přehrabával se ve spisech. „Co ten Krob?“ zeptal se.

„Nebo jeho syn, co?“ utrhl se nezdvořile náčelník. Major pokrčil rameny.

„Je to svinstvo,“ řekl. „Nerozčilujte se.“

Pařízek chodil po kanceláři sem a tam. „Kde je, hergot, ta Michálková?“ zasakroval. „Bude pomalu půl dvanácté.“

„Už jde,“ řekl Flicka.

Na chodbě se ozvaly kroky několika lidí. Pak rychlé, udýchané hlasy. „Co je to za bordel?“ houkl Pařízek a vyhlédl ze dveří:

Na chodbě spatřil Habáska a dalšího příslušníka, talentovaného Kličku, který občas marodil s plícemi a byl kvůli tomu jednou v sanatoriu. Už několikrát měl odejít ze Sboru, ale vždycky své nadřízené nějak ukecal. Měl svou práci rád.

Teď se Pařízkovi zdálo, že má nějaký astmatický záchvat a že mu ho Habásek vede ukázat. „Jděte si lehnout, Klička,“ řekl nevrle.

„Nic mi není,“ odvětil sípavě Klička. „Soudruhu kapitáne, pojďte s námi. Víte – ti chlápkové z Pozemek přivezli kalich –“

Pařízek vyběhl z kanceláře, jat neblahým tušením. Hnali se chodbou na dvůr; nikdo nic nevysvětloval, ačkoliv se major vyptával.

Na dvoře stálo nákladní auto Pozemních staveb. Opodál u budovy se tísnila vyjevená parta fasádníka Kabrhela. Hlídal je příslušník Breburda.

Před chvílí přivezli víkem zakrytý kalich.

Osudná nádoba ležela na dlažbě dvora. Vedle ní seděl na zemi civilní zaměstnanec údržbář Hejrovský a zouval si botu. Pařízek tuto nesmyslnou scénu doplnil otázkou, kdy mu teda konečně vysvětlí…

„Jednoduchý,“ zavrčel Hejrovský. „Pomáhal jsem jim tu plechárnu sundat a upustili jsme to. Padlo mi to na nohu, do hajzlu.“

„A kvůli tomu mě sem taháte?“

„Kvůli tomu ne,“ řekl Habásek. „Upustili jsme to, protože vevnitř něco je. Něco těžkého, co převážilo kalich.“

„Ustupte,“ řekl Pařízek Kabrhelově partě. „Někam za auťák.“

Hejrovský odskákal po jedné noze a přinesl francouzák.

První šroub.

Druhý.

Třetí šel ztěžka.

„Jděte stranou,“ řekl Hejrovskému Flicka. „Já sám.“

Hejrovský mu podal klíč.

Major přiklekl k víku ležícího kalichu.

Sotva se čtvrtý šroub uvolnil ze závitu, odskočilo víko s kovovým řinkotem a odkutálelo se stranou. Ještě rachotilo, když se Pařízek vrhl k nahému tělu, které svou horní částí vypadlo na dlažbu.

„Kdo je to?“ zeptal se Flicka a hlas mu přeskočil. Pařízek jen nehezky zaklel.

Stáli kolem, chlapi na leccos zvyklí, a s divnými pocity v krku se dívali na bílý proužek, rozdělující opálená záda na dvě poloviny. Stružka zaschlé krve, která začínala v krátce ostříhaných tmavých vlasech, s ním vytvořila dvoubarevný kříž.

Lény Michálková se přece jen dostavila.

81.

„Udělejte pro mne jednu věc,“ požádal Veliký Dvořáka, který si rychle oblékal kabát. „Řekněte Pařízkovi, že jsme tady nebyli.“

„Říkal, abych vás sehnal,“ namítl nadporučík.

„To by bylo to nejhorší,“ řekl Veliký. „Řekněte, že jste sem jenom zaběhl na oběd a jedno pivko. Nebyli jsme tu; jestli mě teď Pařízek dostane do drápů… Chápete? Mohu se zachránit jedině tím, že mu přivedu pachatele.“

„Co chcete dělat?“ zeptal se Dvořák.

„Jedu pro něj,“ odvětil Veliký.

Dvořák si povzdychl. „Vždycky vás nakonec poslechnu. Ale jenom proto, že se mi to doposavad vyplatilo. Doufejme, že se to vyplatí i teď. Lovu zdar, já letím.“

„Kdo to udělal?“ zeptala se Kristina. „To je přece strašné.“

„Mohli to udělat tři lidi,“ řekl rychle Veliký. „Teď musíme vyloučit dva z nich. Zaplaťte za nás útratu. Nemáme čas. Gréta pojede s námi. Kdybychom někde potřebovali ženskou. Neodporujte, laskavě. Vy se vyznáte v lecčem. Kristina půjde domů. Postarám se jí o společnost.“

Zatímco se Jozífek a Gréta oblékali, odběhl Veliký k telefonu.

„Seďte tady,“ řekl, když se vrátil. „Přijede pro vás redaktor Tožička. Zůstaňte tu s ním, nebo si ho vezměte s sebou. Hlavně se nikde nepotulujte sama. Na shledanou. Nevíte, kde jsme.“

Jozífek chtěl protestovat, ale nakonec musel Tožičku spolknout.

Veliký měl zatraceně naspěch.

„Na ředitelství kin,“ řekl, když naskákali do oplíka. „Ale jeďte někudy, kde nejsou esenbáci. Pařízek nás dá za chvíli hledat. Kdyby nás našel, byl by to konec nadějí.“

Jozífek na to šlápl a oplík se vplížil mezi les a vilovou čtvrť.

Po několika minutách kličkování se vypletli na jedno z vedlejších náměstí. „Ředitelství kin je v támhletom hnusném baráku,“ řekl Jozífek. „Ani nevím, proč to vím.“

Zastavili.

„Počkejte u volantu,“ řekl Veliký. „My tam jdeme s Grétou. Kdyby se vás nějaký esenbák ptal, jestli jste mě neviděl, řekněte, že jsem šel do knihovny Aloise Jiráska. Vypůjčit si literaturu o náboženské symbolice. Oni se tam hned poženou. Vrátíme se buď hned, nebo za dvě hodiny.“

„Už se těším, jak vás budou hledat mezi regály,“ pravil Jozífek. „Za dvě hodiny tu zmrznu.“

Veliký a Gréta vyběhli po schodech.

„Že bych věděla, o co vám jde…“ prohlásila Gréta.

„To je to nejhorší,“ vzdychl Veliký. „Třeba z toho nic nebude. Ač se mi zdá, že přihořívá. Té Lény je mi líto. Ale já za to namouduši nemohu. Nedalo se tomu zabránit. Nepředpokládal jsem, že se odváží tak daleko.“

„Kdo?“ otázala se Gréta.

„Pochopitelně pachatel,“ řekl Veliký a zazvonil u dveří s nápisem: ŘEDITELSTVÍ MĚSTSKÝCH KIN. „Prosil bych soudruha ředitele,“ pravil k brýlaté dívce, hopkující na tužtičkovitých podpatcích, jako na chůdách. „Nutně.“

„Koho mám ohlásit?“ zeptala se dívka, připomínající broučka.

„Bezpečnost,“ řekla Gréta a podívala se na Velikého.

Za tři vteřiny stáli před ředitelem.

„Ale, ale,“ ozvalo se radostně za psacím stolem. „To jsou k nám hosti. Naši hrdinové. Čím vám mohu prospět?“

„Řeknu to stručně, soudruhu řediteli,“ řekl Veliký. „Potřebovali bychom vidět film Vichřice. Dá se to zařídit?“

„Ještě se promítá v Javoru,“ odpověděl udiveně ředitel.

„Potřebujeme ho vidět hned.“

„Musí to být?“

„Musí. Jde o vážnou věc, soudruhu řediteli. S radostí vám všechno vysvětlím někde u kafe, jen co to bude možné.“

„Beru vás za slovo,“ řekl ředitel. „Mám tady náhradní kopii, pro případ, že by se poškodil film, promítaný v Javoru. A tady vzadu máme předváděčku. Nemám tady sice promítače, ale pokud je věc tak důležitá –“

„Strašně,“ kývla Gréta, ač nevěděla oč jde.

„Já vám to pustím sám,“ prohlásil ředitel. „Jiřinko, kdyby mě někdo sháněl, řekněte, že jsem šel po kinech, ano?“

Za chvíli Veliký a Gréta, pohodlně zabořeni v křeslech, sledovali titulky na bílé, trojhranné plachtě. Ředitel se k nim připojil a nabídl jim cigarety. „Tady se kouřit může,“ řekl. „Není to normální kino.“

Veliký věnoval filmu mnohem větší pozornost než o premiéře. Dokonce se zdálo, že se mu líbí. I Gréta se dívala se zájmem už proto, že hlavního představitele osobně znala.

Tak uběhla hodina.

Na plátně se rozpoutala bouře.

Gabriel Krob se hrdinně vrhl do vln. Dívky na potápějícím se hausbótu měly na kahánku. Vřískaly jak pominuté, vlny burácely, vítr svištěl.

„Ježíšmarjá,“ zasyčel do toho lomozu Veliký. „Podívejte!!“

Gabriel Krob nesl příbojem dívku, která se ho křečovitě držela kolem krku. Proti svalnatému herci se zdála ještě drobnější, než byla ve skutečnosti. Zmáčené dlouhé vlasy jí visely do vody.

„Sapristi,“ vzdychla Gréta. „To je přece Eva Mrštíková!“

82.

Oplík se hnal po okresní silničce mezi dvěma temnými stěnami lesa. Ještě stále se tam válely šedivé šmouhy sněhu, ke kterému slunce nemohlo. Blížila se druhá hodina odpolední.

Veliký, Gréta a Jozífek mlčeli od okamžiku, kdy Veliký prohlásil, že byl idiot, protože ho nenapadlo hned, odkud se Krobovi s Evou Mrštíkovou znali. Mrštík přece jasně říkal, čím si Eva přivydělávala!

Zdálo se, že se dívka přece jen nedostala na mejdan v Jachtklubu náhodou.

Na levé straně les končil. Záhy zmizel i napravo. Objevilo se pár samot, přebudovaných na rekreační chaty. Na svazích už se zelenala tráva. V údolí kouřilo několik komínů brusíren.

Oplík projel městečkem a začal šplhat do kopce. Minul několik dalších letovisek, velkou zájezdní hospodu a chatový tábor. Za táborem silnice zahnula ostře doprava a po levé straně se zatřpytila široširá hladina velké horské přehrady.

„Zastavte u kiosku,“ požádal Veliký.

Nějaký muž ve vatované kazajce tam natíral sloupky zastřešené verandy. Namáčel štětec do plechovky s barvou a pravidelně jím šmidlal nahoru a dolů. Když u něj zabrzdil oplík, přestal pracovat.

„Dobrej den,“ řekl pisklavě. „Kiosek je zavřenej. Jestli něco chcete, musíte až na Sněhovou.“

„Servus, strejdo,“ pozdravil ho Veliký a vystoupil. „Na Sněhové by mi neřekli to, co mi řeknete vy.“

„To je možný,“ připustil muž se štětkou. „Tam jsou teď samý doroty z města a dělaj honoraci. Ale grog neuvařej. My tady eště víme, co je to horácký pohostinství. Jenže holt máme zavříno. Lýže už nejsou a na lodičky je bérzo, víme? Tak děláme úderžbu.“

„Vy jste správce?“

„Jó, ňák tak by se to dalo pomenovat,“ souhlasil bodrý horal. „Už tady jsem čtérnáctej rok.“

„Takže jste tady byl i při tom filmování?“

„Vloni, jo? Samozřejmě. Vyvářeli jsme tady filmařům guláše a kafata. A toho rumu co se vypilo a rohlíků snědlo. Inu, inu.“

„Pamatujete si na tuhle slečnu?“

Správce si otřel ruce o montérky a vzal do ruky fotografii Evy Mrštíkové. Tu hezkou, získanou od dentisty na Vinohradech.

„No – víte,“ připustil po chvilce pozorování, „vono tady těch slečen bylo víc. Nejmíň deset. Tahlencta mezi nima bejt klidně mohla. Nejni vona taková mérňavá?“

„Jo, to je,“ přikývl Veliký.

„Tak to by mohla bejt vona,“ připustil správce. „Mámo,“ zavolal někam do hlubin kiosku, „pocem na chvilku.“

V okénku dřevěného stavení se objevila opálená čtyřicátnice. Na hlavě měla puntíkovaný šátek. Jinak byla oblečena do stejného vatovaného kabátu, jako její manžel. Od vody táhl chlad.

„No jo,“ řekla, když se podívala na snímek. „To je přece ta holka, jak vona se – Anča? Nebo Hanka? Takový ňáký obyčejný jméno měla. Hanka ne, to byla ta kozatá. Jo – Eva. Eva se jmenovala. To bylo pěkný kvítko. Copak, copak?“

„Ale nic, mladá paní,“ řekl Jozífek, který také vystoupil a využil okamžitě svého mužného zjevu. „Nás by jenom zajímalo, kde ji najít. Nějak se nám ztratily její papíry, víte?“

„To vona jako má zase filmovat?“

„Tak, tak, mladá paní. Ze života hmyzu. Podle Čapka, víte?“

Paní správcová se srdečně zasmála. „No, na to vona bude jako dělaná. To byla pěkná veš.“

„Ale mámo,“ pravil pan správce a udělal štětkou sem tam.

„Ty se musíš zastávat každý sukně,“ řekla opovržlivě jeho manželka. „Byla to potvora. Jak se páni po práci trošku veselili, už byla mezi nima. Koukala jenom, koho uhnat. Točili tady skoro tejden, pořád čekali na bouřku. Ty vostatní slečinky chodily na houby a koupaly se. Ale vona? Furt seděla v kiosku. A vždycky s ňákým tím kameramanem nebo klapkou. I s rejžižerem jsem ji viděla. A tu poslední noc, pánové… já ani nevím, jestli tuhle před slečnou –“

Gréta se usmála a poodešla k vodě. Posadila se tam na obrácenou pramici a zapálila si. Kouř se rozplýval v tetelivém vzduchu a zasněžené horské hřbety v pozadí vypadaly jako pohlednice.

„Tu poslední noc nebyla ve svý chatičce,“ zašeptala hlasem parního válce paní správcová. „Vlezla k jednomu mladýmu pánovi a v pět ráno jsem ji viděla, jak se vrací. Do svý chatičky vlezla voknem. Bydlela s tou černou, copatou. Jak vona se –“

„To je jedno, paní správcová,“ řekl Veliký. „Jakpak se jmenoval ten mladý pán, co s ním strávila noc?“

„Filmaři mu říkali Jirko. Von to byl nejspíš ňákej příbuznej toho hlavního herce. To byl ohromně uznalej člověk. Gabriel Krob. Pozdravujte ho vod Povolnejch, von si vzpomene. Vždycky mi říkal, matko, ten váš grog by vzkřísil mrtvýho. A von ho chudák vypil, dyť se pořád máčel v tý studený vodě. Ale ten Jirka nefilmoval, jen se tady tak rekreoval. No, tu poslední noc se asi moc nezrekreoval. Ráno jsem tam uklízela. Zváleli vobě postele.“

„Potom odjížděli?“

„Jo. Hned ráno. Holky odvez autobus. Vostatní jeli autama. Ten Jirka jel s panem Krobem takovým závodním bourákem.“

„Tak vám děkujeme,“ řekl Veliký. „To nám stačí. Vlastně – ještě maličkost. S panem Krobem se Eva stýkala?“

„To teda určitě ne. To bych musela vědět.“

„Tak to už je tedy opravdu všechno.“

„Vy myslíte, že ji podle toho najdete?“ podivil se správce.

„Di ty,“ utrhla se na něj manželka. „Dyť ty pánové jsou taky vod filmu, ne? Jo – pozdravujte pana Kroba vod Povolnejch. Von mi dácky říkal – matko, ten váš grog by vzkřísil mrtvýho –“

„Skoro bych si jeden dal,“ přerušil ji Veliký.

„Je vám zima, co? Vono je lezavo.“

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou Veliký. „Spíš bychom někoho potřebovali vzkřísit. Na shledanou a děkujeme.“

„A pozdravujte pana Kroba vod Povolnejch,“ zavolala paní správcová. „Víte, von vždycky říkal –“

Její další slova odnesl vítr nad vodu. Oplík se obrátil a rozjel se zpět. Přehrada zmizela za ohybem cesty.

„Rychle domů,“ řekl Veliký. „Potřebuju udělat spoustu věcí. Snad nás tam nečeká patrola.“

Jozífek dupl na plynový pedál a oplík se rozjel nejvyšší možnou rychlostí.

Kdesi v Lobéliově ulici začala vibrovat rezerva.

83.

Bohužel, patrola čekala. Kousek od domu stál modrý sedan s bílým pruhem.

„Nevypadá to, že by čekal na nás,“ řekl Jozífek. „Šofér čte noviny a jinak tu nikdo není. A taky nestojí před naším barákem.“

„Budiž, mistře,“ připustil Veliký. „Třeba tu stojí náhodou. Pojďme nahoru. Musíme to riskovat.“

Vystoupili.

Šofér sedanu stále četl noviny, jako by se nechumelilo.

Mírně uklidněni vyrazili po schodech. Vlezli do léčky. Nahoře na schodech seděl Habásek a příjemně se usmíval.

„Pěkně vítám,“ řekl bodře. „Půjdete se mnou. Nepokoušejte se mě oblafnout, dole v průjezdě mám lidi. Já vám dám, že jsme levý. Kde je ta vaše královna krásy?“

„Nechte si ty důvěrnosti,“ pravil dotčeně Smetana. „I když slečna Danišová krásná je, nečeká na vaše ocenění. Kdepak by byla? Asi doma, ne? Copak ji hlídáme?“

„Zvonil jsem,“ řekl Habásek. „Nikdo neotvírá.“

„Měl jste to vypáčit,“ ozvala se Gréta.

„Utečte,“ prohlásil Jozífek a vytáhl klíče. „Spí, no.“

„Aha,“ řekl Habásek. „Špíno jste povídal?“

Jozífek neodpověděl. Vpravdě měl hrůzu z toho, že Kristinu svedl brýlatý redaktor Tožička. V takových chvílích se neotvírá ani Bezpečnosti.

„Mám vás předvést a ne poslouchat vaše nadávky,“ připomenul vyčítavě Habásek.

„No jo,“ odsekl Jozífek. „I odsouzencům před popravou splní poslední přání. Já se chci rozloučit se svým životním dílem a vzít si teplé prádlo. Nenastydnu ve vaší kartouze kvůli vašim krásným očím.“

Zámek cvakl.

Vešli dovnitř s bedlivým Habáskem v patách. Byt byl prázdný.

Veliký se rozhlédl předsíní. „Podívejte,“ řekl. „Kristina tu byla. Má tady tu kabelu, co měla s sebou v hospodě.“

„Tak jdeme, jdeme,“ hartusil Habásek. „Však my ji najdeme.“

„Mohu si zatelefonovat?“ zeptal se Veliký. „Kontrolujte si číslo a poslouchejte hovor. Ujišťuji vás, že je to důležité i pro Pařízka.“

„No prosím,“ řekl Habásek. „Řekl jsem, že nemůžete? Nežeru lidi.“

Veliký vytočil číslo redakce Severních listů. Za chvíli měl na drátě brýlatého novináře. „Veliký. Kde je Kristina?“

Jozífek a Gréta napjatě poslouchali. Veliký měl vzrušený a neobvykle úsečný tón.

Ve sluchátku to tiše škrkalo a kňouralo.

„No sakra,“ řekl Veliký. „To jste tomu dal, člověče.“

Kňourání znělo dotčeně.

„Jo, vy za to nemůžete, to je fakt. Nemám čas. Poklona.“

Veliký položil sluchátko a obrátil se s vážnou tváří k Habáskovi. „Seberte nás,“ řekl, „a odvezte nás na okresní oddělení. Potřebuju okamžitě mluvit s kapitánem Pařízkem. Dělejte, sakra.“

Habásek proti tomu nebyl. Veliký na něm nechtěl nic jiného, než aby vyplnil příkaz náčelníka.

84.

„Bylo to od vás velice milé,“ řekla Kristina mladíkovi v kožené bundě. „Docela ráda se nadýchám horského vzduchu. Dám vám zase sněženky jako honorář.“

Jiří Moravec se usmál. „Jsem rád, že jsem se dokázal rozhoupat, víte? Už jsem vás chtěl pozvat dávno…“

„Dávno? Vždyť se známe pár dní.“

„Mně to připadá dávno,“ řekl chlapec. „Čas je relativní, nemyslíte? Pojďme támhle dál. U lesa je kousek sluníčka a můžeme si tam sednout na klády.“

Vystoupili po stráni k lesu. Opíralo se tam slunce, kmen poraženého stromu byl suchý a skoro horký. „Nepřijedete sem v létě? Je tu nádherně.“

„Nevím. Jsem tady vlastně náhodou.“

„Já vím,“ řekl chlapec. „Kvůli té –“

„Kdepak. Říkám, že náhodou.“

„Oni si myslí, že já – ale vlastně, pojďte se bavit o něčem jiném.“

„O čem? O horolezectví raději ne. Co vy vlastně děláte, Jiří?“

„Maturoval jsem loni a letos půjdu na Famu.“

„To bych zase nedokázala já. Neumím se přetvařovat.“

„Co tím myslíte?“

„Nic. To co říkám.“

Chvíle ticha.

„Já vás mám rád, Kristino.“

„Takovéhle věci se takhle neříkají.“

Jiří Moravec zrudl.

„A potom – vždyť mě ani neznáte. Nemůžete vědět, jestli mě máte rád.“

„Musím to vědět.“

„Jaké vy můžete mít zkušenosti s láskou?“

Kristině se ta debata přestávala líbit. Skoro už litovala, že raději nezůstala ve společnosti Radka Tožičky, který vedl světácké řeči o návštěvě v redakci Litěraturnoj gazety.

„Mám dost zkušeností k tomu, abych poznal, kdo mi za to stojí,“ pokračoval Jiří Moravec. „Poznala jste tu společnost kolem otce. Vy byste nedělala striptýz na stole. Vždyť jste to viděla. Jsou ohavní. Vždycky se opiju, protože mi z nich je nanic.“

Kristina si uvědomila, že už Lény nikdy striptýz dělat nebude. Teď někde leží, tichá a smutná… Ale Jiří Moravec o tom nevěděl. Kristina nesměla mluvit o ponuré místnosti s mramorovým stolem, kterou si dovedla představit. Bývá všude stejná a Kristina byla profesionál.

„Co s tím mám společného?“ zeptala se, před očima stále obraz mrtvé Lény.

„Proč jsem s vámi tehdy jel? Chtěl jsem vás varovat, protože jsem měl dojem, že se o vás otec zajímá. Abyste nahradila Lény. Před ní to byla Marie. Kdoví, kdo to bude zítra. Mně se to hnusí.“

„Mohl jste odejít s matkou.“

„Nemohl.“

„Nemáte ji rád? Proto?“

„Mám ji rád. Proto.“

„To je divné.“

„To je logické. Jenže příliš složité. Kdybych věděl, že mě máte ráda, jako já vás, snad bych vám to řekl.“

„Nezačínejte s tím zase. Proč bych vás měla mít ráda? Jste hezký. Jste milý. Trochu tajemný. Ale na lásku je to málo.“

„Kristino,“ vzdychl Jiří a položil jí paži kolem ramen. „Co mám dělat, aby toho bylo víc?“

Vymanila se mu. „Nedělejte nic. Láska přece není rovnice. Kdybych vás milovala, nebude to pro to, jaký jste. Když milujeme, nevíme nikdy dobře proč. A nikdy také nevíme, proč nemůžeme milovat. Víte co? Vraťme se dolů do města. Vezmu vás k nám. Určitě by vám prospělo, kdybyste se seznámil s Grétou Hornovou. A s Jozífkem. Ti mají něco, co asi kolem vás nebývá. Moudrost.“

„Mluvíte, jako by vám bylo padesát,“ řekl chlapec.

„A vy, jako by vám bylo deset.“

„To je to. Považujete mě za kluka. Kristino –“

Někde dole pod kopcem se ozval hluk namáhaného motoru.

„Pusťte mě. Mějte přece rozum, Jiří.“

„Neperte se se mnou. Nechci, abyste si myslela, že je mi deset. Slyšíte? Mám vás rád. Proč mě odstrkujete? Nebo jsou vám milejší ti vaši fízlové?“

Prudce ho od sebe odstrčila.

„Dovezte mě domů. Zkazil jste všechno.“

Jiří Moravec ji neposlouchal. Díval se dolů. V serpentinách se něco zamodralo. Potom se v zatáčce objevil sedan s anténou. Za ním druhý. Potom ještě jeden vůz. Moskvič.

Vozy dojely až k zaparkovanému sporťáku a zastavily. Z jednoho vystoupil Augustin Veliký.

„Tak už se o mě nestarejte,“ řekla Kristina. „Mám tu známé.“

„Jděte do lesa,“ odpověděl cizím hlasem Jiří Moravec. „Tady, kolem toho balvanu. Rychle.“

„Nevím proč,“ namítla Kristina. „Jdu dolů.“

„Nejdete dolů,“ ušklíbl se mladík a sáhl za bundu. „Jděte za ten balvan, sakra.“

Najednou měl v ruce něco modravě lesklého. Nehezká černá dírka se podívala po Kristině a zalila ji vlnou mrazivého strachu.

85.

„Vy jste se zbláznil,“ vydechla Kristina, když zmizeli v šeru mezi balvany a vysokými kmeny smrků. „Tímhle mě chcete získat? Nanejvýš vás budu do smrti nenávidět.“

„Nevíte, oč běží,“ řekl Jiří Moravec. „To je mi divné. Samozřejmě, že bych vás mohl donutit ke všemu. Ještě ráda byste si vybrala postel místo bouchačky. Tohle není Matterhorn. Byla byste s odvahou v koncích. Počůrala byste se strachy. Jděte. Rovně po té pěšince.“

„Jste směšný,“ řekla Kristina. Ale proč, proboha, myslela si.

Dala se na cestu. Vpředu byl neznámý, strašidelný les, přeškrtaný růžovými a rezavými pruhy zapadajícího slunce. Vzadu kráčel Jiří Moravec s namířenou pistolí. Bylo to absurdní, ale skutečné.

„Kam jdeme?“ zeptala se.

„Nevím. Proč?“

„To je nesmysl.“

„Ano. Jděte. Nezastavujte se.“

„To, co jste mi řekl předtím, bylo sprosté.“

„Já vím. Promiňte. Samozřejmě, že vás nechci k ničemu nutit. Přidejte do kroku. Jdou za námi.“

V dálce se ozvaly hlasy několika mužů.

„Nekřičte,“ řekl Jiří Moravec.

„Cesta je pod sněhem.“

„To je mi velice líto. Budete muset do sněhu.“

Kristina vkročila na šedavou závěj. Po několika krocích se sníh probořil.

„Vylezte a jděte dál,“ pobídl ji mladík. „Nesmíme se zdržovat.“

Kristina zaťala zuby. Musela jít.

Pruhy sněhu se střídaly se suchými, kamenitými místy. Přešli potok. Cesta se kroutila vzhůru. Chvílemi se z dálky za nimi ozvaly hlasy pronásledovatelů.

„Není vám do řeči, viďte?“

Neodpověděla. Objevily se veliké skalní bloky. Smrky řídly. Závějí bylo stále víc a šlo se čím dál obtížněji.

Uplynula půlhodina. Dostávali se na vrchol kopce. Kdesi nahoře zběsile krákoraly vrány a kavky.

„Zahněte doleva.“

Kristina poslechla. Bořila se do ztvrdlého sněhu po kolena. Nohy skoro necítila. Měla jen nízké polobotky, promáčené a zledovatělé.

Došli ke skalní stěně.

„Vezměte to nahoru tou průrvou,“ vyzval ji chlapec. „Pro vás to bude hračka. Jdu za vámi.“

Vyšplhali se na balvan. Za nimi byla příkrá stěna s převisem, před nimi úzká, k okraji stoupající římsa. Zdola byli kryti zvednutým okrajem, zezadu stěnou.

„Sedněte si,“ řekl Jiří Moravec.

„Co chcete dělat?“

„Už nic. Oni přijdou a budou se mnou chtít mluvit. Nedočkají se. Seďte a nehýbejte se. Mířím na vás. Dívejte se mi do očí.“

„Co chcete?“ řekla Kristina. Hlas se jí chvěl. Měla strach. Ošklivý strach. Jiří Moravec se blížil. Hlaveň pistole se jí zaryla do prsou. Políbil ji. Vykřikla.

„Chtěl jsem jenom zkusit, jak líbáte,“ řekl Jiří. „Nebylo to hezké. Asi se bojíte, co? To nic není. Bát se teprve budete. Slyšíte, už jsou tady.“

Na cestě pod balvany se objevil Veliký, Dvořák, Pařízek a další tři, uniformovaní. Průvod uzavíral major Flicka. Kromě uniformovaných a Pařízka měli pronásledovatelé polobotky a přemáhali se, jak mohli. V místě, kde stopy odbočovaly, se zastavili.

„Jiří, neblázněte!“ zavolal Veliký. „Vylezte, nic se vám nestane!“

Prásk!

Ze sněhu u Velikého nohou se zaprášilo. Muži zmizeli za kmeny stromů.

„Vstaňte,“ sykl Jiří Moravec.

Kristina, udýchaná a otupělá, se vztyčila u skalní stěny.

„Dejte pozor,“ zavolal mladík. „Pokud budete střílet, buďte opatrní. Trefili byste nepravého.“

„Nedělejte hlouposti,“ zařval zdola Pařízek. „Nakonec vás stejně dostaneme dolů. Přeskočilo vám, nebo co?“

„Třeba slečnu netrefíte,“ zasmál se Jiří Moravec. „Ale mohl bych ji případně trefit já.“

Dole bylo ticho.

„Sedněte si, Kristino,“ řekl.

Spíš upadla, než usedla.

„Víte, proč mě honí?“ zeptal se Jiří. „Protože jsem zabil Evu Mrštíkovou.“

86.

„Vy?“ řekla vyděšeně Kristina. „Proč?“

Jiří pokrčil rameny. „Taková úplně zpackaná záležitost,“ řekl. „Seznámili jsme se v létě při filmování Vichřice. Trochu jsem tam praktikoval, víte? Lezla za mnou. Byla to komediantka – divila byste se. Chodili jsme spolu po lese, dívat se na západ slunce a tak. Dal jsem jí svoji fotografii s věnováním. Poslední večer jsem byl sám v chatě – spal jsem tam normálně s jedním asistentem režie, ale on odjel vlastním vozem už odpoledne – a Eva tam přišla za mnou. Byla na mě hrozně hodná… nakonec tam zůstala. A potom –“

Zdola se ozvalo zavrzání sněhu.

Jiří Moravec bez míření vystřelil.

„Blbec jeden,“ řekl někdo pod skálou.

„Vraťte se, Habásek,“ zavolal Pařízek. „Nemá cenu mu lézt na mušku.“

Pár kroků ve sněhu.

A zase ticho, rušené jen občasným zapraštěním větví.

„Třiadvacátého srpna jsem jel s matkou do Drážďan. Po návratu jsem hledal v otcově stole dopisní papíry. Taková blbá náhoda. Našel jsem tam tu fotografii. Napadlo mě, že Eva přijela za mnou a zastihla doma jen otce. Ale proč mu dala fotografii, kterou jsem jí věnoval já? Jela snad za mnou s tím úmyslem. Otce jsem se ptát nechtěl. Přitom jsem neznal její adresu, abych ji napsal. Svoji jsem jí taky neříkal, nevím, jak si ji opatřila. Až do sedmnáctého září jsem nevěděl nic. Pak se najednou objevila na mejdanu v Jachtklubu. Mezi čtyřma očima mi řekla, že je se mnou v jiném stavu. Byla to hloupost a já to věděl. Řekl jsem jí to. Prohlásila, že byla třiadvacátého srpna u nás a že se vyspala s otcem. Nakonec mi to stejně zaplatíte, řekla, a je mi jedno, který z vás to bude. Nevěděl jsem, co dělat. No – a když ji zavřela Lény v tom kalichu, viděl jsem to. Počkal jsem, až všichni odešli. Právě odsunula víko a ch
těla vylézt ven. Uhodil jsem ji do hlavy. Spadla dovnitř jako kus hadru. Víko jsem dal zpátky a utáhl šrouby. Odnesl jsem šaty a prádlo do garáže. Druhý den jsem to spálil.“

„To je hrozné,“ vzdychla Kristina.

„Teď se vraťte k pánům a vyřiďte jim, že se na ně nezlobím. Promiňte, že jsem vás táhl s sebou. Věděl jsem proč. Vy už to snad taky víte.“

Kristina se po čtyřech odplížila k průrvě a spustila dolů. Zabořila se do sněhu a posledními silami se dala zasněženou mýtinou. Někdo jí vykročil naproti.

„Vraťte se, vy blázne!“ zařval Dvořák.

„Nebojte se, pánové,“ zavolal shora Jiří Moravec. „Ono už teď vůbec o nic nejde.“

Prásk.

„To nebylo sem,“ řekl Veliký. „Pojďte!“

Rozběhl se přes zavátou pláň. Pařízek a Flicka se pustili za ním. Spěchali.

Jiří Moravec seděl opřen o skalní stěnu a ze spánku u pomalu vytékal pramínek krve. Pistole se odkutálela. Balvany kolem vydávaly podivně trpkou vůni.

87.

„Teď byste mi mohl říci, proč jste nás tak úpěnlivě sháněl,“ řekl Veliký Pařízkovi. „Obával jsem se sice, že mi budete chtít po nálezu v kalichu znemožnit další –“

„To jsem taky chtěl,“ přiznal se Pařízek. „Ani na chvilku jsem neskočil na to, že vraždu spáchal maniak. Kdyby to nebyla právě Michálková… ale takhle? Byla k nám pozvaná a neprozřetelně to řekla před Moravcem. Ten dostal strach. Když se v noci rozcházeli, šel zřejmě s ní a někde ji uhodil do hlavy. Potom ji odtáhl do kalichu, nejspíš otcovým vozem.“

„Příšerné riziko,“ zabručel major Flicka.

„Rozjel jsem se s vámi za Moravcem nejen proto, že jste mi přišel říci o jeho výletu s Danišovou,“ pokračoval Pařízek. „Chvíli předtím, než vás Habásek přivedl, přišel na oddělení ten mrňous – Šoly. Vyděšený až na půdu. V noci prý mu řekla Michálková –“

„– že viděla toho, kdo tehdy přišrouboval víko,“ skočil mu do řeči Veliký. „Prostě, že viděla Jirku Moravce. I tohle mohl Moravec zaslechnout.“

„A chtěl nakonec vzbudit dojem, že obě vraždy spáchal nějaký blázen. Přesně podle novin,“ doplnil to Flicka. „Neměl jste ty lidi pouštět domů.“

„Nemohli jsme je držet za katrem,“ řekl popuzeně Pařízek. „Na to žádný zákon neexistuje.“

„Myslíte, že do poslední chvíle nevěřil, že na to přijdeme?“ zeptal se najednou Veliký.

Flicka ani Pařízek neodpověděl.

„Nosil s sebou pistoli, kdoví, kde ji vzal.“

„To se vyšetří,“ řekl Pařízek. „Vy jste věděl už před rekonstrukcí, že je to on, co?“

„Člověk si někdy myslí, že toho ví,“ mávl rukou Veliký.

Dva sedany VB a Pařízkův moskvič projely osadou Jindřichov.

„Jak to chcete uzavřít?“ zeptal se Pařízka major.

„Musím ještě zjistit, co s tím měla společného ta věštkyně Štajnerová,“ odpověděl Pařízek. „Jak je možné, že upozornila na věž. Atakdále.“

„Pokud ji najdete,“ vzdychl Veliký.

„Bylo zahájeno celostátní pátrání,“ řekl Flicka. „Čert vem babu, horší je to s tím zatraceným Krobem. To vám nezávidím. Vyptávat se, co měl s milenkou svého syna, který se před chvílí zastřelil. Fujtajfl.“

„To je trapné,“ souhlasil Veliký. „Ovšem zdaleka ne tak, jako to, že se u Štajnerové našlo to prádlo a kalendářík.“

„Jděte do háje, vy šťouro,“ řekl Pařízek. „Mě to nebolí. Dokonce ani ty krevní stopy, co jsme našli u Štajnerové na podlaze mě nepálí.“

„Vy jste objevili krevní stopy?“ ožil Veliký.

„Považoval jsem to chvíli za jakýstakýs důkaz,“ řekl Pařízek. „Teď to ztratilo význam. Ostatně té krve nebylo mnoho.“

„Třeba se bába praštila do nosu.“ Sedan, jedoucí před nimi, se zastavil.

„Copak?“ staral se Pařízek.

„To asi Kristina,“ vysvětloval Veliký. „Ta naše hospoda je pěkně stavěná. Dívka má chuť na hlt čehosi a zebou ji nohy. Na to je nejlepší rum. A čeká nás tam Jozífek s Grétou.“

„Tak je pozdravujte,“ řekl Pařízek. Rozloučili se.

Pařízek se svými lidmi a majorem Flickou odjeli do města, aby poslali nahoru pracovníky, jejichž zaměstnáním byli ti, které už nic nebolí. Habásek a dva muži tam přešlapovali ve sněhu pod skálou. Nic příjemného to nebylo.

Veliký s Kristinou vtrhli do restaurace.

Jozífek vyskočil od stolu a chvíli Kristinu hrozně mačkal. Nechala si to líbit a Gréta to přešla mlčky. Čert ví, o čem se s Jozífkem bavila, když si krátili napjaté chvíle čekání.

Kristina si dala svařák.

Veliký se rozhodl pro grog a nechal si ho udělat do půllitru.

88.

Oplík se zastavil před závorou s nápisem SOUKROMÁ CESTA.

Veliký se rozhlédl. Vlevo byla táhlá stráň. Vpravo příkrý sráz, dole porostlý vrbičkami. Bublal tam potůček.

Vystoupil a zamkl vůz.

Vysoko nad ním se po nebi táhly dlouhé mračné závoje. Vítr vál v drobných, nepravidelných poryvech. Klikatě prolétla vlaštovka.

Veliký obešel závoru, zhotovenou ze smrkového kmínku. Cesta byla kdysi uválcovaná a vysypaná pískem. Vedla do malého lesíka. Po zemi se válela spousta borových šišek a loňského jehličí.

Zastavil se a poslouchal. Jenom občasné zavrčení motoru v dálce rušilo božský klid tohoto místa. Vytáhl cigaretu, vložil ji mezi rty, ale nezapálil. Stál a přemýšlel. Cigaretu vzal mezi dva prsty, chvíli ji otáčel a pak si začal poklepávat na horní ret.

„No nic,“ řekl tiše a cigaretu schoval zpět do krabičky.

Po několika desítkách kroků se mezi stromy objevila červená střecha. Veliký opustil cestu a dal se lesem. Obešel velkou mýtinu a dostal se na její opačnou stranu. Tam usedl na pařez a znovu zamyšleně sáhl po cigaretě. Tentokrát si zapálil.

„Hm,“ udělal.

Chata mohla být padesát kroků od něho. Díval se přímo na verandu se schodištěm. Na jedné straně měla chata zasklený arkýř. Okna byla zakryta zeleně natřenými okenicemi s ocelovými pásy. Z komína se nekouřilo.

Bylo nádherně. Les voněl nevtíravou houbovou vůní. Veliký s povzdechem uhasil cigaretu o pařez a zbytek schoval do kapsy. Potom dokončil kruh kolem paseky. V jednom místě překročil úzkou pěšinku.

Dostal se k chatě odzadu. Byla tam hranička dříví, narovnaná pod přístřeškem z dehtového papíru. Opodál v lese stála prkenná chaloupka se srdíčkem, vyříznutým ve dveřích. Pod arkýřem byly stopy pneumatik.

Veliký obešel chatu.

Měla masivní dubové dveře s kovaným zámkem.

Rozhlédl se.

Všude bylo ticho. Vlhká loňská tráva se třpytila ve slunci.

Veliký přikročil k zámku a sáhl do kapsy. Vytáhl svazek paklíčů a jeden z nich vsunul do klíčové dírky.

Chvíli si něco pobzukoval a pilně pracoval. V zámku to cvaklo.

Vyměnil nástroj. Rozhlédl se.

Ještě chvíli. Cvak.

Dveře byly odemčeny.

Rozhlédl se ještě jednou a vzal za kliku.

Chata pro dva. Velikánská válenda, krb. Na krbu spousta drobností. Veliký zamyšleně potěžkal starý těžký kolt s provrtanou hlavní a opět ho položil.

U jedné pelesti válendy ležely drobné dámské pantoflíčky. Před krbem, na cihlové podezdívce se povalovaly kožené opánky.

Pod jedním z oken stála masivní starožitná truhla.

Veliký uchopil železný kruh na jejím víku a zatáhl. Vnitřek truhly byl z čistých ohoblovaných prken. Na bocích byly dvě laťky, které kdysi nesly plošinu na ukládání krajek, manžet a čepců. Teď tam nebylo nic.

Sáhl do kapsy, vytáhl baterku a posunul knoflík. Kužel světla dopadl na dno truhly. Chvíli cestoval sem a tam. Když se na jednom místě zastavil, vytáhl Veliký silnou lupu.

Za chvíli zhasl, uložil baterku a lupu do hluboké kapsy kabátu a zavřel truhlu.

Přistoupil k válendě.

Zvedl polštář, ozdobený koženým třepením. Položil ho zpět. Zvedl druhý. Ležel tam kousek papíru, pomačkaný vahou polštáře a čísi hlavy. Střídaly se na něm dva rukopisy, jako by si dva lidé předávali tužku po napsání jednoho slova. „Chlapeček, miláček, děťátko, princezna,“ zabručel Veliký a strčil papír do kapsy.

Chvíli stál a rozhlížel se. Potom opatrně otevřel a vyšel chaty. Zamkl.

Znovu obešel chatu. A znovu zůstal stát s rukama, vraženýma do kapes. Potom, jako by se náhle rozhodl, vykročil k domečku se srdíčkem.

Dvířka byla uzavřena malým visacím zámkem, který neodporoval ani minutu. Veliký vešel dovnitř a podíval se po omezeném prostoru.

Na dřevěných stěnách našel pár kreseb. Byly to vesměs výplody české klozetové lyriky a svědčily o značném stáří objektu. Někdo je před časem zabílil, ale vápno opadalo. „Když tady tak sedím, na ty dveře hledím,“ hlásal jeden z nápisů a pokračoval hlubokomyslnou úvahou o hygienických vymoženostech českého bájesloví.

Veliký zvedl kulatý poklop a podíval se dolů. Z temnoty na něj zasvětélkovaly spousty pomačkaných papírů. Položil poklop vedle otvoru a znovu vytáhl svítilnu. „Vidět mě tak Dvořák,“ zabručel.

Po chvilce svítilnu zhasl a přikryl otvor poklopem. Otevřel dvířka domečku a usedl na práh. Nohy natáhl ven a lehl si zády na podlahu. Chvíli se díval zespodu na okraj sedacího prkna.

Potom si vzpomněl, že viděl pod převislou střechou chaty připevněné bidlo s kovovým hákem na konci. Došel si pro ně.

Když opouštěl záchodek, měl velice spokojený výraz. Uklidil bidlo, prošel lesíkem, obešel závoru a nasedl do vozu.

Za chvíli už oplík uháněl svou naučenou šedesátkou po státní silnici.

89.

Pohřeb nebyl nijak slavný. Zatímco se s Lény přišlo rozloučit půl města, na pohřbu Jiřího Moravce se objevil jen Gabriel Krob a paní Moravcová. Seděli sami před rakví.

V pozadí síně městského krematoria stál Jozífek s Kristinou a Grétou. Nebylo jim valně; chvíli měli pocit, že to zavinili, ačkoliv největší vina padala na vrub zdrceného otce tam před nimi. Před krematoriem nervózně přecházel Dvořák, jako by se rozmýšlel, zda má vejít. Rozmyslel se dřív, než obřad skončil, a namísto k bronzovým vratům se rozběhl do města s kloboukem, naraženým do očí.

Obřad se omezil na preludování varhan. Potom se vrata zavřela a svíce zhasly.

„Je mi to líto,“ řekla Gabrielu Krobovi Kristina. „Všichni s vámi cítíme.“

„Děkuji vám,“ odpověděl Krob. „Vím, že jste za to nemohli. Kdo by to byl čekal.“ Podali si ruce; Kristina, Gréta, Jozífek. Paní Moravcová, celá v černém, se na ně bolestně usmála.

Vyšli z brány krematoria.

„Co tomu říkal pan Veliký?“ zeptal se Krob.

„Mnoho ne,“ odvětila Gréta. „Je mu to stejně líto jako nám. Dnes ráno si vzal vůz a někam odjel. Řekl, abychom ho omluvili, kdyby se včas nevrátil.“

Paní Moravcová se na Grétu podívala. „Je to velice milý člověk,“ řekla. „Ráda bych se s ním ještě jednou setkala. Nebylo by mu to, doufám, proti mysli?“

„Vy se znáte?“ zeptal se udiveně Krob, zatímco si jeho žena poznamenávala adresu, kterou jí diktovala Gréta.

„Jen velice málo,“ řekla paní Moravcová. „Ostatně na tom nezáleží.“

„Pojedeme?“ zeptal se Krob. „Svezu tě na nádraží.“

„Nebylo by ti nepříjemné, kdybych k tobě na chvíli zašla?“

„Promiňte,“ řekl Jozífek, který měl pocit, že poslouchají důvěrný rozhovor, „my půjdeme. Snad se někdy sejdeme při jiné příležitosti.“

„Na shledanou,“ pravila paní Moravcová a trochu se na Jozífka usmála. Krob jen pokynul rukou v kožené rukavici.

Nízký sportovní vůz odfrčel.

V téže chvíli se na opačné straně objevil Smetanův oplík.

„Ale to je výborné,“ prohlásila Gréta. „Veliký nás naloží a pojedeme do „Sadů“. Zítra už musíme do Prahy. Vyšlo to jen tak tak.“

Oplík zastavil u chodníku.

„Myslel jsem, že přijedu pozdě,“ hartusil Veliký. „Vlezte si k volantu, Pepíčku. Mám toho plné zuby. Propálil jsem benzínu za majlant. Jeďte někam do hospody, jedl bych, až bych plakal.“

Nastoupili.

„Do sadů, pochopitelně,“ řekl Jozífek. „Doufám, že už vás přešel odpor k vermutu.“

„Pomalu mě přechází,“ připustil Veliký. „Co Krob?“

„Dalo mu to zabrat,“ řekla Gréta. „Nedivím se tomu. Už proto, že se musel přiznat k tomu třiadvacátému srpnu. Jenže – jak mohl tušit, co z toho bude? Stejně si myslím, že ta žába v jiném stavu nebyla a chtěla z nich jenom tahat peníze. Přesto je mi jí líto.“

„Paní Moravcová taky nevypadala nejlíp,“ ozvala se Kristina. „Divím se, že se jí vůbec chtělo ke Krobovi do vily, když se tam kdysi odmítla stěhovat.“

„Cože?“ zeptal se Veliký.

„Nic zvláštního,“ řekl Jozífek. „Krob ji chtěl zavézt na nádraží a ona odmítla. Že by k němu ráda zašla, říkala.“

„No sakra,“ vzdychl Veliký. „To se mi vůbec nelíbí. Otočte to k rozhlasu.“

90.

Zazvonili u zahradní branky.

„Bude to trapas, uvidíte,“ řekla Gréta.

V zaskleném přístavku se mihl nějaký stín. Na prahu stanul Gabriel Krob a pátravě se díval do zahrady.

„Ale, bože,“ zavolal, když spatřil skupinku před brankou. „Pavlo, to je pan Veliký se společností!“

Potom se rozběhl k brance.

„Možná, že jsem nevychovaný,“ řekl Veliký. „Chtěl jsem vám jenom projevit soustrast a omluvit se. Snad jsem udělal spoustu věcí, které jsem dělat neměl.“

„Jsem rád, že jste přišli,“ odpověděl Krob. „Nezlobím se na vás – vlastně ani nemohu. Nemohl jsem vědět, že Jirka –“ mávl rukou. „Některé věci jsou mi teď jasné.“

„Nechte to na jindy,“ řekla Kristina.

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou Krob. „Ještě jednou se tomu vracet… pojďte, prosím, dál. Pavla vás také ráda uvidí.“

Váhavě se vydali po vydlážděné cestičce. Vešli do zasklené chodby.

„Tudy, prosím,“ řekl Krob a otevřel před nimi těžké dveře se secesním kováním. Objevila se hala s velikým falešným krbem a kůží čalouněným nábytkem. Nahoru do poschodí vedly dvoje dřevěné schody. „Nahoru,“ ukázal Krob. „Nezouvejte se, proboha. Klidně tu našlapejte. Odložte si.“

Pověsili kabáty na věšáky z parohů, umístěné na tmavém dřevěném ostění. Schody mírně skřípaly, když o nich vystupovali. Nahoře byla krátká chodba. První dveře byly otevřené.

Nikdo jim nešel vstříc.

„Prokristapána,“ vzdychl Krob a zastavil se s rukou na veřejích.

Veliký odstrčil zmateného herce stranou.

Překrásně zařízený obývací pokoj. Starožitné, skoro dva metry vysoké hodiny pomalu tikaly. Popelníček ze sloní stoličky. Anglický empírový nábytek, tlustý koberec. Květiny.

Na stole dva šálky se zbytky kávy.

Paní Moravcová ležela na koberci a vytřeštěným očima zírala na štukový strop.

Veliký se nad ní sklonil. „Musí okamžitě do nemocnice,“ řekl. „Vypadá to na prudkou otravu. Ale třeba je to něco jiného. V toxikologii a její diagnostice se moc nevyznám.“

„Telefon,“ vykřikl Jozífek. „Máte tady telefon?“

„Pane Krob,“ obrátil se Veliký na herce, který se stále ještě opíral o dveře. „Zavolejte laskavě první pomoc. Pro jistotou mluvte o prudké otravě, řekněte třeba, že je to kyanid. Aby hned přijeli. Pospěšte si!“

Krobovy kroky zavrzaly na dřevěném schodišti. Kristina se zblízka zadívala do obličeje Pavly Moravcové. „Vy že se nevyznáte v toxikologii?“ řekla Velikému. „Jenže –“

„Zbytečné řeči,“ přerušil ji s neobvyklou nezdvořilostí Veliký. „Určitě se mýlíte.“

„Určitě –“

„Povídám, že se určitě mýlíte,“ opakoval Veliký. „Nechápete?“

„Chápu,“ řekla Kristina. „Nic jsem ostatně neřekla.“

„Nebylo by lepší to děvče odnést dolů?“ zeptal se Jozífek.

„No – snad ano,“ připustil Veliký.

Jozífek sebral Pavlu Moravcovou z podlahy a opatrně ji pronesl dveřmi. Gréta šla za ním.

Veliký vzal Kristinu za loket. „Je vám to jasné?“ zeptal se jí. „Musíme mluvit s doktorem dřív, než se do toho dají.“

„Chyťte ho v zahradě,“ poradila mu Kristina. „Já jdu dolů. Hlídat.“

„Chytrá žába,“ pochválil ji Veliký. „Já se tu ještě moment zdržím.“

„Nemusíte nahoru,“ řekla Kristina Krobovi, který se zastavil na začátku schodiště. „Pan Veliký hned přijde dolů.“

„Děkuju vám,“ vzdychl Krob. „Sanita tu bude hned. Co se jí stalo, proboha?“

„Vysvětlím vám to, až mi řeknete, o čem jste se spolu bavili,“ ozval se Veliký, vycházeje ze dveří pokoje, které za sebou pečlivě zavřel. „Ale zavolejte k tomu 1234. Kapitán Pařízek. Nezlobte se na mě, že nerespektuji váš pochopitelný zármutek.“

Krob klesl na kolena vedle pohovky a uchopil ruku své ženy.

Veliký si musel Pařízka zavolat sám.

91.

Sanitka přijela první. Veliký vyběhl do zahrady a srazil se se spěchající postavou v bílém plášti.

„To je náhoda,“ řekl. „Doktor Brixi! Vy jste teď u záchranné služby!“

„Jsem toxikolog,“ řekl chvatně lékař. „Hlásili mi otravu kyanidem. Rozhodují vteřiny –“

„Já vím,“ kývl Veliký. „Jenže já vám musím nejdřív říci tři věty. Můžeme přitom jít dovnitř.“

„No dobře,“ souhlasil doktor Brixi a kývl na muže s nosítky. Vydali se za nimi. Potom bez řečí naložili paní Moravcovou na nosítka a skoro poklusem vyrazili zpět.

„Sbohem,“ řekl ve dveřích lékař. „My zavoláme.“ Dveře zaklaply.

Gabriel Krob zestárl o deset let.

Jozífek stál s rukama na Kristininých ramenou a díval se oknem haly za smutným průvodem. Kristina tiše vzlykala.

Gréta se objevila ve dveřích pod schodištěm. „Našla jsem koňak. Ani se nebudu pana Kroba ptát.“

Nalila do broušených skleniček. Obrátili je do sebe, Gabriela Kroba nevyjímaje. Gréta nalila znovu.

„Pane Krob,“ zeptal se Veliký, „kdy jste byl naposledy ve své chatě u Stránčic?“

„Nevím, proč se ptáte,“ řekl unaveně Krob. „Letos to určitě nebylo. Loni na podzim, možná. Neměl jsem na to čas.“

„Jak dlouho je chata vaším majetkem?“

„Asi deset let. Počkejte – koupil jsem ji ve čtyřiapadesátém.“

„Dělal jste tam nějaké stavební úpravy?“

„Ne. Byla nová. Dodneška to nebylo zapotřebí. Bývalý majitel ji postavil asi rok předtím.“

„Takže jste se ničeho nedotkl, že. Všechno je v původním stavu.“

„Ano. Proč se na takové věci vyptáváte právě teď?“

„Odpusťte. Vím, že je to nevhodné. Napijte se raději toho koňaku. Už se vás vyptávat nebudu.“

Venku se ozvalo zatroubení klaksonu.

„Jděte otevřít,“ řekl Veliký Jozífkovi. „To je Pařízek.“

92.

Pařízek a Dvořák vtrhli do haly jak bouřka.

„Co je tady?“ řekl Pařízek. „Komu se co stalo?“

„Posaďte se, prosím,“ vyzval ho Veliký. „Kolega Dvořák také. Rád bych vám sdělil několik věcí k doplnění případu Mrštíková.“

„Našel jste snad Štajnerovou?“ zeptal se Pařízek.

„Teď jsem nechal odvézt do nemocnice paní Moravcovou,“ oznámil mu Veliký. „Udělalo se jí nějak špatně po kafi. Ale to nakonec nevadí, bude aspoň ušetřena dalších nepříjemností. Chtěl bych vám vyprávět jistý příběh. Ovšem jen v tom případě, že mi pan Krob pomůže.“

„S největší radostí,“ kývl Krob.

„Nebude to pro vás nic veselého.“

„Už jsem si zvykl,“ usmál se bolestně herec. „Patří to asi k vám. Ale přesto jsem rád, že jsme se poznali.“

„Tak se do toho dejte,“ zabručel Pařízek. „Pokud to ovšem nevadí panu Krobovi –“

„Už nám řekl, že ne.“

„Nalijte si ještě,“ řekl Krob. „Kdyby slečna Hornová přinesla sklenice pro pány…“

Pařízek odmítl. Zato Dvořák přijal koňak s povděkem, nevšímaje si bouřlivých pohledů nadřízeného.

„Budu říkat i věci, které známe,“ začal Veliký. „Ale to mně musíte odpustit. Je to kvůli plynulosti děje. Začnu u třiadvacátého srpna minulého roku.“

„Jestli to tam začalo –“ pravil Pařízek.

„Začalo to samozřejmě dřív,“ řekl Veliký. „Ale já to teď vynechám. Tedy třiadvacátého srpna si vyjel Jiří Moravec se svou nevlastní matkou na výlet do Drážďan u příležitosti svých narozenin. Bylo mu osmnáct. Kdo řídil vůz, pane Krobe?“

„Moje žena. Jiří si teprve dělal autoškolu.“

„Dobře. Odjeli. Po jejich odchodu se u Krobů ozval zvonek, pan Krob otevřel a spatřil pohlednou blondýnku, kterou si pamatoval jako statistku z filmování na velké horské přehradě. Ptala se po Jiřím. Pozval ji dál. Copak mu chcete, zeptal se. Dívka byla celá vedle, že se setkala s jedním z našich předních filmových umělců a panu Krobovi se docela líbila.“

„Mohl byste pana Kroba ušetřit těch podrobností,“ řekl Pařízek. „Už to máme v protokolech a někomu, jako třeba tuhle panu Smetanovi nebo slečnám do toho nic není.“

Veliký tázavě pohlédl na Kroba.

„V pořádku,“ řekl herec. „Pokračujte, ty věci se staly a jsou snad lidské?!“

Na to, co ho potkalo, se ovládal obdivuhodně.

Veliký mluvil dál: „Dívka ze sebe vysoukala, že se seznámila se synem pana Kroba při filmování. Znala adresu a zároveň věděla, že má Jiří právě narozeniny. Jak to věděla, to snad není důležité. Mohl jí to říci někdo z filmařů, mohla vidět Jiřího občanský průkaz. Přivezla jsem láhev whisky, řekla. Myslela jsem, že to trochu oslavíme. No – jak to dopadlo?“

„Uvědomte si, že jsme se s mou ženou manželsky nestýkali,“ řekl Gabriel Krob. „Ta dívka nevypadala, že by se dala lehce vypudit. Když už byla jednou u Krobů, chtěla z toho něco mít. Dlouho jsme se nedomlouvali. Tu whisky jsme vypili a bavili jsme se dobře – pokud jsem se s ní vůbec měl o čem bavit. Nakonec mi vnutila Jirkovu fotku. Prý abych mu ji vrátil. Byl to od ní hloupý nápad. Kdybych býval věděl, že spolu něco měli, vůbec bych se o nic nesnažil. Ale ona mi to řekla až ráno. Hraje v tom totiž roli ještě jedna věc – Jiří byl takový neurotik. Prostě – nešlo mu to. Snad to zavinil ten ústav… Pozdě jsem si uvědomil, že měl vyrůstat doma. Měl z toho mindrák. Holky se kolem něho točily, to je pravda. Bohužel – kvůli… mně. Takže s ním ta dívka asi moc nepořídila. Mohla si ovšem myslet, že to je jenom momentální indispozice. Nebo se tak daleko ani nedostali.“

„Jestli vám nebudu připadat indiskrétní – jaká byla ta dívka? Myslím jako milenka?“

Pařízek pohoršeně zasípal.

„Nenasytná,“ řekl herec. „Až podezřele informovaná.“

„A co když právě ona vašeho syna probudila?“

„Nemyslím. Spíš byla zklamaná ve svých plánech natolik, že se rozhodla vyměnit syna za otce. Příležitost měla. Jenže já si včas uvědomil, odkud vítr fouká. Zakázal jsem jí za mnou jezdit.“

„Měli jste spolu nějaký výstup?“

„Nebylo to tak hrozné. Ale mluvili jsme zvýšenými hlasy.“

„A slyšela vás paní Štajnerová z vedlejšího bytu,“ pousmál se Veliký.

„Říkala vám to?“

„Kdepak. Je nezvěstná.“

Krob se upřímně podivil. „Odkdy?“

„Ode dne, kdy jsme našli Evu Mrštíkovou. Já se k ní ještě vrátím. Nuže – Eva Mrštíková odjela do Prahy s rozhodnutím, že to panu Krobovi nedaruje. Souhlasí?“

„Je to možné,“ připustil Krob. „Je mi jí líto, ale –“

„Bylo to prostě čísílko, že? O tom svědčí, co si vymyslela. Velice jednoduchou věc – graviditu. Pan Krob se buď rozvede a vezme si ji, nebo zaplatí za mlčení. Přeplatí tu možnou ostudu, kterou by mu udělala. Je tu ovšem nepopíratelná možnost, že byla opravdu v jiném stavu.“

„Neměla by být,“ vzdychl Krob.

„Přišel ten osudný den, sedmnáctého září. Eva přijela z Prahy a opět zazvonila u Krobů. Přijela, vůbec se neohlížela na zákaz pana Kroba. Proč by se také na něco ohlížela. Připadala si na koni. Vzala si na to nové prádlo z Domu módy. Otevřela jí mladá žena, objektivně vzato hezčí než ona. Co si přejete, zeptala se. Evě to zapalovalo. Okamžitě věděla, koho má před sebou. Jak z toho? Nechtěla se ptát po panu Krobovi. Zeptala se tedy na Jiřího.“

„U toho jste ovšem nebyl,“ namítl Pařízek.

„Kdybych u toho byl, neseděli bychom tady,“ řekl Veliký. „Slyšel bych například Štajnerovou, jak vedle lepí hrníček na zeď. Stejně jako třiadvacátého srpna. Předpokládám totiž, že nejen Jiří, který našel v otcově stole tu nešťastnou fotografii, ale i paní Moravcová věděla o minulé návštěvě Evy Mrštíkové. Jenže ta to nevěděla od Jiřího. Řekla jí to drbna Štajnerová. Takže se paní Moravcová zeptala, co dívka Jiřímu chce a ta klidně řekla, že s ním chodí. Předstírala, že neví, s kým vlastně mluví. Nemusela ostatně myslet, že před sebou má manželku Gabriela Kroba. To není důležité. Důležité je, že paní Moravcová věděla, koho má před sebou. Poslala tu dívku do Jachtklubu.

Měla toho plnou hlavu, protože měla svého nevlastního syna ráda. Chápete? Eva tvrdila, že s ním chodí, Moravcové došlo, že je to ta dívka, která se před třemi týdny vyspala s jeho otcem – promiňte mi ty výrazy, mistře. Proč to paní Moravcové došlo? Asi z popisu, který jí ochotně poskytla věštkyně odvedle. Jestli řekla něco o mrňavé blondýně, muselo to stačit. Paní Moravcovou z toho rozbolí hlava. Spolkne nějaký prášek. Lehne si a usne. Probudí se pozdě večer, celá rozlámaná. Přemýšlí, jak pomoci Jiřímu. Jde se vykoupat. Pak jde do postele. Nemůže spát. Je hrozné dusno, ani otevřené okno nepomáhá. Leží a láme si hlavu s tím náhlým problémem. Jako milenka jejího muže jí ta dívka nevadila. Vždyť spolu vlastně nežili. Ale milenka otce a syna zároveň?“

„Vyprávíte to velice věrohodně,“ poznamenal Krob. „Myslím, že to tak bylo a budu se za to své ženě omlouvat do nekonečna.“

„Vy jste to přece nezavinil,“ uklidňoval ho Jozífek. „Takové věci se stávají. Nebýt té baby odvedle…“

Kristina chtěla něco říci, ale Veliký jí skočil do řeči: „Teď se přenesu do Jachtklubu. Eva Mrštíková se potkala s Jiřím na nábřeží. Zahrnul ji výčitkami. Co asi odpověděla ona? Nevytahuj se a pojď se mnou, řekla nejspíš, Možná, že ti budu dělat maminku. Prý byla dost řečná. Tak se dostala do Jachtklubu. Pan Krob ji nevyrazil, protože měl smířlivou náladu vzhledem k množství vypitého alkoholu. Pane Krobe, řek byste nám o tom třiadvacátém srpnu, kdybychom se to nedověděli od vašeho syna?“

„Neřekl,“ prohlásil Krob. „Přiznávám se, že jsem měl obavy o Jirku. Víte, když se našla ta mrtvá, napadlo mě, že je to ona. Mnohem dřív, než se objevilo její jméno v novinách. Po městě se povídalo, že to byla nějaká malá blondýnka. Bylo mi samozřejmě divné i to, že se už nikdy neozvala. Bál jsem se, aby v tom neměl Jirka prsty, a kryl jsem ho. Sám jsem mu řekl, aby mlčel o tom, že ji známe. A ostatní jsem požádal o totéž. Slíbili mi to.“

„Za kolik?“

„Prosím vás,“ zabručel Pařízek.

„Odpovím,“ usmál se smutně Krob. „Robertovi a Marii jsem dal po třech tisících.“

„A Lény jste dopomohl k vítězství v závodech,“ dodal Veliký. „Nezapírejte to už, vždyť to nemá cenu.“

„Já vím, že jste to viděl. Ano, házela lehčím diskem. Nebylo to poctivé, ale jí to bylo jedno. Musel jsem to udělat.“

„Kolik si řekl František Šoly?“ zeptal se Pařízek s notesem v ruce. „Budou to muset vrátit.“

„Frantík si neřekl nic. Povídal, že mu do toho nic není.“

„Takže jste provedl rozsáhlá bezpečnostní opatření, aniž jste věděl, kdo Evu Mrštíkovou zabil,“ řekl Veliký.

„Bál jsem se, že Jirka, ale bál jsem se také zeptat. Ta dívka nám skutečně v Jachtklubu vyhrožovala. Každému zvlášť.“

„Dostáváme se ke kritickému bodu,“ pokračoval Veliký. „Ale dřív než začnu, bych prosil ještě o jeden koňak.“

Gréta nalila i ostatním. Seděli kolem velkého krbu; v němž sálal stejnoměrným teplem ukrytý radiátor dálkového topení. Venku se zatáhlo a začalo drobně mžít. Šelestilo to na římsách a šedavé trávníky za okny zezelenaly.

93.

„Co se odehrálo na náměstí u kostela, to je nám známo. Byl u toho Robert Šindelář, František Šoly, Lény Michálková, Marie Hlinská a Eva Mrštíková. Celou scénu mohlo pozorovat několik dalších osob. Štajnerová – z okna. Pan Krob, někde za rohem. Jiří Moravec, o němž nevíme, kde v kritickou dobu byl. Za čtvrté paní Moravcová. O kom to můžeme tvrdit s jistotou? O Jiřím Moravcovi, to je samozřejmé.“

„Nevím, proč se o tom ještě bavíme,“ zavrčel Pařízek. „Nalejte mi taky tu věc, slečno.“

„Chtěl jsem hlavně upozornit na to, že tu scénu mohla vidět Štajnerová,“ pokračoval Veliký. „Musela ji vidět. Odkud by asi měla informace? Když jsme k ní tehdy s Jozífkem jeli, taky se koukala z okna. Jelikož poznala mě, pokládala Jozífka za někoho od Bezpečnosti. Nejspíš nevěděla, že už jsem v penzi. Ale že mne znala, to není nic divného. Vždyť jsem tady sloužil od pětačtyřicátého roku. No – a teď přichází důležitá věc. To její proroctví neslyšel jenom Jozífek.“

„Nikdo jiný tam nebyl,“ namítl Smetana.

„Ale jděte,“ řekl mu Veliký. „V kuchyni. Někdo mohl klidně poslouchat v druhé místnosti. Ale ani to není ono. Paní Štajnerová mluví hlasitě, že?“

„Huláká,“ upřesnil to Jozífek. „Je nedoslýchavá.“

„Tak vidíte,“ usmál se Veliký. „A vedle v bytě se právě stěhovalo. Mohl to slyšet leckdo. Mébláci, paní Moravcová –“

„Dokonce i já,“ ozval se Krob. „Byl jsem tam dvakrát s Jiřím, protože jsem chtěl vzít některé věci k sobě a dohadovali jsme se o tom s manželkou.“

„Co s tím?“ zeptal se Pařízek.

„Zatím to odložíme,“ řekl Veliký. „Vraťme se ještě k té noci. Jiří Moravec řekl ve svém přiznání: Scénu u kalichu pozoroval. Když bylo náměstí prázdné, šel ke kalichu, omráčil Evu Mrštíkovou a přišrouboval víko. Věci Evy Mrštíkové odnesl do garáže a druhý den spálil. I když uvěříme, že prádlo, nalezené u Štajnerové, nebylo prádlem Evy Mrštíkové, nemůžeme uvěřit, že všechno bylo tak, jak Jiří Moravec uvedl. Vymyšlené je to slušně, ale je to vymyšlené. Muselo se to stát jinak.

„Jak?“ bafl Pařízek a napil se konečně koňaku. Zakuckal se.

„Zopakujme si rekonstrukci. Čas nula. Od kalichu odešel Robert, Frantík, Lény a Marie. Chvíli čekali u domovních dveří.“

„Tři minuty,“ řekl Jozífek.

„Potom přišel pan Krob. Ve vratech se minuli s paní Moravcovou. Paní Moravcová jde přes náměstí. U garáže, která je za rohem, se potkává s Jiřím. Někam spolu jdou. Kam?“

„Deset minut,“ řekl opět Jozífek.

„Vrací se Lény. Zvoní. Někdo jí jde otevřít. Lény jde nahoru. To už je dvanáctá minuta od uzavření kalichu Lény Michálkovou. A teď mi řekněte, proč celou dobu zůstala Eva uvnitř?“

„Uhodila se přece při pádu do hlavy,“ podotkl Dvořák.

„Jiří Moravec tvrdil, že šel ke kalichu. Právě, když všichni odešli, že? Eva odsunula víko a on ji uhodil. A tak dále. Dobře. Nebylo tam chvíle, kdy všichni odešli. Aspoň podle rekonstrukce ne. Někdo byl stále v dohledu kalichu. A kdyby třeba Eva byla dvanáct minut v bezvědomí, což se dá připustit, nemohl to Jiří Moravec provést, protože v té chvíli už byl se svou nevlastní matkou na procházce. Co z toho plyne? Někdo při rekonstrukci švindloval. Jiří a paní Moravcová se buď sešli později –“

„Prosím vás,“ řekl Pařízek. „Jiří Moravec byl opilý a paní Moravcové jsme se na to neptali. Asi se sešli mnohem později. A ta dívka nejspíš byla pár minut bez sebe. Souhlasí to.“

„Paní Moravcové jsem se ptal já,“ řekl na to Veliký. „O té hodinové procházce vůbec nic neříkala. Než seběhla se schodů, byli prý dole všichni. Kromě Evy, o které paní Moravcová údajně nic nevěděla. Podle toho, co říká, pro ni neexistuje. A Jiří prý vůbec nevěděl o světě, jak byl opilý.“

„Tak vidíte,“ řekl Pařízek. „Tu procházku si asi Jiří Moravec vymyslel, aby měl alibi.“

„Ale proč by si ji vymýšlel, kdyby nevěděl o světě? To je přece lepší alibi než ta zbytečná procházka, nemyslíte? A potom, opilý by nikdy nemohl vraždu provést. Mimo jiné, pokud to udělal, čím omráčil tu dívku?“

„Zůstaly tam ty prázdné flašky,“ nedal se Pařízek. „Měla snad nějaké takové zranění?“

„Nemuselo být identifikovatelné.“

„Snad. Zeptám se tedy na něco jiného. Ptal jsem se Frantíka Šolyho a Ferdinanda Löwyho, jestli šly šrouby do závitů lehce. Nešly. Měly závit em deset a byly dost dlouhé. Tak mi tedy vysvětlete, čím je Jiří Moravec utáhl?“

94.

„Co tím chcete dokázat,“ zachmuřil se Pařízek.

„Jednoduchou věc,“ prohlásil Veliký. „Chci očistit syna pana Kroba od ošklivého podezření. Když se mi ho nepodařilo zachránit, stojí za to zachránit aspoň jeho památku. Nezdá se vám, že to ten chlapec neudělal?“

Gabriel Krob chtěl něco říci, ale hlas mu selhal. Nakonec vstal a dlouho Velikému mačkal pravici oběma rukama.

„Nedovolím si bránit vám v té ušlechtilé snaze,“ řekl květnatě Pařízek. „Ale pochybuji, že se vám z toho podaří udělat nešťastnou náhodu.“

„Připusťme, že si Jiří Moravec svou procházku s matkou vymyslel. Dokonce víme, že svou matku v Praze navštívil, aby se s ní domluvil. Jenže my ho předstihli o hodinu. Potkali jsme jeho vůz či vlastně vůz pana Kroba v lesích u Brandýsa. On jel do Prahy, my z Prahy. To je ostatně vedlejší. Jde nám o to, kdo měl čas a možnost upevnit víko na kalich tak, aby ráno řemeslníci nic nepoznali. Musel také uklidit těch pět flašek, protože mohly upozornit, že se u kalichu něco dělo. Nepadá vůbec v úvahu těch dvanáct minut, to jest doba od skončení scény u kalichu do návratu Lény z parku. Nebo ano?“

„Už jsem z těch vašich minut dočista zpitomělý,“ řekl Dvořák.

„To je z toho koňaku,“ řekl Pařízek. „V tom kolegově systému něco je.“

„Já teď přeskočím o pár měsíců dál,“ pokračoval Veliký. „Bylo by záhodno zjistit, co v tom vlastně znamenala Štajnerová. Upozornila na zločin, který nejspíš sledovala oknem. Proč to neřekla hned, jestliže to tehdy skutečně viděla?“

„No, proč?“ řekl hádavě Jozífek.

„Protože jí někdo pořádně zaplatil,“ odpověděl mu Veliký. „A možná, že víckrát. Teprve když se doslechla, že se hledá nějaká mrtvola na střechách, upozornila na kalich. Jak? Jako ve věštírně v Delfách. Nechala si otevřená vrátka. Kdyby ji pachatel v případě odhalení shodil, měla by polehčující okolnost. A kdyby se na základě jejího proroctví na nic nepřišlo, tím líp. Pramen příjmů by nevyschl.“

„Takže je možné, že nakonec vzala roha – pro jistotu. Peněz měla dost, aby se mohla zařídit jinde,“ souhlasil Pařízek. „Snad doufala, že ji necháme plavat, když nebude při ruce. Je to teda dost naivní, ale ona je stará. Pamatuje policajty s peřím za kloboukem. Takže si mohla myslet, že někde na Slovensku –“

„Mnohem blíž,“ usmál se Veliký.

„Vy víte, kde je?“ zeptal se ztvrdle Pařízek.

„Ovšem,“ řekl Veliký. „Byl jsem ji navštívit dnes dopoledne. Je tam hezké okolí. Pokud pro ni pojedete, spojíte to s příjemným zážitkem. Do jisté míry, pochopitelně.“

95.

„Postavte si tu láhev klidně k sobě, když vám tak chutná,“ řekl Gabriel Krob Velikému, který významně žongloval prázdnou skleničkou. „Otevřeme si jinou.“

„Děkuji, s radostí,“ prohlásil Veliký.

Nalil si, napil se a láhev postavil na okenní parapet. Už chvíli neseděl a při svém výkladu chodil kolem oken sem a tam.

„Už jsem jednou říkal, že Štajnerovou někdo slyšel, když nás tou nejasnou věštbou upozornila na kalich,“ dal se do toho znovu Veliký. „Taky jsem řekl, že dostala zaplaceno za mlčení. Jak se tehdy pachatel dověděl, že ho Štajnerová viděla? Řekla mu to. Co to pro nás znamená? Jistotu, že pachatele znala. Nedá se předpokládat, že by se rozběhla za neznámým člověkem, který právě spáchal vraždu. Jenže Štajnerová nebyla jediným svědkem, který dostal peníze.“

„No ovšem,“ broukl Pařízek, listuje v notýsku.

„Ano,“ kývl Veliký. „Jenže ti dostali zaplaceno až po nálezu mrtvoly, že pane Krobe? Dal jste jim peníze, až když jste dostal strach o syna. Ale někdo z nich dostal zaplaceno mnohem dřív. Hned po sedmnáctém září. Ten někdo pachatele viděl při činu. Víme, kdo to byl. Lény Michálková. Když se situace vyhrotila, to jest v noci při rekonstrukci, dostal pachatel strach a odhodlal se k zoufalému činu. Umlčel Lény a udělal to tak, aby to vypadalo na čin maniaka. Nic jiného mu už nezbývalo. Co z toho můžeme usoudit? Že při rekonstrukci nebylo všechno v pořádku a pachatel věděl, že si toho musíme všimnout. A že nás napadne, na koho uhodit. Na Lény. Vypočítal si, že je odhalení otázkou hodin.“

„Ale Lény přece řekla Šolymu –“ začal Dvořák.

„Dovolím si promluvit o jedné zajímavé shodě,“ řekl Veliký, jako by poznámku přeslechl. „Pan Krob mi to snad v zájmu pravdy promine. Proč spolu manželé Krobovi nežili manželsky? Paní Moravcová je přece mladá, půvabná žena. Je to jednoduché. Trpí jistou chorobou, která jí přes hluboké a silné sexuální založení brání v přirozeném vybití. Pan Krob je zdravý a silný muž. Proto mu jeho žena trpěla milostná dobrodružství. Ale pozor! Nesetkali jsme se už s něčím podobným při dnešní debatě? Co potřebovala paní Moravcová? Milence, který by ji dokázal ukojit aspoň v mezích možností a sám netrpěl nemožností docílit totéž u sebe.“

Pařízek se chystal něco říci, ale Gabriel Krob ho přerušil dřív, než se dostal ke slovu.

„Ano,“ řekl unaveným a chraptivým hlasem. „Pavla a Jiří byli milenci. Už dávno.“

96.

„Proč o tomhle mluvíte?“ zeptal se Velikého Pařízek. „Myslíte, že je to vhodné vzhledem ke stavu pana Kroba? Měli bychom ho snad nechat na pokoji.“

„Mně to nevadí,“ vzdychl herec. „Nepředpokládal jsem, že by tahle věc nějak souvisela se smrtí té dívky. Jestli souvisí, je lépe, že je to venku. Pokud pan Veliký tvrdí, že to Jirka neudělal, nevidím důvod, proč bych to měl tajit. Věděl jsem už dávno, že spolu něco mají. Nemluvil jsem do toho. Proto jsem se také odstěhoval do téhle vily. Ale Jiří nemohl zůstat u matky. Kvůli řečem. Oba byli chudáci a já pro ně mnoho udělat nemohl. Tu chatu ve Stránčicích jsem jim vlastně dal. Jezdili tam spolu dost často. Bylo to částečné řešení. Jiří sice občas navštívil Pavlu v Praze – měl tam celý svůj pokoj. Ale také tam často nemohl. Chata byla východiskem z nouze.“

Veliký Kroba nepřerušil a ohleduplně počkal, až skončí. „V tom je právě ten osud,“ řekl potom. „Největší vinu na tom nese Eva Mrštíková. Vstoupila mezi ně, zdravá a bezohledná. Musela zemřít. Další mrtví jsou už jen zoufalými činy na zamaskování toho prvního. Chcete znát pachatele? Je to jednoduché. Stačí, když si přečtete tenhle dopis.“

„Co je to?“ hlesla Gréta.

„Přečtěte to nahlas,“ řekl jí Veliký a podal jí papír, který vytáhl z obálky se známkou.

„Moment,“ vložil se do toho Pařízek. „Řekl jste další mrtví?“

„Myslím Štajnerovou,“ odpověděl Veliký. „Odpočívá pod vrstvou výkalů v deset let používané žumpě. Ta žumpa je pod záchodkem jisté chaty u Stránčic.“

„Panebože,“ vzdychl Krob.

„Přečtěte ten dopis, Gréto,“ řekl Veliký dřív, než ostatní stačili reagovat. „Paní Moravcová ho měla v kabelce.“

„Pavlo, miláčku,“ četla Gréta zalehlým hlasem, „píši ti docela poslední dopis. Oni to už asi vědí. Já jsem odhodlán k jediné věci, která tě může zachránit. Vezmu to na sebe a zabiju se. Vím od začátku, že jsi všechno udělala ty z lásky ke mně. To poslední je už příliš. Je na mně, abych ti to oplatil. Věřím, že to přijmeš stejně, jako polibky, které jsem ti dával a už nedám. Sbohem, miláčku. Do posledního dechu tvůj Jiří.“

97.

Všichni se shlukli kolem Gabriela Kroba. Gréta nalila nové sklenice, ale nikdo se nenapil. Odhalení jimi tak otřáslo, že se ani Pařízek nezmohl na své obvyklé poznámky.

Paní Moravcová viděla z okna, jak se Eva Mrštíková uhodila a ztratila vědomí. Viděla do kalichu shora. Paní Moravcová měla pro sebe pár minut, které stačily, aby došla do garáže, vrátila se s klíčem zpět a utáhla šrouby. Láhve a šaty Evy Mrštíkové odnesla do garáže. Zamkla. Teprve potom potkala Jiřího…

„Myslíte, že to bylo takhle?“ zeptal se Dvořák. „Já bych –“

„Okamžik,“ přerušil ho Pařízek. „Musím zajistit paní Moravcovou. Někdo od nás ji musí hlídat.“

Chvilku to trvalo.

Potom Veliký znovu začal: „Paní Moravcová slyšela stěnou, co řekla Štajnerová Jozífkovi. Šla za ní. Nabízela jí peníze. Přemlouvala ji. Marně. Dostala hrozný strach. To, že Štajnerovou uhodila, byl pud sebezáchovy. Stará paní se složila jako pytel. Co teď? V noci ji odtáhla do svého bytu a napěchovala do starožitné truhly. Ptal jsem se stěhováků, jestli nenesli nějaký nenormálně těžký kus nábytku. Vzpomněli si. Ale v novém pražském bytě paní Moravcové ta truhla nebyla. Našel jsem ji až dnes, v chatě ve Stránčicích. O chatě mi řekla další bába, v domě, kde bydlí paní Moravcová. Přesné místo jsem si zjistil na národním výboru ve Stránčicích. A v domečku se srdíčkem na dveřích jsem si všiml, že sedací prkno s kulatým otvorem bylo nedávno vypáčeno a znovu neodborně přibito. Zašťoural jsem tam bidlem. To mi stačilo a nepatrné stopy krve na dně truhly všecko potvrzovaly.“

„A Michálková?“ zeptal se Pařízek.

„Před rekonstrukcí se šla teple obléci. Byla mi už déle podezřelá a dával jsem po ní trochu pozor. Víte, co udělala? Zašla na poštu a telefonovala do Prahy. Zjistil jsem si číslo. Mluvila s paní Moravcovou. Co jí asi řekla?“

„Varovala ji nebo vyhrožovala,“ hádal Dvořák.

„Kdepak.“

„Vy víte, o čem s ní mluvila?“ zeptal se Krob.

„Ovšem,“ kývl Veliký. „Na základě toho rozhovoru sem paní Moravcová přijela a umlčela ji. Tenhle dopis psal Jiří v době, kdy Lény žila. A její smrt už na sebe nevzal. Protože o ní nevěděl. Stalo se to v noci po rekonstrukci. Od paní Moravcové to byla odvaha, to se musí nechat. Ale dnes, když jsme se tady objevili, jí selhaly nervy. Myslela, že jdeme za ní a pokusila se o sebevraždu. A to je všechno.“

„A ten hovor s Prahou?“ připomněl Velikému Dvořák.

„To je prosté,“ řekl Veliký a vzal do ruky láhev s koňakem. „Mám na poště známou a měla právě službu. Půjčila mi sluchátko, ačkoliv se to nemá. Hovor zněl asi takto: Lény: Paní Moravcová, asi to praskne. Dneska dělají rekonstrukci. Co mám dělat? Moravcová: Mlč dál. Pamatuj si, že bys z toho měla zatracené popotahování. Dám ti dalších deset tisíc. Zaplatila jsem ti už patnáct. Vydrž to. Nepřijdou na to. Lény: Já se bojím. Moravcová: Copak za to můžu, že jsi tenkrát byla zbytečně zvědavá? A tak dále. To jsou věci, že?“

Všichni mlčeli a mysleli na tu smutnou a krásnou paní Moravcovou. Jen Veliký zvedl láhev koňaku a znalecky se podíval na její obsah proti světlu. Jak ji držel ve výšce, rozmáchl se jako hráč kriketu, mávl paží a láhev udeřila Gabriela Kroba do ruky. Něco mu z ní vypadlo dřív, než se láhev roztříštila na tisíc kousků o hranu falešného krbu.

98.

Zatímco Veliký drtil podpatkem skleněnou ampulku, vrhl se Jozífek na Kroba, který sáhl na krbovou římsu. Ozdobný jatagán zařinčel o podlahu. O vteřinu později se vzpamatovali i Pařízek s Dvořákem.

„Co vás to napadá, člověče,“ křikl na Kroba Pařízek. „Ani pro takové věci se ze života neutíká!“

„Nechte toho,“ řekl Gabriel Krob. „Ještě ze mě udělejte nějakého zoufalce. Pan Veliký vám vysvětlí, proč jsem chtěl utéci ze života.“

„S radostí,“ řekl Veliký. „Pokud se mnou budete spolupracovat jako doposud…“

„Nerozumím tady ničemu, hergot,“ pravil upřímně Pařízek.

„Já taky hergot tady ničemu nerozumím,“ řekl Dvořák.

„Vždyť je to jednoduché,“ ušklíbl se herec. „Pan Veliký slyšel telefonní rozhovor, ale ne mezi mou ženou a Lény. Moje žena totiž v Praze nemá telefon. Lény Michálkové nezaplatila ani korunu, protože neměla proč. Neměla ani tušení, že Lény věděla, jak se to stalo. Ten hovor zněl skoro tak, jak ho pan Veliký reprodukoval. Jenže na druhé straně drátu jsem byl já.“

„Vy?!“

„Ovšem. Pan Veliký mě chtěl vyprovokovat k doznání. Málem se mu to nepovedlo.“

„Ale jděte,“ usmál se shovívavě Veliký. „Proč myslíte, že jsem tak radostně vyhověl vašemu vyzvání, abych si tu flašku vzal k sobě? Věděl jsem, že vyrukujete s něčím takovým. Celou dobu, co jsem tu vykládal, jste měl ruku v kapse. Proč asi? Aby vám nenastydla? Kolegové se o vás postarají. Obviňuji vás z vraždy Evy Mrštíkové, Eleonory Michálkové a Pavly Moravcové. Buďte zdráv. Doufám, že se nesejdeme ani po smrti.“

„Pavla je mrtvá?!“

„Byla mrtvá hned, jak vypila svou kávu, mistře. Poznal jsem to nejen já, ale i Kristina. Potřeboval jsem jenom, abyste si myslel, že žije. Tak jsem se dopustil malého podvodu.“

„Ale já ji zabít nechtěl!“ skoro vykvikl Krob. „Přišla mi říct, že ví, kdo to udělal. Měl jsem ty ampulky dvě. Přinesl jsem kávu na podnose – stáli jsme, přecházeli… prostě nebylo jasné, která komu z nás patří. A než jsem vás přivedl, Pavla jednu vypila. Nešťastnou náhodou tu moji. Chtěl jsem se otrávit, chápete? Sebe, ne ji!“

„Myslíte, že vám taková lež pomůže?“

„Nelžu!“

„Viděl jsem ty šálky s kávou. Ten skoro prázdný vypila vaše žena. Na jeho okraji byla stopa rtěnky. Káva v tom druhém byla neoslazená, ale lžička na talířku byla použitá. Vy pijete kávu bez cukru, jste labužník. Na dně druhého šálku byla usazena vrstva cukru. Pořádná vrstva. Pil jsem kávu nejen s vámi, ale i s vaší ženou. Přeslazuje. Sebevražda, co? Z pocitu viny. A byl jste z toho venku. Myslím, že už vaše žena nežila, když jste nahoru volal – Pavlo, to je pan Veliký se společností. Vypadalo to, že se zděsila a honem to provedla. Jenže ona za mnou přece chtěla jít sama. A to jste jí přece nemohl dovolit.“

„Kdybych býval věděl, že je mrtvá…“ řekl zasmušile Krob.

„Nebylo by vám to nic platné. Svědčí proti vám ten dopis, víte?

„Proti mně?“

„Dovolíte, abych vám to všechno řekl ještě jednou?“ Pařízek řekl, že by to bylo vhodné, protože je to blázinec.

Posadili Kroba poblíž dveří a opřeli se vedle něho o stěnu. Pro jistotu mu navlékli pouta.

„Tak já začnu, ale jisté detaily si musí doplnit pan Krob,“ řekl Veliký.

„Když to musí být,“ prohlásil herec.

„To bych řek, že to musí být,“ zavrčel Pařízek, který už toho začínal mít plné zuby, „a potom ještě jednou a s dvěma průklepy.“

99.

„Eva Mrštíková se seznámila s Jiřím Moravcem při filmování. Něco spolu měli, ne moc. Jiří jí dal fotografii, ona si mezitím zjistila jeho adresu atakdále. Od začátku jsme pustili ze zřetele jednu věc – zajímat se, jaká vlastně zavražděná byla. Vzhledem k okolnostem její smrti je to pochopitelné. Všechno dobré o mrtvých, ale ona nestála za moc. Rodiče se o ni nestarali, rostla mezi kamarádkami, pro které byly peníze, kariéra, známosti a paráda tím hlavním. Snad se stala obětí prostředí, snad byla špatná vždycky. Známost se synem Gabriela Kroba, to nebylo k zahození. Proto by bylo dobré známost utužit. Jako milenec nebyl Jiří nic slavného, ale to není pro praktickou dívku to hlavní. Říkala si: Třiadvacátého srpna má narozeniny – bude se to jistě slavit ve společnosti lidí od filmu, škoda to nevyužít. Přijet tam jenom tak – to se nehodilo. Tak do toho; nové prádlo – co kdyby? Láhev whisky – ať vypadm jako znalá velkého světa. A vyrazila. Jenže se potkala s Gabrielem Krobem. Jak odolat ideálu žen, který na tom nota bene není finančně právě nejhůř? Potom se ale dopustila chyby, i když se ji osvědčilo všechno, včetně toho nového prádla. Přiznala se k poměru s Jiřím a požádala svého nového milence, aby starému vrátil fotografii. Co s ní, byla jsem husa, teď teprve vím, co je to láska… dovedu si představit, jakou pitomost asi řekla.“

„Dovedete,“ zabručel Krob.

„Dovedu si představit i vaši odpověď,“ řekl Veliký.

„Byl jsem velice slušný,“ prohlásil Krob.

„Ano, byl. Dal jste jí hlavně slušných pár stovek, aby odpálila a nemyslela si, že bude dělat módní doplněk Gabrielu Krobovi. Odjela. Potom přišel váš syn na tu fotku, vaše žena se to dověděla od sousedky, prostě u Krobů byla tichá domácnost. Jiří vám to brzy odpustil, protože Evu vaší zásluhou prokoukl. Asi jste mu taky řekl něco jako – vždyť jsme chlapi, ne? Jenom paní Moravcové se to nelíbilo. Kvůli Jiřímu. Opravdu ho milovala. A žárlila. Nelíbilo se jí vůbec, že ho berete s sebou na všelijaké sešlosti, kde se striptýzovalo jedna radost. S Jiřím to bylo jinak. Do čtrnácti let v ústavu. Co z toho může vzniknout? Psychicky nevyvážená bytost, plná mindráků, nechápající věci, které jsou stejně starým v normálním prostředí se vyvíjejícím chlapcům jasné. Neměl žádné dětské lásky. Najednou se dostane ven, zásluhou paní Moravcové. Jde mu na patnáctý rok. Samozřejmě, že se do ní zamiluje. Jak
o do anděla strážného nebo do filmové hvězdy. Je s ní ale denně ve styku. Co z toho může být? Předpokládám, že se paní Moravcová dlouho bránila třeba jen pomyšlení na nějaké intimnosti. Jak to začalo, to se dá těžko říci, ale začalo to. Někdy byli sami, Jiřímu mohlo být šestnáct, sedmnáct let. A už tu byl poměr, zpočátku ve stadiu neškodných hříček, později na silném sexuálním základě. S tím háčkem choroby paní Moravcové. Já si myslím, že kdyby se z nich stali normální milenci, přestalo by to za nějaký čas samo. Takhle to přestat nemohlo. Následky jsou jasné. Paní Moravcová je šťastná. O sexuologii a její psychologii toho moc neví. Já asi také ne, ale to, co vím, mi stačí k tomu, abych si udělal jasný obrázek o tom, co to udělalo s tím chlapcem. Stal se z něj neurotik, člověk s komplexem vymanit se za každou cenu ze vztahu, který z něj udělal hračku. Eva Mrštíková měla být cestou k ún
iku. Selhalo to, protože už měl Jiří jisté návyky… snad si to dovedete představit. Kristina se měla stát záchranou. Samozřejmě, že to nemohlo vyjít už proto, že si Jiří nevěděl rady. A stejně, jako zpočátku paní Moravcová uhýbala takovému vztahu, tak si ho teď chtěla uhájit. A za téhle situace, sedmnáctého září, kdy Jiří s otcem zase jednou táhli spolu, přijela Eva Mrštíková. Paní Moravcová, která neuměla lhát, ji poslala do Jachtklubu. Snad si, milý pane Krobe, myslela, že ji prostě vyhodíte. Netušila, s jakými úmysly to děvče přijelo.“

„Samozřejmě, že jsem měl chuť ji něčím praštit po hlavě hned, jak začala vyhrožovat,“ přerušil Velikého herec. „Ale nikdy bych to byl neudělal, nebýt příležitosti. Jirka se mi opravdu z garáže ztratil dřív, než jsem zamkl vrata. Myslel jsem, že se nějak probral a šel domů. Nikde jsem ho neviděl. Ale pozoroval jsem tu scénu u kalichu. Když ti tři odešli, bylo mi divné, že Eva zůstala vevnitř. Chtěl jsem využít toho, že byla sama a pokusit se o rozumnou dohodu. Já totiž v Jachtklubu neměl možnost s ní mluvit, bylo tam moc lidí. Tak jsem se rozběhl ke kalichu a odsunul víko. Byla v bezvědomí. Vůbec jsem nepřemýšlel, co se jí stalo. Napadlo mě, že se po ní nikdo shánět nebude. Bylo by vlastně logické, kdyby se po té scéně urazila a šla rovnou na nádraží. Teď vím, že jsem byl blázen – mohla se přece probudit, tlouci uvnitř do stěn kalichu a křičet. Ale snad by se to dalo vysvětlit jako žert.“

„Vy ale máte smysl pro humor,“ řekla Gréta.

„Kdyby se mi to stalo s vámi –“ odsekl Krob.

„Nechte toho, nebo vám rozflákám tu vaši vypulírovanou tvář,“ zavrčel Jozífek.

„Ticho!“ houkl Pařízek. „Nepleťte se do toho, nebo vás pošlu domů. Vůbec se divím, že jsem to už dávno neudělal.“

Jozífek mávl rukou a odvrátil se.

„A vy si nechte ty drzosti,“ obrátil se Pařízek na Kroba. „Kde si myslíte, že jste?“

Zaznělo to jako ponurý vtip, protože byl Krob prokazatelně ve svém vlastním domě.

„Tak pokračujte,“ řekl klidně Veliký.

„Vás jsem si vždycky vážil,“ řekl herec.

„Bohužel jste mě poznal příliš pozdě,“ vrátil mu to Veliký. „Jinak byste takové svinstvo neudělal.“

„Nejednal jsem uváženě,“ prohlásil Krob. „Můžete mi vysvětlit například to, proč jsem ty její šaty nehodil dovnitř, ale táhl se s nimi a s těmi láhvemi do garáže?“

„Aby vám zatím neutekla,“ řekl jízlivě Dvořák. „Nahá by pryč nešla, to dá rozum!“

„No – odnesl jste ty věci do garáže,“ řekl Pařízek. „Co dál?“

„Hodil jsem to všechno do kufru auta a vrátil se s francouzákem. Měl jsem strach, pánové. Hrozně jsem se bál. Ale musel jsem to už dodělat. Utáhl jsem šrouby. Při utahování posledního jsem zaslechl kroky. Úplně jsem podlehl zmatku, schoval jsem se do výklenku pod věží, ale ten klíč jsem nechal ležet na víku – vlastně ne, jak jsem seskakoval z lešení, klíč mi vypadl a já už ho nemohl najít, musel jsem pryč. Ten příchozí byl Jirka. Opřel se o lešení a něco blábolil. Trvalo to pár vteřin. Najednou se objevila Pavla. Vzala Jiřího kolem pasu a odvedla. Někam pryč, ne domů. Řekl jsem si, že se někde věnují svým platonickým zábavám a bude pokoj. Pak jsem přišel na hroznou věc – ten zatracený francouzák zmizel. Šel jsem do garáže, nevím vlastně proč. Snad jsem chtěl udělat něco s těmi věcmi. Nevěděl jsem, že tam Pavla s Jiřím šli také. Málem mě přejeli. Nepoznali mě. Co jsem měl dělat? Šel jsem dom
ů. U domovních dveří čekala Lény. Já jsem jí odemykal. Předtím jsem vůbec nahoře nebyl. Myslel jsem, že o ničem neví. Ale to jsem se sakra spletl. Za pár dní mi řekla, že je Eva Mrštíková nezvěstná. Představte si – během té zábavy v Jachtklubu z ní vytáhla adresu a dojela si do Prahy. Eva se nevrátila domů, řekla mi. Ale já vím, kde je. Neshodím to, ale něco za něco. Musel jsem jí platit a dělat, co chtěla. I ten podvod s diskem do toho patří.“

„Ale jděte,“ řekl Veliký. „To jste dělal kvůli sobě. Kdyby vám to vyšlo, mohl jste být v létě ve Finsku a hoňte si mě, soudruzi.“

„To mi nedokážete,“ namítl Krob.

„Není třeba,“ řekl mu Pařízek. „Máte toho dost.“

„Zjistil jste později, kam se poděly věci Evy Mrštíkové?“ zeptal se Veliký.

„Nikdy jsem na to nepřišel,“ odpověděl Krob. „Tehdy se Pavla s Jiřím vrátili asi za hodinu. Vymluvil jsem se na něco a letěl do garáže. V kufru nebylo nic. Ani ty flašky ne. Blatník byl odřený. Napadlo mě, že někde trochu bourali a Pavla šla do kufru pro nářadí, nebo pro hadr. Našla to tam.“

„Tak to vidíte,“ řekl Veliký. „Našla to tam a spojila si to s přítomností Jirky u kalichu. Vždyť ho tam našla s vaším francouzákem! Podezírala ho, myslela, že je ta dívka uvnitř mrtvá. A chtěla ho za každou cenu zachránit, jenže Jiří nebyl tak opilý, jak jsme si všichni mysleli. Nebo jak nám to bylo vsugerováno. On také viděl ten klíč; protože se vzápětí setkal s Pavlou, myslel, že ho použila ona těsně předtím, než přišel. Potom někde bourali a paní Moravcová našla v kufru ty věci. I Jiří si toho všiml, ačkoliv ona myslela, že to nevidí. Šaty asi spálila, protože si je ve tmě spletla s hadrem. A láhve naházela do příkopu. Ale prádlo a kabelku měla někde doma ve skříni. Načichlo to tam toaletním mýdlem. Proč to schovávala? Kdo se vyzná v ženských! Snad proto, že to bylo drahé a nové. Bylo jí prostě líto ty věci ničit. A co z toho všeho vzniklo? Pavla Moravcová podezírala Jiřího a chtěla ho
chránit tak dlouho, dokud to půjde. Jiří podezíral ji se stejným odhodláním. Výsledek? Vražda Štajnerové a sebevražda Jiřího Moravce. Chybí něco?“

„Vůbec mě nenapadlo, že podezírají jeden druhého,“ zamumlal Krob. „Vzhledem k tomu jejich náhlému odjezdu tenkrát v noci a vzhledem ke ztraceným věcem té – prostě jsem myslel, že podezírají mne. A že ty věci Pavla zničila… aby mě zachránila.“

„A nechal jste se mlčky zachraňovat,“ pousmál se Veliký. „Vaše žena ty věci nezničila a hodilo se jí to. Když odstěhovala Štajnerovou, vrátila se tam s jejími klíči jednoho večera a podstrčila tam prádlo s kalendáříkem. Bylo jí jasné, že budeme Štajnerovou hledat. A takhle se dalo vysvětlit její zmizení a vražda zároveň. Dokonce jsme tomu nějaký čas věřili.“

„To je odvaha, od takového děvčete,“ prohlásil Pařízek.

„Její odvaha je ostatně vidět i z toho, že šla dřív za vrahem než za mnou. Snad nechtěla, aby byl její manžel zatčen a souzen. Z dopisu, který jí poslal Jiří, musela okamžitě pochopit, jakého strašného omylu se dopustila nejen ona, ale i Jiří. A potom – vražda Lény Michálkové ji mohla také varovat.“

„No, jakpak to bylo?“ zeptal se Kroba Pařízek. „Copak vám Lény nebylo líto, člověče? Co vy jste vůbec zač?“

„Víte, co mi telefonovala, ne? Prostě jsme se šli před tou rekonstrukcí, nebo jak tomu divadlu říkáte, domů převléci. Chtěla jít se mnou a já jí řekl, že by to bylo nápadné. Proto mi na konec volala. A po rekonstrukci, když jsme se rozcházeli domů, mi řekla, že to nevydrží. Chtěla se přiznat.“

„A vy jste udělal to, co jsme připisovali vašemu synovi,“ přerušil ho Veliký. „Ten telefonní rozhovor, který jsem vyslechl, nám vlastně nic neřekl. Snad jenom to, že víte, kdo to udělal. Ale mohlo se to týkat vás stejně, jako kohokoliv jiného z lidí, na nichž jste byl nějak zainteresován. Ale vy jste udělal velkou chybu. Byl jsem se podívat v jedné velice studené místnosti na poslední striptýz Lény Michálkové. Hned, jak jsem ji viděl, mi bylo jasné, že jste to byl vy. Měl jsem skvělý nepřímý důkaz. Rána na hlavě vznikla, když byla úplně nahá, rozumíte? A před kým by asi měla náladu se svlékat po takových nervech? Byla to přece vaše milenka, že? Ležela na břiše a rozpustile kopala nožkama. Kdoví, co jste jí nabulíkoval. A když tak ležela, prohnutá v pase s tváří v polštáři, praštil jste ji. A než jste si rozmyslel, co dál, tekla jí tím žlábkem uprostřed zad stružka krve. Krve, která by se normál
ně vsákla do límce. Že by Lény někdo svlékl násilím, nepadá v úvahu. Uměla džudo.“

„Myslí vám to,“ kývl Krob.

„Ale vám to nemyslelo,“ odpověděl Veliký. „Lény se během noci svěřila Frantíkovi a ten všechno oznámil. Přišel jste pozdě. Jenže Lény věděla jenom to, že u kalichu byl váš syn. Nic víc. A nikdy vám taky neřekla nic víc, než že ví, jak se to stalo. Platil jste jí za to, aby neudala jeho, rozumíte? To, že viděla víc, vzniklo jen ve vaší hlavě. Fantazie ze strachu. I Pavlu Moravcovou jste zabil ze strachu.“

„Takže to máme pod střechou,“ řekl Pařízek, když se Veliký odmlčel. „Půjdeme.“

„Mohu ještě něco říci panu Krobovi?“ zeptal se Veliký.

„Prosím,“ broukl Pařízek.

Veliký si odkašlal a řekl: „Mám vás pozdravovat od Povolných, vy zbabělý, napomádovaný hejsku.“

100.

„Jedeme do Sadů?“ zeptal se Jozífek, když ztratili z dohledu moskvič kapitána Pařízka. „Doma nemáme nic a v břiše kručí, lomozí a škrouká.“

„Jeďme,“ souhlasil Veliký. „Hodíme si žolíky. Je to taková kombinační hra.“

Za chvíli už seděli u prostřeného stolu a bloudili zrakem ve špatně naormigovaných roštěnkách, řízcích a rostbífech.

„Máte vybráno?“ zeptal se vrchní, oprašuje se stolu neviditelná smítka. „Pan kapitán si dá sýreček?“

„Hej,“ řekl Veliký. „S tou majonézou dle Džingischána.“

„Mně přineste rostbíf,“ pravila Kristina. „Ale bez loje, pokud možno. Já to nerada.“

Gréta si dala vepřovou. „A tlustou,“ dodala. „V poslední době jsem shodila deset kilo a všichni mí milenci mi to mají za zlé.“

„Ale nevypadáte,“ podotkl vrchní. „Přinesu vám pěkně prorostlou krkovičku, madam. Mistr si dá –?“

„Krupicovou kaši,“ prohlásil Jozífek. „A hodně sypání. Jsem příšerně překouřený a pil jsem koňak.“

„Máme tu výborný gulášek,“ řekl číšník.

„Už jsem řek,“ odsekl Jozífek.

„A hodně sypáníčka,“ zajásal vrchní a odběhl, mávaje ubrouskem.

„A teď nám laskavě řekněte, jak se do toho dostal ten nešťastný kostelník!“ zeptala se Gréta Velikého. „Byl praštěný odjakživa,“ řekl Veliký. „A chodil na věž uklízet. Bylo to věčně zaprasené od holubů. Dvořák si toho všiml, když tam lezl. Osmnáctého září tam kostelník taky byl. Dejme tomu, že se šel podívat; jestli je tam po těch opravářských pracích všechno v pořádku. Zaslechl nějaké zvuky. Kdyby býval nebyl praštěný, šel to někomu říci a Eva Mrštíková mohla žít. Potom ty zvuky přestaly. Stále na to myslel. Nedalo mu to a v jednom obzvlášť silném záchvatu praštěnosti vylezl ke kalichu. Vyšrouboval všechny čtyři šrouby a víko nadzvedl. Jelikož si šrouby postavil na víko, spadly dolů. Zahlédl uvnitř kalichu bílé tělo se zlatými vlasy a bylo to hotové. Víko položil zpátky, slezl dolů a dal se na pití. Další znáte. Jedné větrné noci, bylo to v zimě a u Jozífka byla poprvé jist á –“

Smetana ho pod stolem nakopl.

„– prostě jedné větrné noci, kdy nám vítr shodil ze střechy kominickou lávku, spadlo také víko. Je ploché, plachtilo jako disk. Přistálo někde v parku a sníh je zakryl. Na jaře bylo nalezeno pionýry a odvezeno do sběru, jako slušný flák barevného kovu.“

„A jak jste na tohle všechno přišel?“ zeptala se Kristina.

„Kostelník, to je jen hypotéza, která se třeba nikdy nepotvrdí. Dokázat se to nedá. Existují totiž tak zvané důkazy přímé a nepřímé. Těch nepřímých důkazů je v kostelníkově případu mnohem víc, než v záležitosti viny Gabriela Kroba. Ten dopis, který napsal Jiří Moravec své nevlastní matce ve chvíli, kdy se rozhodl vzít všechno na sebe, dokázal jenom nevinu Jiřího. Nevina paní Moravcové, to bylo problematičtější. Uvěřil jsem v její nevinu ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že se ptala na mou adresu. Chtěla se mnou mluvit. A najednou by se otrávila? To je nepravděpodobné. A potom – když Krob volal nahoru, že jdeme na návštěvu, se mi něco nezdálo. Paní Moravcová se přece mohla dívat z okna, z kterého je k zahradní brance vidět mnohem lépe, než zdola od vchodu. Tak jsem si všímal a uvědomil jsem si další věc. Když jsme vcházeli z předsíně do haly, byly zavřené dveře. Krob volal dovnitř. Přes ty zav
řené dveře, rozumíte? Když jsme čekali na Pařízka, vyšel jsem do předsíně, postavil jsem se zhruba do těch míst, odkud volal Krob, a zavolal jsem na Jozífka, aby šel ven. Ani ho to nenapadlo.“

„Neslyšel jsem nic,“ řekl Smetana.

„Ani paní Moravcová by nic neslyšela,“ usmál se Veliký. „Krob to věděl a volal jenom tak. Aby bylo jasné, že se smrtí své ženy nemá nic společného. Když jsem tohle věděl, stačilo si jen všímat Kroba. Hrál to dobře, ale ta ruka v kapse byla podezřelá. Tak jsem mu hodil tu udici s telefonem. Věděl, že je zle a chtěl se otrávit. Nečekal, že obětuji láhev koňaku.“

„Jsem zvědavá, co tomu řekne doktor Valeš,“ řekla Kristina.

„Čím se tady budete zabývat během mé nepřítomnosti?“ zeptal se Jozífek Velikého. „Předpokládám, že vám tu nebudu chybět. Vezu dívky do Prahy a nejspíš se tam pár dní zdržím.“

Veliký neřekl nic a podíval se zkoumavě na Kristinu, která mírně zrůžověla.

Vrchní přinesl náruč talířů, naplněných rajskými vůněmi.

„Co budete pít, pánové?“

„Vermut,“ řekl Veliký. „Nejlépe tesavelu bianko.“

„Už zdráv, už zdráv?“

„Ano,“ kývl Veliký. „Byl jsem vážně nemocen. Měl jsem kurděje. Značné množství kurdějí, když to chcete vědět.“

„No tak vidíte,“ pravil vrchní a odebral se k výčepu. V momentě byl zpátky. „Pan Smetana má telefon,“ oznámil.

Jozífek se zvedl. „To bude Kobes,“ prohlásil. „Kvůli kšeftu.“

„Smetana.“

„Vosáhlová.“

„Která Vosáhlová?“

„Ale drahoušku,“ zacukrovalo to ve sluchátku. „Přece Růžena. Karla jsem pustila k vodě, víš?“

„Kterého Karla?“

„Toho soustružníka přece. Nejdřív mně chtěl namlátit šuplérou, ale potom to pochopil. To je život, no.“

„Ano,“ řekl připitoměle Jozífek. „Šuplérou.“

„Zeptala jsem se na tebe v redakci Severních listů a oni mi řekli, že bydlíš v Lobéliový. A v Lobéliový mi řekli, že jsi většinou s tím dlouhým chlápkem v hospodě. A já povídám – v který? A voni že prej v sadech. Tak jsem šla k telefonu. To jsem ráda, že jsi tam. Hele, já tam jedu. A jestli bys třeba…“

„To je zvláštní,“ řekla u stolu Gréta s plnými ústy zelí a prorostlé krkovičky. „Objednali jsme si tesavelu a Jozífek si dává u pultu velký rum.“

„Asi mu ten kšeft vyšel,“ odvětil Veliký a sáhl po sklenici. Nahořklá, nasládlá, svíravá a milostně provokativní chuť vermutu mu plynula po jazyku.

Pozdvihování skončilo.

Obsah:

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

21.

22.

23.

24.

25.

26.

27.

28.

29.

30.

31.

32.

33.

34.

35.

36.

37.

38.

39.

40.

41.

42.

43.

44.

45.

46.

47.

48.

49.

50.

51.

52.

53.

54.

55.

56.

57.

58.

59.

60.

61.

62.

63.

64.

65.

66.

67.

68.

69.

70.

71.

72.

73.

74.

75.

76.

77.

78.

79.

80.

81.

82.

83.

84.

85.

86.

87.

88.

89.

90.

91.

92.

93.

94.

95.

96.

97.

98.

99.

100.